středa 23. dubna 2014

The English Version

It Is High Time To express My Opinion (V)

The Old Windbreak in Dolní Chabry (DCH), Prague.

The Nature in The Politics

One day, after theVelvet Revolution (1989) in Czech Republic, one of my co-workers knowing my interests in biology said to me: "Zdenku, so now you can enter The Party of The Green!"
"Yes, I could do it but this is the last thing I´d want to do it!" I replied.
The wild Nature was a part of the politics of the former regimen too but there was only one party governing all departments including The Department for The Environment Protection (DEP) in that time.
After The Velvet Revolution The Party of The Green was, among other parties, founded. In the first post revolution years The Green weren´t too successful but later they got the sufficient number of votes to enter the Parliament. The first two Ministers of The Department for The Environment Protection (DEP) were professional eco-experts but not too well politicians. The Green´s influence in the Czech Parliament weren´t much distinguish, they received only a few amchairs there.
One of the oldest trees (Ulmus) in the windbreak, DCH, Prague.
I evoke B. Moldan, the boring eco-expert, perhaps the first post-revolution Minister of The Department for The Environment Protection (DEP) but I think he was a member of The Civil Forum or later in The Civil-Democratic Party. Now I can´t evoke the name of his successor in this position, he was also a professional eco-expert but too shy and apolitic to be able to assert something from his eco-matters. I think he was also a member of the Civil-Democratic Party but I can be mistaken. That´s not too important. The important is what the Ministers of The Department for The Environmental Protection (DEP) did under the new and free conditions.
I think that the first "eco" Ministers mostly devoted to the communal or practical eco politics. They concentrated themselves mainly on the questions regarding the cleanness of the environment, the wild  Nature (the wild Nature doesn´t mean the innocent Nature in Czech Republic) was rather aside of their interests. They had no easy roles when The Prime Minister was Mr. V. Klaus who kept repeating that no ecology existed. And his permanent denying the global warming has been well known too. Simply said, the princip of the technocracy overdominated.
When The Green as a party entered the Parliament their chairman, Mr. Bursík, became the Minister of the DEP. In that time The Green celebrated their greatest boom. Mr. Bursik was an eco-expert but instead he concentrated his attention on ecological issues he was more attracted to the politics itself. He presented himself in the mass media as a very arogant and unpleasant man. Various affairs in his Party ended his political ambitions up and the new boss of the Party became Mr. Žižka. He tried to renewed the lost credit of his Party and to conserve it in the Parliament but people didn´t believe in it already. So since that time The Party of The Green has been staying aside of the main political game.
Why didn´t they get the credence again? To my opinion they put more accent to their own ambitions in the politics than to the eco-prosperous society. They traded on their chances which they got from their voters.
The bigest tree (Ulmus) in the windbreak, DCH, Prague.
To my opinion the ecology in hands of politicians (though experts) has been getting an appearance of something what I call the health-terror and I haven´t been sure if it has been the right road which we should keep walking along.

It has been undoubted that The Nature in the politics has become a new field, a new mine for the politicians, they have been able to benefit their political capital from it.

There have been a lot of ecological civil associations or activists as well as political parties with eco-symbols throughout the world. National Governments have tried to solve the balance between the man and the Nature but their efforts have still been resembling the classic story on the boat with the hole in its side. If we stop taking water from the boat we will drown. We´ve still forced to find new and new solutions to save our genera in the leaky boat and the final one hasn´t come as it has never come.

We´v been only tinkers with temporary successes. Our only certainty has been uncertainty.

To be continued.

The Czech Version

Je na čase vyjádřit svůj názor (V)
The furrow on the trunk (Acer). Was it a lightening? DCH, Prague.

Příroda v politice

Jednou, po Sametové revoluci v České republice (1998), mně jedna z mých spolupracovnic, která věděla o mých biologických zájmech, řekla: "Zdenku, teď můžete vstoupit do Strany Zelených!"
"Ano, to bych mohl, ale je to ta poslední věc, kterou bych udělat chtěl", odpověděl jsem. Příroda byla také součástí politiky bývalého režimu, ale v té době existovala jediná strana, která ovládala všechna ministerstva včetně Ministerstva ochrany životního prostředí.
Po Sametové revoluci byla mezi jinými stranami založena Strana Zelených. V prvních porevolučních letech nebyli Zelení příliš úspěšní, ale později získali dostatečný počet hlasů pro vstup do Parlamentu. První dva ministři z Ministerstva pro ochranu životního prostředí byli profesionální eko-odborníci, ale nepříliš dobří politici. Vliv Zelených v českém parlamentu nebyl moc výrazný, obdrželi tam jen pár křesel.
Vybavuji si B. Moldana, nudného eko-odborníka, snad prvního postrevolučního ministra  pro ochranu životního prostředí, myslím však, že byl členem Občanského Fora či později v Občansko demokratické Straně (ODS). Teď si nemůžu vybavit jeho následovníka v tomto postavení, byl to rovněž profi-eko-expert, ale moc plachý a apolitický, aby byl schopen prosadit něco ze svých eko-záležitostí. Myslím, že byl také členem ODS, ale můžu se mýlit. Není to moc důležité. Důležité je, co tito ministři udělali za nových a svobodných podmínek.
Myslím, že první "eko" ministři se většinou věnovali komunální či praktické politice. Soustředili se hlavně na otázky týkající se čistoty životního prostředí. Volná příroda (volná, divoká příroda neznačí v ČR panenskou, nedotčenou přírodu) byla poněkud stranou jejich zájmů. Neměli snadnou úlohu, když byl premiérem V. Klaus, který neustále opakoval, že žádná ekologie neexistuje. A jeho stálé popírání globálního oteplování je též dobře známé. Prostě řečeno, převládal princip technokracie.
Když Zelení jako strana vstoupili do parlamentu, jejich předseda, pan Bursík, se stal ministrem pro ochranu životního protředí. V té době Zelení oslavovali svůj největší rozmach. Pan Bursík byl eko-odborník, ale místo, aby svou pozornost soustředil na ekologické problémy, více ho lákala politika jako taková. V masmédiích se uvedl jako velmi arogantní a nepříjemný člověk. Různé aféry v jeho Straně zakončily jeho politické ambice a novým šéfem Strany se stal pan Žižka. Pokoušel se obnovit ztracenou důvěru své Strany a zachovat ji v parlamentu, ale lidé už jí nevěřili. Takže od té doby zůstává Strana Zelených stranou hlavní politické hry. Proč důvěryhodnost znovu nezískali?  Podle mého názoru kladli větší důraz na vlastní ambice v politice než na ekologicky prosperující společnost. Zneužili možnosti, které získali od svých voličů.
The more detailed photo of the furrow on the trunk (Acer), DCH, Prague.
Podle mého mínění ekologie v rukou politiků (i když odborníků) dostává vzhled čehosi, co nazývám zdravo-teror a nejsem si jistý, zda je to správná cesta, po níž bychom měli kráčet dál.

Je jasné, že zpolitizovaná příroda se stává pro politiky novým polem, novým dolem, mohou z něj těžit svůj politický kapitál.

Na celém světě existuje spousta ekologických občanských sdružení a aktivistů a také politických stran s eko-symboly. Národní vlády se snaží řešit rovnováhu mezi člověkem a přírodou, ale jejich snaha přesto připomíná klasickou zkazku o člunu s dírou v boku. Přestaneme-li ze člunu vybírat vodu, utopíme se. Pořád jsme nuceni vymýšlet nová a nová řešení, abychom náš rod v děravém člunu zachránili a konečné řešení nepřichází jako nepřišlo nikdy.

Jsme pouzí flikaři s dočasnými úspěchy. Naší jedinou jistotou je nejistota.

Pokračování příště.

pondělí 21. dubna 2014

Corsica, Bastia, The East Coast.
It Is High Time To Express My Opinion (IV)

On The Green Peace
and The Whales

My sympathy to this movement lasted for a short time. Its first actions were radical and uncompromised. They attracted attentions of the mass media throughout the world. Some messages of their actions penetrated through the Iron curtain to our totalitarian media too. I could read about them.
I could consider their qualities and impacts.
Soon I noticed that the Green Peace had no strong support among important scientists, especially among biologists or more especially among ecologists. When I write "among ecologists" I mean true scientific ecologists, no self-invited ecologists, whose numbers and forms have been huge today. The problem has been to tell who has been who. In other words there has been an unclear situation in the mess of various would be scientific or semi-scientific ecological movements or approaches.
At the first glance the activists of the Green Peace appeared to be The Saviors of The Nature. Their triumphant and adventurous missions, often at risk of their lives, to save whales have been known notoriously. But their great popularity of the seventies and the eighties of the past century has seemed to be disappearing in the second millenium. And what about the whales? Now have they swum in absolutely safety sea waters? I wouldn´t say so. Has the problem with the threatened whales been saved definitely when the whalers has been eliminated? I don´t think so.
The whales has been fascinating creatures, I have admired them, but there have been vast numbers of other fascinating living beings and their bad luck has been that they haven´t been so distinguish, huge and charming. From this point of view The GP´s efforts to save the Nature have appeared to be in vain. The whale (whatever species of the Cetacea order) is only a grain in a large sandy beach.
The man would like all the other beings to follow him on his road to the absolute technocracy, but his own demands on his life have denied this purpose. This is why I dislike The GP´s pompous actions. I´ve felt that there has been something else in their actions than the grand goal to preserve our other relatives with DNA for our next generations. I´ve thought it has been the efforts to become visible, it has been the efforts to be popular and known, it has been a longing for the self-expressing. These tendencies have been closely connected with the young. Some of them have self-expressed as the Anarchists, some of them have tried to do it as the Skin Heads, some of them as the Rowdies, some of them have done it as the Green Peace (I´´d change the Peace for Skulls, The Green Skulls) etc..
Well, I may be wrong but I haven´t known an only GP´s action regarding any plant species in the same style as with the whales. Then why "Green"? Also the name of their famous ship, The Rainbow Warrior I (II), is not too matching with their peaceful name.

From time to time similar activities influenced by The GP have been rising with us and in other countries. And so we can see young people bound by chains to trees determined to be felled or persons sitting on tops of the towers of a nuclear plant and in this way expressing their protest against this usage of the nuclear energy. But this resistance has been only symbolical, mostly it hasn´t solved anything of the problems in their essences. The nuclear plants has still stood and has done their work, the forests have still been felling.........and the activists have felt to be important, they´ve felt they´ve done good jobs.
Yes, at least they´ve urged, the harder the better. The problems with the Nature has been pushing to the political level. The human troubles with the Nature have started to be solved by politicians.

To be continued.
The west coast north of Saint Florent, Corsica.
The Czech version

Je na čase vyjádřit svůj názor (IV)

O Green Peace
a velrybách

Moje sympatie k tomuto hnutí trvala krátce. Jejich první akce byly radikální a nekompromisní. Přitahovaly pozornost masmédií na celém světě. Některé zprávy o jejich akcích pronikly Železnou oponou také do našich totalitních médií. Mohl jsem o nich číst. Mohl jsem zvažovat jejich kvality a dopady.
Brzy jsem si všiml, že Green Peace nemají žádnou silnou podporu mezi významnými vědci, zejména mezi biology či ještě speciálněji mezi ekology. Když píši "mezi ekology", míním pravé vědecké ekology, žádné samozvané ekology, jejichž počty a formy jsou dneska ohromné. Problém je rozlišit kdo je kdo. Jinými slovy, ve spleti různých rádoby vědeckých nebo polovědeckých ekologických hnutí či přístupů je nejasný stav.
Na první pohled se aktivisté Green Peace zdáli spasiteli přírody. Jejich triumfální a dobrodružné mise, často s nasazením života, na záchranu velryb jsou notoricky známé.
Zdá se však, že jejich popularita ze 70. - 80. let minulého století ve druhém tisíciletí mizí. A co velryby? Už plavou v absolutně bezpečných mořských vodách? Neřekl bych. Byl problém s ohroženými velrybami defnitivně vyřešen? Nemyslel bych.
Velryby jsou fascinující tvorové, obdivuji je, ale existuje nesmírné množství jiných fascinujících živáčků a jejich smůlou je, že nejsou tak nápadní, velcí a roztomilí. Z tohoto hlediska se snahy GP zdají být marné. Velryba (jakýkoliv druh z řádu kytovci (Cetacea)) je pouhým zrnkem na velké písečné pláži.
Člověk by rád, aby ho všechny ty ostatní živé bytosti na jeho cestě k absolutní technokracii následovaly, ale jeho vlastní nároky na život tento záměr popírají. Proto pompézní akce GP nemám rád. Mám pocit, že v jejich akcích je něco jiného než ušlechtilý cíl zachovat naše ostatní příbuzné s DNA pro naše další generace. Myslím, že to je snaha se zviditelnit, že je to je snaha být oblíbený a známý, že to je touha po sebevyjádření. Tyto tendence jsou úzce spojeny s mladými. Někteří z nich se sebevyjadřují jako anarchisté, někteří z nich to zkoušejí dělat jako Skin Heads, někteří z nich jako Rowdies, někteří z nich to dělají jako Green Peace (zaměnil bych Mír za Lebky, Zelené lebky) atd..
Mohu se plést, ale neznám jedinou GP akci týkající se nějaké rostliny ve stejném stylu jako s velrybami. Proč potom "Zelený"? Také název jejich slavné lodi, Duhový válečník I (II), se s jejich mírumilovným názvem přiliš nesrovnává.


Čas od času se podobné aktivity ovlivněné GP objevují
A view of the sea from the port of Saint Florent, the west coast,Corsica.

u nás a v jiných zemích. Tak můžeme vidět mladé lidi připoutané řetězy ke stromům určeným k pokácení nebo osoby sedící na vrcholech věží nějaké jaderné elektrárny a takto vyjadřující svůj protest proti tomuto využívání jaderné energie. Avšak jde o odpor pouze symbolický, vesměs se nic z těchto problémů neřeší v jejich podstatě. Jaderné elektrárny pořád stojí a dělají svou práci, lesy se nadále kácejí.......a aktivisté mají pocit, že jsou důležití, mají pocit dobře odvedené práce.
Ano, přinejmenším naléhavě upozorňují, čím tvrději, tím lépe. Patálie s přírodou se postrkují na politickou úroveň. Lidské potíže s přírodou začínají řešit politici.

Pokračování příště.

pátek 18. dubna 2014

It Is High Time To Express My Opinion (III)
My experience with the institucionalized wild Nature

Yes, the wild Nature as an institution. The institution full of officers making decisions what you may and what you mayn´t. Would you want to see any extra rare plant? Why not? But you may experience a great disappointment too as it was in my case.
Anemone nemorosa, The Ďablický Wood, Prague.
I was the president of Darwiniana, The Society of the amateur growers of the carnivorous plants and other botanical curiosities for a long time. We held various trips to interesting localities with any rare plant species. Each of the trips had its special name connecting it with a chosen concrete plant we wanted to visit and to take its pictures.
Once I invented a trip to the extremely rare orchid: Hammarbya paludosa. It is a very fragile and diminutive plant, nothing like the well known splended tropical species of this family. I found one of its locality in special books and I displayed the action on our web pages for the people of the interest in advance: The Hammarbya Expedition.
The first response followed immediately after the message was published. Its author was one of our professional botanists, a long-termed co-worker with Darwiniana. We´ve known each other for a couple of years both personally and through the e-mail post.
His response was strictly negative. How could I dare to think of the super rare plant?! Anyway, the enter the locality is radically prohibited. To enter the locality is permited to a limited number of experts only. The permition is exclusively provided by the Department of the Environmental Protection and your reasons would have to be very serious so that they decided to give it to you.
I must say that his reaction offended me deeply . He´s known my ecological ethics and credit very well. He could presume no bad purpose from my side. I was ready to respect all safety measures and to guarantee all others going with me. Though I was very much disgusted I didn´t give it up. I wrote an e-mail to our another known botanist and I asked him for his opinion. His answer supported his colleague. When I read his lines I felt as a small pupil. Imagine, he wrote, that Hammarbya is in an emergency unite, there are experts taking care of her intensively, her life is threatened immediately, she´s attached to various apparatus and now you and your colleagues enter there. I think, this is not just the right time to visit to her. Yes sir! We must unhat before authorities. Despite of this fail I got an idea to explore the free surroundings outside the topest secrete area but this plan remained to be the plan only. It would be ironical to find Hammarbya paludosa outside its emergency unite as it has been growing free and with no help of its saviours!
Various thoughts came to my mind. Perhaps no Hammarbya has been there. Perhaps there have been done something else, something like the Manhattan project. In fact we´ve never witnessed the orchid there. And if the orchid has been there really, if its saviours have been successful in its rescue, will they distribute it throughout the whole country? Will they sell its excesses? Will they show its population for money?
But the whole matter is likely simpler. Both the botanists were lacking in a good will to help a few enthusiasts. The first one wanted to intimidate us and the second supported him.

It has seemed to me that protectionists have often regarded rare items of the Nature as their own possession.

To be continued.


video
The Czech Version

Nejvyšší čas vyjádřit svůj názor (III)
Moje zkušenost s institucionalizovanou divokou přírodou

Ano, divoká příroda jako instituce. Instituce plná úředníků rozhodujících o tom, co smíte a co nesmíte. Chtěli byste vidět nějakou zvlášť vzácnou rostlinu? Proč ne? Ale můžete také zažít velké zklamání jako tomu bylo v mém případě.
Dlouhou dobu jsem byl předsedou Darwiniany, Společnosti amatérských pěstitelů masožravých rostlin a jiných botanických kuriozit. Pořádali jsme různé výlety na zajímavé lokality s nějakým vzácným rostlinným druhem. Každý z těch výletů měl zvláštní název spojující jej s vybranou konkrétní rostlinou, kterou jsme chtěli navštívit a pořídit si její snímky.
Jednou jsem vymyslel výlet za mimořádně vzácnou orchidejí: měkkyní bahenní (Hammarbya paludosa). Je to velmi křehká a drobná rostlinka, nic podobného dobře známým okázalým tropickým druhům této čeledi. Vyhledal jsem jednu z jejích lokalit ve speciálních knihách a vystavil jsem tuto akci na našich webovkách pro zájemce předem: Expedice Hammarbya.
Odezva následovala bezprostředně poté, co zpráva vyšla. Jejím autorem byl jeden z našich profi-botaniků, dlouhodobý spolupracovník s Darwinianou. Oba se už pár let známe osobně i prostřednictvím e-mailové pošty.
Anemone ranunculoides, The Ďáblický Wood, Prague.
Jeho odezva byla striktně záporná. Jak jsem se mohl opovážit pomyslet na tuhle supervzácnou rostlinu? Stejně je vstup na lokalitu rozhodně zakázán. Vstup na tuto lokalitu má povolen jen omezený počet odborníků. Povolení výlučně poskytuje Ministerstvo pro ochranu životního prostředí a vaše důvody by musely být velmi vážné, aby se vám ho rozhodli přidělit.
Musím říci, že mě jeho reakce hluboce urazila. Zná mou eko-etiku a vážnost velmi dobře. Nemohl z mé strany předpokládat žádný zlý úmysl. Byl jsem připraven respektovat všechna bezpečnostní opatření a za své kolegy se zaručit. I když jsem byl hodně znechucen, nevzdal jsem to. Napsal jsem e-mail našemu druhému známému botanikovi a požádal jsem ho o jeho názor. Svou odpovědí podpořil kolegu. Když jsem četl jeho řádky, cítil jsem se jako školáček. Představ si, psal, že Hammarbya je na JIPce, že o ní intenzivně pečují odborníci, že je její život bezprostředně ohrožen, že je napojena na různé přístroje a ty tam teď vstoupíš se svými kolegy. Rozkaz pane! Před autoritami musíme smekat. Přes tento nezdar mě napadlo prozkoumat volné okolí mimo oblast nejvyššího utajení, ale tento plán zůstal pouhým plánem. Bylo by ironické najít měkkyni bahenní mimo její JIPku, jak si volně roste bez pomoci svých spasitelů!
Viola sp.div., The Ďablický Wood, Prague.
Na mysl mi přicházely různé myšlenky. Možná tam žádná Hammarbya není. Třeba se tam provádí něco jiného, něco jako projekt Manhattan. Vlastně jsme tam tuhle orchidej na vlastní oči nikdy neviděli. A jestli tam opravdu je, jestli se jejím spasitelům v její záchraně zadaří, budou ji rozšiřovat po celé zemi?  Budou její přebytky prodávat? Budou její populaci ukazovat za peníze?
Celá záležitost je ale pravděpodobně prostší. Oba botanici neměli dobrou vůli pomoci pár nadšencům. První nás chtěl zastrašit a druhý ho podpořil.

Připadá mi, že ochranáři často považují vzácné položky přírody za vlastní majetek.
 Pokračování příště.

středa 16. dubna 2014


The Wild Šárka Valley with the Šárecký Brook flowing through it.

It Is High Time To Express My Opinion (II)
The Story with a Watcher

It was many years ago. Then I was a member of The Czechoslovak Botanical Society. I owned a special botanical card allowing me to visit to places prohibited to ordinary people. My goal was the Šárecké Valley in the periphery of Prague with a lot of interesting and rare plants and animals. The Valley passes among high rocks. The most interesting flora and fauna of this area occur on tops and speedy walls of these rocks.
When I arrived at the place I started slowly climbing up a speedy rocky wall to the top of one high rocky hill. I was climbing up and observing plants growing around me. I was in the middle of the climbing when I heard a voice from a path leading under me along the foot of my rocky hill also to its top. I turned my head and I saw a young boy standing on the path. He asked me: "Why can´t you walk on this path?!"
The Divoká Šárka Valley. The yellow flowers on the speedy rocky wall belong to Aurinia saxatilis.

It turned out he was a watcher of this area, he was a member of a wild conservation society. When he found who I was and what my interests were there he accepted me and soon we become friends. He was very willing and he showed me various local rarer plants and bushes. He knew them but as I was acquainted with him more and more I saw that he knew good only this place, the wider biological knowledge was Greek to him. I could observe that he was considerably simple-minded but he behaved to me very kindly and friendly. Mostly he told me about troubles he and his mates had experienced with voyeurs there. Voyeurs armed with expensive telescopes and bottles of alcohol have spied loved couples. They have used tops of the rocky hills there for their good views while loved couples have been naively convinced that they´ve found private places, that they haven´t been observed by somebody else during their loving plays. He told me how the voyeurs polluted the locality with their empty bottles and other junk and more some of the bottles become traps for rare small rodents. I felt that he prefered exciting events with the voyeurs than any love of the Nature, I think this adventurous element was more substantial than the Nature under his control. Surely he had to feel himself as an American ranger. He wore an uniform and he was appointed to keep watch for this locality, he was an important person. Something like helpers of the former police here: they used to be more important than policemen!
Before we parted I invited him to our flat where I lived with the rest of my family. Once he was there. We talked about many things but there wasn´t anything to stimulate his other visits. Since that time I´ve never seen him.

Suddenly there have been appearing the important persons - the custodians - in the areas with rare plant and animal species. The best experts have established new wilderness areas. Reserves have resembled concentration camps before an important visit. But I think that to call them conservation camps is
better. Two groups have developed in the society: The devoted and The undevoted. The devoted can say to the undevoted what they can and can´t do. They can give penalties to the undevoted. The Wild Nature under control. Some of reserves you can visit to with a guide only. Trips to areas like these are no attraction to me. I´d like to be alone there, I´d like to know these places by myself.
But so called the wild Nature has been institutionalized.

To be continued.


The Czech Version

Nejvyšší čas vyjádřit svůj názor (II)
Historka se strážcem

Bylo to před mnoha lety. Tehdy jsem byl členem Československé Botanické Společnosti. Měl jsem zvláštní botanický průkaz, který mi umožňoval navštěvovat místa běžným lidem zakázaná. Mým cílem bylo Šárecké údolí na periférii Prahy se spoustou zajímavých a vzácných rostlin a zvířat. Údolí prochází mezi vysokými skalami. Nejzajímavější flora a fauna této oblasti se vyskytuje na vrcholcích a strmých stěnách těchto skalisek.
Když jsem na místo dorazil, začal jsem zvolna vystupovat strmou skalní stěnou k vrcholu jednoho skalnatého kopce. Stoupal jsem a pozoroval rostliny rostoucí kolem mě. Byl jsem v polovině výstupu, když jsem zaslechl hlas z pěšiny vedoucí pode mnou podél úpatí mého skalnatého kopce rovněž k jeho vrcholu. Obrátil jsem hlavu a spatřil jsem mladého kluka stojícího na pěšině. Zeptal se mě: "Proč nemůžete jít po téhle pěšině?!"
The Divoká Šárka Valley. Yellow blooming Aurinia saxatilis.

Ukázalo se, že je strážcem té oblasti, byl členem nějakého spolku na ochranu přírody. Když zjistil, co jsem zač a jaké tam mám zájmy, přijal mě a brzy jsme se stali přáteli. Byl velmi ochotný a ukazoval mi různé místní vzácnější rostliny a keře. Znal je, ale jak jsem se s ním stále více seznamoval, viděl jsem, že dobře zná jen to místo, širší biologické znalosti pro něj byly španělskou vesnicí. Mohl jsem pozorovat, že je poměrně prostoduchý, ale ke mně se choval velmi laskavě a přátelsky. Převážně mi vykládal o potížích, které tam on a jeho druhové zažívali se šmíráky. Šmíráci vybavení drahými dalekohledy a lahvemi s alkoholem špehovali zamilované párečky. Využívali vrcholy skalnatých kopců pro dobré výhledy, zatímco zamilované párky byly naivně přesvědčeny, že vyhledaly soukromí, že je během jejich milostných hrátek nikdo jiný nepozoruje. Vyprávěl mi, jak tito voyeři znečišťují lokalitu prázdnými lahvemi a jiným odpadem a navíc se některé z lahví stávají pastmi pro vzácné malé hlodavce. Měl jsem dojem, že před jakoukoliv láskou k přírodě dává přednost vzrušujícímu dění, myslím, že tento dobrodružný prvek byl podstatnější než příroda pod jeho dohledem. Určitě se musel cítit jako americký ranger. Na sobě měl stejnokroj a byl určen hlídat tuto lokalitu, byl důležitou osobou. Něco jako pomocníci bývalé zdejší policie: Bývali důležitější než policajti!
Před rozloučením jsem ho pozval do bytu, kde jsem bydlel se zbytkem své rodiny. Jednou tam byl. Mluvili jsme o mnoha věcech, ale nedostavilo se nic, co by jeho další návštěvy povzbudilo. Od té doby jsem se s ním už nikdy nesetkal.
The Fern: Polypodium vulgare

V oblastech se vzácnými rostlinnými a živočišnými druhy se najednou objevují důležité osoby - dozorci. Nejlepší odborníci ustavují nové přírodní rezervace. Rezervace se podobají koncentračním táborům před významnou návštěvou. Ale myslím, že nazývat je konzervační (záchovné) tábory je lepší.Ve společnosti se tvoří dvě skupiny: zasvěcení a nezasvěcení. Zasvěcení mohou nezasvěceným říkat co mohou a nemohou dělat. Mohou nezasvěceným udělovat pokuty. Volná příroda pod dozorem. Některé rezervace můžete navštívit pouze s průvodcem. Výlety do podobných oblastí mě nijak nepřitahují. Rád bych tam byl sám, rád bych tato místa poznával sám o sobě. Avšak tzv. divoká příroda byla institucionalizována.

Pokračování příště.

pondělí 14. dubna 2014

video
It Is High Time To Express My Opinion (I)
Introduction

I got this feeling when I found two articles in this Aprel number of our magazine Vesmír (The Universe in English). The magazine has a scientific-popular character and it has been kept at the very good level.
The first article is named "The Environmental Grief", the second one has a name "What to do?" Both the articles treat with the ecological ways of thinking. The first contribution points out to a certain disappointment of some ecologists considering fails in the wild conservation. Despite of all our efforts more and more rare plant and animal species have become extinct and there have been devastating their natural surroundings. The second contribution is a response to the first one. While the first article is more pesimistic, the author of the second one doesn´t see the situation so black.
These articles knocked me to consider my attitude to the ecological thinking and doing as it has been developing since my youth till now.

I must confess that I´ve always sharply perceived something canting in these ecological efforts. As a boy interesting in the Nature I was angry with messages informing of some threatened plant or animal species. I claimed that it was necessary to take an arm and to watch the threatened species in their natural surroundings. I mourned over lost species such as the Tasmanian Tiger, the zebra quagga or the dodo were. I hoped in a new discovery of a small herd of the living Steller´s sea cow somewhere in The Bering´s Strait between Kamchatka and Alaska. Of course, in vain.
I listened to stories of my dady and granddady as it was when they were younger: there were more fish, birds, insects, mammals etc., there were natural niches which, in my time, has already existed only in their memories. I started understanding that nothing lasted forever, it hasn´t been possible to enter twice in the same river as Herakleitos has said. And when something has gone away something new has substituted the previous one.
I wanted to know the scientific ecology and therefore as soon as the Odum´s Ecology were published in the Czech version by Academia the publishing house I bought it in its bookshop. I studied the book very thoroughly. I learnt how mutual relationships among living beings and among them and their surroundings have been complicated, how it has been easy to interrupt these relationships. I read in this book and more ecological textbooks or books with this topic about the succession, about successive stadia occurring naturally in the wild. I could observe this fenomenon year by year in one locality where sundews grew (Drosera rotundifolia L.) near to Radostovice the village. First I visited to the locality with my granddady. The place was covered with clear green pillows of the peat moss with a labyrinth of streems and drains among them. Red coloured sundews grew on the peat moss abundantly together with a lot of other boggy plants. Then I was six or seven years old. Ten years or so flowed away and the appearance of the locality changed. Most of it was covered with high reed, the peat moss formed only several islets with no sundew on them. It was a typical successive process in which the role of the man wasn´t surely omissible.

I´m going to show you my experience with ecological thinking and doing piece by piece. In the end the whole composition consisting of these pieces may help you to understand why I´ve thought as I´ve thought.
I learnt many information about the pollution of the soil, the water and the air. I learnt for example that some conifers in some Czech and Moravian mountains (Jeseníky, Beskydy, Krkonoše) died because of the toxic levels of SO2 in the air for their needles. Then keep watch on the conifers with an arm in your hands!

While I´ve written these lines last number of our weekly magazine called Respekt (Respect in English) informes me that there was a mass mortality of the crayfish in one Czech brook.
While I´ve written these lines every moment I´ve heard messages from the radio telling me that a dead animal has been lying somewhere on a road. The message expresses no regret for the dead animal, it is only a brief warning for drivers.

To be continued.
Goats in Dolní Chabry, Prague


The Czech Version

Nejvyšší čas vyjádřit svůj názor (I)
Úvod

Tento dojem jsem nabyl, když jsem v tomto dubnovém čísle našeho časopisu Vesmír objevil dva články. Časopis má vědecko populární charakter a je udržován na velmi dobré úrovni. První článek se jmenuje "Environmentální žal", druhý má název "Co dělat?" Oba články pojednávají o ekologických způsobech myšlení. První příspěvek poukazuje na určité zklamání některých ekologů vzhledem k nezdarům v ochraně přírody. Přes všechny naše snahy vymírá stále více živočišných a rostlinných druhů a ničí se jejich přirozené prostředí. Druhý příspěvek je odezvou na první. Zatímco první článek je pesimističtější, autor druhého článku nevidí situaci tak černě. Oba články mě nakoply k tomu, abych zvážil svůj postoj k ekologickému uvažování a konání, jak se vyvíjel od mého mládí do současnosti.

Musím přiznat, že jsem v ekologických snahách vždy ostře vnímal cosi pokryteckého. Jako kluk se zájmem o přírodu jsem se durdil nad zprávami, které informovaly o některých ohrožených rostlinných nebo živočišných druzích. Prohlašoval jsem, že je nutné chopit se zbraně a hlídat ohrožené druhy v jejich přirozeném prostředí. Truchlil jsem nad ztracenými druhy, jakými byli třeba vlkovec vačnatý, zebra quagga nebo dronte mauricijský. Doufal jsem v nějaký nový objev malého stádečka živoucího korouna bezzubého někde v Beringově úžině mezi Kamčatkou a Aljaškou. Samozřejmě, že marně.
Naslouchal jsem historkám táty a dědy, jaké to bylo, když byli mladší: bylo víc ryb, ptáků, hmyzu, savců atd., byly niky, které už v mé době existovaly pouze v jejich vzpomínkách. Začínal jsem chápat, že nic netrvá věčně, že nelze vstoupit dvakrát do stejné řeky, jak říká Herakleitos. A když něco zmizí, předešlé nahradí cosi nového.
Chtěl jsem poznat vědeckou ekologii, a proto, jakmile vyšla v nakladatelství Academia v české verzi Odumova Ekologie, zakoupil jsem ji v jeho knihkupectví. Knihu jsem velmi důkladně studoval. Dozvěděl jsem se, jak složité jsou vzájemné vztahy mezi živáčky a mezi nimi a jejich prostředím, jak je snadné tyto vztahy narušit. V této knize a v dalších eko-učebnicích či v knihách s tímto tématem jsem se dočetl o sukcesi, o sukcesních stádiích, které se v přírodě odehrávají přirozeně. Rok co rok jsem tento jev mohl pozorovat na lokalitě, kde rostla rosnatka okrouhlolistá (Drosera rotundifolia L.) poblíž vesničky Radostovice. Poprvé jsem na lokalitu zavítal s dědou. Místo bylo porostlé jasně zelenými polštáři mechu rašeliníku s labyrintem potůčků a stružek mezi nimi. Rudě zbarvené rosnatky rostly na rašeliníku hojně spolu s jinými bahenními rostlinami. Tehdy mi bylo šest nebo sedm let. Uplynulo asi deset let a vzhled lokality se změnil. Většinu z ní pokrývalo vysoké rákosí, rašeliník tvořil jen několik ostrůvků bez jediné rosnatky. Byl to typický sukcesní proces, v němž role člověka byla určitě nepominutelná.

Budu vám uvádět svou zkušenost s eko-myšlením a konáním střípek za střípkem. Na konci by vám snad celá skladba sestávající z těchto střípků mohla pomoci porozumět, proč smýšlím, jak smýšlím.

Dozvídal jsem se mnoho informací o znečišťování půdy, vody a vzduchu. Dozvěděl jsem se například, že některé jehličnany v určitých českých a moravských pohořích (Jeseníky, Beskydy, Krkonoše) uhynuly vzhledem k toxickým hladinám SO2 ve vzduchu pro jejich jehlice. Pak dávejte pozor na jehličnany se zbraní v rukách!

Zatímco píši tyto řádky, poslední číslo našeho týdenního časopisu Respekt mě informuje, že v jednom českém potoce došlo k hromadnému úhynu raka.
Zatímco píši tyto řádky, každou chvíli slyším z rádia zprávy, které mi sdělují, že někde na silnici leží mrtvé zvíře. Ta zpráva nevyjadřuje žádnou lítost nad mrtvým zvířetem, je to pouze strohé varování pro řidiče.

Pokračování příště.

pondělí 7. dubna 2014

video
The English Version

On My Dreaming of  Flying and
Levitation as well as on my hobby to find places higher above the ground

Well, since my childhood I´ve longed for flying and levitation. To fly in an airplane or an airship is interesting and nice but I´d like flying as a bird, a bat or so. It would be fantastic to have the ability to fly naturally as we walk, breathe or think.
As a boy I had a dream. I was coming back home (from the school perhaps), our prefab before my eyes. Suddenly a wind rose and I found myself in the air at the level of our windows on the second floor. My arms were free because my school bag was on my back. The wind kept floating me at the same level as our windows were and I could clearly saw the rest of my family - my sister, dady and mam - behind window glasses. Till that time I was exposed to the wind. Then I noticed as my family was imitating waving wings by their arms. They suggested me to start waving with my arms as a bird. I did so and I felt that I begun to master my fly. Suddenly again the wind ceased as it started and I crashed in a big and deep hole full of rainy water on a blind street in front of our prefab. With my fall into the hole I woke up. The dream was so living that I´ve never forgotten it.
Oh, yes, I´d like floating in the air not too much high, it would be enaugh to me to float above the highest rooves or above crowns of the highest trees. It would be beautiful to land on a branch, take a rest there and watch people walking deeply down under me. Or to sit on a top of a street lamp or on a label of a house and to know that you can´t fall down ´cause it´s enaugh to you to wave your arms only.
Perhaps just this dreaming about flying, floating and levitation gave rise to the B/W drawing you can see here above.
I drew myself as I´m floating at the same level of a tree crown, as I´m just floating through ist branches. It´s a night and there is the face of the pavilion where I´ve been working so far behind the trunk and the thick of leafy branches. Also you can see that I´m levitating above the top of the street lamp. Its light attracts insect and the insect is a good prey for a hunting bat. Thanks to my unusual ability (on the picture at least) I can observe all what would be invisible to me from the ground or from the interier of the pavilion. Really,  I ve heard various strange sounds, cries and murmurs from outside during my night duties! Most of them have come from tree crowns and most of them have been signals of  an immediate death or anxiety or horror. There are nocturnal raptors in tree crowns and I can observe them, I can recognize the causes of the sounds on my own eyes - the stone marten or the owl with their victims. So much for this drawing.

As a boy I liked sitting somewhere on the higher places. I think it can correlate with something special but I don´t know what it could be exactly. Was it a longing to have a feeling I was higher then others? Or was it a longing to see more then others? It´s hard to say. There were other children except for me in the cottage with our grandparents: two cousins and my sister but none of them tended to sit on any higher places in the same way as me. And more I didn´t claim up a top of anything with empty hands. Often I occupied some higher position for example with my supper! Yes, I liked eating on the oblique roof of  the cot where my granddady had his workroom. Simply my grandmother gave me a plate with a meal and I took it outside (of course, it was in summer and there was a fine weather). But it wasn´t enaugh to me to sit and eat before the cottage. Usually I climed up the roof of the cot with my supper on the plate. It was more complicated then to claim up there with nothing and to eat there was no comfort but I liked it.On the roof of the cot covered with the tar board I also did my first attempts to play songs with a mouth organ which I got from my parents.
Likewise I used to sit on the top of the stony post of our gate and it was an especially acrobatic accomplishment with my meal in my knees.
I had my favourite spruce in the wood next to our cottage. I used to sit on its branches high above rooves of cottages and houses of Radostovice the village (my usual destination on holidays). I often spent my time on its branches high above the ground, it was an ideal place for my dreaming, sulking but also for my reading.
Now as I´m thinking of it I feel that the explanation why I´ve tend to do this may be simple: It may be
I´ve often wanted  to be alone. To be alone may mean to me a longing to express myself.

The Czech version

O mém snění o létání a levitaci
 a také o mé zálibě vyhledávat vyšší místa

Už od dětství toužím létat a levitovat. Létat v letadle nebo ve vzducholodi je zajímavé a hezké, ale já bych rád létal jako pták, netopýr nebo tak podobně. Bylo by fantastické mít schopnost létat přirozeně jako chodíme, dýcháme nebo myslíme. Jako kluk jsem měl sen. Zrovna jsem se vracel domů (snad ze školy), náš panelák před očima. Najednou se zvedl vítr a já se ocitl ve vzduchu na úrovni našich oken ve druhém patře. Paže jsem měl volné, protože tašku jsem měl na zádech. Vítr mě pořád nadnášel na úrovni našich oken a já mohl jasně vidět zbytek naší rodiny - sestru, tátu a mámu - za okenními skly. Až do té doby jsem byl větru napospas. Pak jsem si všimnul, jak moje rodina napodobuje pažemi mávající křídla. Naznačovali mi, abych začal mávat pažemi jako pták. Udělal jsem to a cítil jsem, že svůj let začínám ovládat. Opět náhle vítr ustal, jak začal a já se zřítil do velké a hluboké díry plné dešťové vody na slepé ulici před naším panelákem. S pádem do díry jsem se probudil. Ten sen byl tak živý, že jsem na něj nikdy nezapomněl.
Ach ano, rád bych se vznášel ve vzduchu nepříliš vysoko, stačilo by mi vznášet se nad nejvyššími střechami či nad korunami nejvyšších stromů. Bylo by krásné přistát na nějaké větvi, odpočívat tam a pozorovat lidi kráčející hluboko pode mnou. Nebo sedět na vrcholu pouliční lampy nebo na římse domu a vědět, že nemůžete spadnout, protože vám jen stačí zamávat pažemi.
Snad právě tohle snění o létání, vznášení a levitaci dalo vzniknout Č/B kresbě, kterou můžete vidět nahoře.
Nakreslil jsem se, jak se vznáším na stejné úrovni koruny stromu, jak zrovna proplouvám jejím větvovím. Je noc a za kmenem a spletí olistěných větví je průčelí pavilonu, kde až dosud pracuji. Můžete rovněž vidět, že se vznáším nad vrcholem pouliční lampy. Její světlo láká hmyz a hmyz je dobrou kořistí pro lovícího netopýra. Díky své neobvyklé schopnosti (alespoň na obrázku) mohu pozorovat vše, co by pro mě bylo ze země nebo zevnitř pavilonu neviditelné. Opravdu zvenčí během nočních služeb slýchám různé podivné zvuky, výkřiky a mumlání! Většina z nich přichází ze stromových korun a většina z nich jsou signály o bezprostřední smrti, úzkosti nebo hrůze. V korunách stromů jsou noční dravci a já je mohu pozorovat, mohu rozpoznávat příčiny těch zvuků na vlastní oči - kunu skalní či sovu s jejich obětmi. Tolik k tomuhle obrázku.
Jako kluk jsem rád vysedával někde na vyšších místech. Myslím, že to může mít spojitost s čímsi zvláštním, ale nevím přesně, co by to mělo být. Byla to touha mít pocit, že jsem výš než ostatní? Nebo to byla touha vidět víc než ostatní? Těžko říci. V chalupě u našich prarodičů byly kromě mne jiné děti: dva bratranci a moje sestra, ale žádný z nich neměl sklon vysedávat na nějakých vyšších místech stejně jako já.  A navíc jsem na vrchol něčeho nešplhal s prázdnýma rukama. Často jsem obsazoval nějakou vyšší pozici například se svou večeří! Ano, rád jsem jedl na šikmé střeše kůlny kde měl můj děda dílnu. Prostě mi babička dala talíř s jídlem a já si ho vzal ven (samozřejmě, že to bylo v létě a bylo pěkné počasí). Mně ale nestačilo sedět a jíst před chalupou. Obvykle jsem se vyšplhal na střechu kůlny s večeří na talíři. Bylo to složitější než tam šplhat bez ničeho a jíst tam nebylo žádný komfort, ale mně se to zamlouvalo. Na střeše kůlny pokryté dehtovou lepenkou jsem také poprvé zkoušel hrát písničky na foukací harmoniku, kterou jsem dostal od rodičů.
Podobně jsem sedával na vrcholu kamenného sloupku naší branky a to byl s jídlem na kolenou zvlášť akrobatický výkon.
V lese vedle naší chalupy jsem měl svůj oblíbený smrk. Sedával jsem na jeho větvích vysoko nad střechami chalup a domů vesničky Radostovice (moje obvyklá destinace o prázdninách). Často jsem trávil čas na jeho větvích vysoko nad zemí, bylo to ideální místo pro mé snění, trucování a čtení.
Teď, když o tom přemýšlím, mám dojem, že vysvětlení, proč mám sklon k takovému počínání, může být možná prosté: Může být, že chci být často sám. Být sám pro mne může znament jakousi touhu vyjádřit sebe samého.




čtvrtek 3. dubna 2014

video
The English Version

Clarissa or Clari

Clarissa is my new dog (female, puppy). I received her from my daughter Sylva on the third day of my mourning over the death of Bobina, my previous female dog. She was very old and suffered from various complications of her aging.
Clari is from the dog-asylum in Troja (the Prague section near Vltava the river), Sylva visited to their web pages and found her photo there. She couldn´t stand as I was sad. I didn´t want a new dog, at least no so soon after Bobina´s death. Despite of that Sylva took the risk and went to the dog-asylum. She was prepared to take care of Clari if I rejected her.
But what could I do with it when the door into my room opened and a small charming puppy was running to me?! Of course, nothing.

I gave her the name Clarissa after Clarissa McClellan from the famous Bradbury´s novel The 451 degrees of Fahrenheit. The main hero of this my favourite book Guy Montag meets Clarissa on his way from his work and when she introduces herself to him she says: "I´m Clarissa McClellan, I´m seventeen years old and they say that I´m a fool." My Clari may be one year old and she is crazy too. In the dog-asylum they said to Sylva that Clari was found in one Prague street with one hind leg distorted. A vet had to repair her leg in an artificial sleep.
From time to time in the radio they have played a song of one of the Czech singers, Petr Spálený, its name is Peggy. Before a time I recorded it in my own interpretation under the name Clari. You can listen to it. And I needn´t depict Clari ´cause you can see her on photos and on one coloured drawing.

The Czech Version

Clarrisa či Clari

Clarissa je můj nový pes (fenka, štěně). Dostal jsem ji od dcery Sylvy třetí den mého smutnění nad smrtí Bobiny, mé předešlé fenky. Byla velmi stará a trpěla různými komplikacemi stáří.
Clari je z psího útulku v Troji (pražská čtvrť poblíž řeky Vltavy). Sylva navštívila jejich webové stránky a našla tam její foto. Nemohla vystát, jak jsem smutný. Nového psa jsem nechtěl, alespoň ne tak brzy po Bobině smrti. Vzdor tomu Sylva zariskovala a do útulku zajela. Byla připravená postarat se o Clari, kdybych ji odmítl.
Co jsem s tím měl ale dělat, když se dveře do mého pokoje otevřely a ke mně pádilo malé roztomilé štěně?! Samozřejmě, že nic.
Dal jsem jí jméno Clarrisa po Clarisse McClellanové ze slavné Bradburyho novely 451 stupňů Fahrenheit. Hlavní hrdina z této mojí oblíbené knížky potkává Clarissu na cestě z práce, a když se mu představuje, říká: "Jsem Clarissa McClellanová, je mi sedmnáct a říkají, že jsem blázen." Mojí Clarisse může být rok a je taky potřeštěná. V útulku Sylvě řekli, že Clari našli v jedné pražské ulici s jednou zadní vykloubenou. Veterinář jí musel nohu napravovat v umělém spánku.
Občas v rádiu hrají písničku jednoho z českých zpěváků, Petra Spáleného, jmenuje se Peggy. Před časem jsem si ji nahrál ve vlastním podání pod názvem Clari. Můžete si ji poslechnout. A Clari popisovat nemusím, protože si ji můžete prohlédnout na fotkách a na jedné barevné kresbě.


středa 2. dubna 2014

The English Version

Milada K.

You could read "imbecile" in her medical documents. She was a working patient at my first ward for the aged people. You may say to yourself how on Earth can any patient work if he or she is ill?! Yes, it was possible ´cause our ward belonged to the psychiatry area, though it was separated from it as an isolated unite and it had its autonomy among pavilions of the psychiatry..
Some of chronic mental ill patients from wards of the psychiatry could be placed at our ward where they lived and helped nurses with easier works. If their mental state failed they went back to their pavilions of the psychiatry.
Milada could take care of bedpans. She could take bedpans full of excrements from laying patients, wash them and take them back again.
I don´t know, who invented this idea but the true imbecile had to be its author! When I came this ward Milada had already been living and working there. The work Milada did was beyond her possibilities. She was almost blind and therefore when she washed a bedpan she could hardly see if it was clear or not. Also she was older and suffered from various body troubles and she was very lazy. Her mind was considerably limited as for thinking. She behaved like a child.
Sometimes it seemed she did her work with pleasure but mostly she tried to avoid it. Nurses had to force her to do its work. They often forced her to work by sharp cries and commands but the effect was the same as to force a donkey to go when it decided to stand. Very often I had a feeling that if nurses did the job instead of Milada it would be done more quickly and in much better way. But they prefered to shout for her then to take the job themselves. Mostly I chose the second alternative and perhaps for this reason I was her favourite. When Milada found my present at the ward she showed a childish joy and she was in a hurry to say the news to all other patients: "Zdeníček is here!" My first name is Zdenek and she used a soft diminutive of this Czech name in my case.
Though Milada claimed in her lisped way "I don´t see, my little nurse!", once I saw her as she droped a coin on the floor. She found the little thing almost immediately after its fall.
I´ve spent a lot of time with Milada at the ward. People, opinions, approaches and methods about the nursing work have changed. The new leadership strictly prohibited this way of the working therapy and Milada was got rid of her job. Since that time in every time when the nursing team has done something with bedpans, Milada has been standing there and repeating in her typical way: "I needn´t to do it, little nurses!" Then she hid his face in her palms and she gave an articulate laughing.



The Czech Version
Milada K.

V jejích lékařských dokumentech jste mohli číst "imbecil". Byla pracující pacientkou na mém prvním oddělení pro přestárlé lidi. Třeba si říkáte, jak u všech všudy může nějaký pacient pracovat, je-li nemocný?! Ano, možné to bylo, protože naše oddělení patřilo do psychiatrického areálu, i když od něj bylo odděleno jako samostatná jednotka a mezi pavilony psychiatrie mělo svou autonomii.
Někteří chroničtí duševně nemocní pacienti z psychiatrických oddělení mohli být umísťováni na naše oddělení, kde bydleli a pomáhali sestrám s lehčími pracemi. Pokud se jejich duševní stav zhoršil, vraceli se na své psychiatrické pavilony.
Milada se měla starat o podložní mísy. Měla mísy plné výkalů odebírat ležákům, omývat je a vracet je zase zpět.
Nevím, kdo ten nápad vymyslel, ale tím skutečným imbecilem musel být jeho autor! Když jsem na tohle oddělení přišel, Milada tam už žila a pracovala. Práce, kterou Milada dělala, byla nad její možnosti. Byla skoro slepá a proto, když nějakou mísu omyla, mohla sotva vidět, jestli je čistá nebo ne. Taky byla starší, trpěla různými tělesnými potížemi a byla velice líná. Pokud jde o myšlení, její rozum byl značně omezen. Chovala se jako dítě.
Občas se zdálo, že svou práci dělá s radostí, ale většinou se jí snažila vyhýbat. Sestry jí musely nutit, aby si svou práci udělala. Často ji k práci nutily ostrými výkřiky a povely, ale účinek byl stejný jako nutit osla jít, když se rozhodne stát. Velmi často jsem měl pocit, že kdyby tu práci udělaly sestry za Miladu, bude udělána rychleji a mnohem lépe. Ale ony na ní raději řvaly, než aby se té práce ujaly samy. Já jsem většinou volil druhou variantu a snad proto jsem byl jejím oblíbencem. Když Milada zjistila mou přítomnost na oddělení, projevovala dětinskou radost a spěchala tu novinu sdělit všem ostatním pacientům: "Zdeníček je tady!" Mé křestní jméno je Zdeněk a ona v mém případě použila jakousi něžnou zdrobnělinu tohoto českého jména.
I když Milada svým patlavým způsobem prohlašovala "já nevidim, sestšinko!", jednou jsem ji viděl, jak upustila minci na podlahu. Našla tu drobnost téměř okamžitě po dopadu.
Strávil jsem s Miladou na tom oddělení spoustu času. Lidé, názory, přístupy a metody kolem zdravotnické práce se měnily. Nové vedení tento způsob pracovní terapie přísně zakázalo a Milada byla své práce zbavena. Od té doby pokaždé, když měl zdravotnický tým co do činění s mísami, Milada tam postávala a svým typickým způsobem opakovala: "Já to delat nesmim, sestšinky!" Pak schovala tvář do dlaní a zřetelně se rozesmála.