A near street in a smaller mountainous  town, Vietnam.

The English Version

Vietnam from the North to the South on Catherine´s Pictures (IV)
All the pictures were captured by Kateřina Vašíčková

In the Mountainous Inland

As Catherine told me then they left Hanoi by train. They headed for the mountainous inland where they visited to a small town. I think its name was Hue.
When Catherine sent the pictures to me she added short remarks to them but I deleted them. Therefore now I´m not sure of its name.
The mountainous town has much nicer appearance than Hanoi though you can come upon dirty places there, too. As you can see on the pictures, its inhabitants show joyfull faces. The children wear colourful hooked hoods on their heads covering their ears. Often you can see the local girls and the women to wear colourful hooked girdles on their legs. Maybe these parts of their clothes of the local women as well as their children are connected with the higher altitude and the average lower temperatures or it may be that they are parts of their local costumes.

A child with a hooked hood.

Unlike Hanoi the street sellers with vegetables, fruits and boiled meals seemed to be much more agile. Also the outdoor gardens where you can take a meal seemed to be cleaner and cosier. The Vietnamese ability to sell is amazing, they´re extremely flexible traders as we can see here in Czech republic, too.

It seems to me that Catherine took more pictures of the local women than the men. Perhaps they were much more willing to let themselves capture. One picture shows several local women with parasols above their heads. Their clothes including the leg girdles are decorated with colour patterns. The parasols keep their heads from sharp rays of the Sun in the mountains. Maybe the way how they keep their health from the danger of the ozonic holes.






The Czech Version

A street selling in a smaller mountainous town, Vietnam.

Vietnam od severu po jih na fotkách Kateřiny (IV)
Všechny snímky Kateřina Vašíčková

V hornatém vnitrozemí

Jak mi Kateřina vyprávěla, Hanoj pak opustili vlakem. Směřovali k hornatému vnitrozemí, kde navštívili jedno městečko. Myslím, že se jmenovalo Hue. Když mi Kateřina posílala fotky, přidávala k nim krátké poznámky, ale já je vymazal. Proto si teď jeho jménem nejsem jistý.
Tohle horské městečko má mnohem hezčí vzhled než Hanoj, i když tam taky můžete narazit na špinavá místa. Jak můžete na obrázcích vidět, jeho obyvatelé předvádějí veselé tváře. Děti nosí na hlavách pestrobarevné háčkované čepice, které jim kryjí uši. Často vidíte místní

Vietnamese women with parasols.

dívky a ženy nosit na nohách barevné pletené návleky. Snad jsou tyto součásti jejich odění spojeny s vyšší nadmořskou výškou a s průměrnými nižšími teplotami nebo může být, že jsou to součásti jejich místních krojů.

Na rozdíl od Hanoje se zdá, že pouliční prodavači se zeleninou, ovocem a vařenými jídly jsou mnohem čilejší. Zdá se rovněž, že venkovní zahrádky, kde si můžete dát jídlo, jsou čistší a útulnější. Vietnamská schopnost prodávat je úžasná, jsou nesmírně pružní, jak zde v česku můžeme také vidět.

Připadá mi, že Kateřina pořídila víc fotek místních žen než mužů. Snad byly mnohem ochotnější nechat se vyfotit. Jeden snímek ukazuje několik místních žen se slunečníky nad hlavami. Jejich šaty včetně nožních návleků jsou zdobeny barevnými vzory. Slunečníky jim chrání hlavy před ostrými slunečními paprsky v horách. Možná způsob, jak si chrání své zdraví před nebezpečím ozónových děr.



České popisky k obrázkům (shora dolů):
Všechny snímky - Kateřina Vašíčková
Úzká ulice v jednom menším horském městečku, Vietnam.
Děcko s háčkovanou čepicí.
Pouliční prodej v menším horském městečku, Vietnam.
Vietnamské ženy se slunečníky.
Usmívající se a zvědavé tváře vietnamských žen.

Smiling and curious faces of the Vietnamese women.

My own manuscript of The Eight Dead Sins of The Civilized Man by K. Lorenz.

On My Gradual Imprinting of Konrad Lorenz

Part two

The Eight Dead Sins of the Civilized Man
A late recension

To buy some book written by K. Lorenz was impossible in the seventies of the past century here in Czech republic. As I´ve already written his thoughts didn´t accord with the Communist ideology of that time. Prezident G. Husak sat on the throne of the Prague castle and he was quite loyal with the USSR and its red politics. But if you were interested in something and your mind was open you might get what you wanted to.

The back side of the front cover.

I worked at a ward for the old people in that time. The same ward was a working field for one psychologist, his name was V. Smitka. Soon I saw that his opinions of the regime in Czech republic were very critical, as if he told from my soul. He was my source of the prohibited literature.
The prohibited literature couldn´t be published openly but despite this it was propagated secretely.
One day doctor V. Smitka lent me a secret translation of a book by K. Lorenz. The book named "The Eight Dead Sins of The Civilized Man". I finished reading the book very quickly and I was excited with its contents. The book was something like a philosophic application of his very successful lifetime studies devoted to the animal behaviour to the man´s behaviour. I had to return the book doctor Smitka but before I did it so I decided to rewrite the whole book for my own need. I found a notebook in a red hard cover and I rewrote the book in it gradually. When I finished with my manuscript I started making the front cover. I drew separate letters, I cut them out of paper and then I composed the name of the book on the front cover. Naturally I glued the letters of the name on the front cover. In the end of this process I cut the author´s black and white portrait out of Vesmír the magazine and glued it on the front cover, too.
This copy of the book has still been in my bookcase and you can see it on my pictures.

The Contents of the book written by my hand.

I´m taking my own replica of the book from my bookcase. I haven´t held it in my hands for so a long time. I see that the name on the front cover isn´t complete ´cause the eight is missing as well as the diacritic marks above "i" and "u" in the Czech version of "sins" (hřichu = hříchů). Maybe I used a glue of the worse quality.
I´m opening my manuscript and now I can see that there´s a short article from Vesmír the magazine glued to the back side of the front cover. I´ve forgotten it.
The book consists of the following chapters:
Preface lined with silver
Structural characters and functional disorders of the living systems
The Overpopulation
The Destruction of the Enviroment
The Run for the Race with oneself
The Entropy of Feeling
The Genetic Decadence
The Parting with the Tradition
The Indoctrination (the ability to be indoctrinated with anything easily)
The Nuclear Arms
The Summary

"We look at the hen breeding in tight cotes and we think that it is an animal torturing but we forget that we do the same to ourselves." If Mr. A. Alzheimer doesn´t thieve this phrase from my brain I´ll remember it to the end of my life. When I came upon it in this book I lived in a small flat of a prefab and I could confirm it fully.

There are a lot of the author´s wisdoms in the book. The names of the chapters suggest eight main problems the mankind should do with. I think the book has still been very actual, the author´s visions have still remained to be living.
In the end of the book, as for the better perspectives of the mankind, K. Lorenz belives in the East nations rather than in the West civilization. He thought them to be much lesser dud than the highly developed West civilization. I assume that he had on his mind first of all the today´s postcommunist nations. He thought that they might avoid the sins the West civilization had already done. He thought the East nations to be lesser developed and the more virgin than the West. According to him just this could be their chance to renowe all the mankind. Unfortunately, his presumption was wrong. Almost all the postcommunist countries have changed into the stadia of the early capitalism. They´ve adopted the system of the highly developed West with no rest. OK, then will this way be the way to the hell as Konrad Lorenz has suggested?

The portrait of K. Lorenz on the front cover of my manuscript.

The Czech Version

O mém postupném vtiskování Konráda Lorenze

Část druhá

Osm smrtelných hříchů civilizovaného člověka
Pozdní recenze

Zakoupit nějakou knihu od K. Lorenze v sedmdesátých letech min. století bylo zde v České republice nemožné. Jak už jsem napsal, jeho myšlenky se neshodovaly s ideologií té doby. Na trůně Pražského hradu seděl prezident G. Husák  a ten byl zcela loyální s SSSR a jeho rudou politikou. Jestliže jste se ale o něco zajímali a vaše mysl byla otevřená, mohli jste snad dostat to, co jste chtěli.
V tom čase jsem pracoval na oddělení pro staré lidi. Totéž oddělení bylo pracovním poem pro jednoho psychologa, jmenoval se V. Smitka. Brzy jsem poznal, že jeho názory na režim v Česku jsou velmi kritické, jako by mi mluvil z duše. Byl mým zdrojem zakázané literatury. Zakázaná literatura se nedala vydávat otevřeně, avšak vzdor tomu se šířila tajně.
Jednoho dne mi doktor V. Smitka zapůjčil tajný překlad jedné knihy od K. Lorenze. Kniha se jmenovala Osm smrtelných hříchů civilizovaného člověka. Knihu jsem přečetl velmi rychle a její obsah mě vzrušil. Ta kniha byla něco jako filosofická aplikace jeho velmi úspěšných celoživotních studií věnovaných zvířecímu chování na chování lidské. Knihu jsem doktoru Smitkovi musel vrátit, ale než jsem to udělal, rozhodl jsem se celou knihu přepsat pro vlastní potřebu. Našel jsem sešit v tvrdém červeném obalu a knihu jsem do něj postupně přepisoval. Když jsem s rukopisem skončil, pustil jsem se do vytváření obálky. Nakreslil jsem si jednotlivá písmena, vystřihl jsem je z papíru a pak jsem na obálku složil název knihy. Přirozeně, že jsem písmenka názvu na obálku nalepil. V závěru té procedúry jsem z časopisu Vesmír vystřihl autorův ČB portrét a též jsem ho přilepil na obálku.
Kopie této knihy je pořád v mé knihovně a vy ji můžete vidět na mých obrázcích.

One page of my manuscript in the more detail.

Vyjímám svou vlastní repliku knihy z knihovny. Už tak dlouho jsem ji nedržel v rukách. Vidím, že název na obálce už není úplný, protože osmička chybí a také diakritická znaménka nad "i" a "u" v české verzi "hříchů" (angl. sins). Asi jsem použil lepidlo horší kvality.
Otvírám svůj rukopis a teď vidím, že na zadní stranu obálky je přilepen krátký článek z Vesmíru. Na to už jsem zapomněl.
Kniha sestává z následujících kapitol:
Předmluva vroubená stříbrem
Strukturní vlastností a funkční poruchy živých systémů
Přelidnění
Devastace životního prostředí
Běh o závod se sebou samým
Emoční entropie
Genetický úpadek
Rozchod s tradicí
Indoktrinace (schopnost být snadno naočkován čímkoliv)
Jaderné zbraně
Souhrn

"Díváme se na chov slepic v těsných kotcích a myslíme si, že to je týrání zvířat, ale zapomínáme, že totéž děláme sami sobě." Pokud mi pan A. Alzheimer tuhle větu z mozku neukradne, budu si ji pamatovat do konce života. Když jsem na ni v této knize narazil, bydlel jsem v malém panelákovém bytě a mohl jsem to plně potvrdit.

V knize je spousta autorových moudrostí. Názvy kapitol naznačují osm hlavních problémů, s nimiž by se lidstvo mělo vypořádat. Myslím, že kniha je stále velmi aktuální, autorovy vize nadále zústávají živé.
V závěru knihy K. Lorenz věří spíše ve východní národy než v západní civilizaci. Domníval se, že jsou mnohem méně zkažené než vysoce rozvinutá západní civilizace. Myslím, že měl na mysli především dnešní postkomunistické národy. Domníval se, že by se snad mohly vyhnout hříchům, kterých se už západní civilizace dopustila. Pokládal východní národy za méně rozvinuté a panenštější než Západ. Podle něj právě tohle mohlo být jejich příležitostí k obnově celého lidstva. Jeho předpoklad byl bohužel mylný. Skoro všechny postkomunistické země přešly do stádia raného kapitalizmu. Osvojují si systém vysoce rozvinutého Západu beze zbytku. Fajn, bude tedy tahle cesta cestou do pekla, jak naznačuje Konrád Lorenz?

České popisky pod snímky (shora dolů):
Můj rukopis Osmi smrtelných hříchů civilizovaného člověka od K. Lorenze.
Rub obálky.
Obsah knihy napsaný mou rukou.
Portrét K. Lorenze na obálce mého rukopisu.
Jedna stránka z mého rukopisu detailněji.

The English Version

How I didn´t see Y. A. Gagarin

On April the 12-th 1961 I was six years old. The first man has found himself out of the atmosphere of his native planet. He orbited the Earth and then he landed on it happily again. It was not only the triumph of the USSR. This heroic event exceeded the politic rivalship between The USSR and The USA. It was the event of the mankind. All the world celebrated it. All the world wanted to see the first man he accomplished it. And so Yuri A. Gagarin started to enjoy his famous journey throughout the world. On his triumphal journey and among many countries he visited to Czechoslovakia, too.

The memory has already been very old and uncertain. Maybe if my Mother and my Father didn´t remember it to me many times during their lives now I could´t recall it. Thanks to them it has seemed to me that at least a bit of the story has remained in my brain as my own experience.

My Mother took me to The Libensky Bridge to see Y.A.Gagarin and to wave to him. His way could go over this Prague bridge after his visit to workers of a vell known Prague plant in the Prague section named Vysočany. Pavements of the bridge were overcrowded by people. My not too tall Mother holding my hand started to get through the crowds bravely. She was trying to find any appropriate place among all the people but the same efforts were making by the others because everybody wanted to see Yuri and everybody wanted to wave to the first Soviet Cosmonaut and as it were not speaking of me there were much more the taller people than my Mother on the bridge. They held their good positions hard and they weren´t willing to make a small slot among their bodies so that we could see something at least.

As for me I saw feet and backs of all the people only and this gave no chance to see the moment when Yuri A. Gagarin would pass by our place where we were standing in the middle of the forest of bodies. The more my dear Mother was trying to get any better position for us the more I was boring and angry.
The short moment of the Gagarin´s passage was approaching and my Mother didn´t give herself up. She kept asking backs of the bodies in front of her for to be so kind and to allow us to glance Yuri at least. At last a small rift appeared between the bodies and Yuri in his car was not so far according to the exultant crowds. My Mother pointed to the rift and she was saying to me that Gagarin was going already. But disgusted with our bad position I sulked. I refused to obey her. She tried to convince me to see but I remained to be sulky. If I could´t see Yuri rightly I didn´t need to see him at all!
Though Yuri A. Gagarin was passing by our place slowly and then there was a chance to glance him for a short time at least I kept standing back to the rift and gazing at the forest of feet around me while my Mother saw him and she was waving to him in a hearty way through the narrow rift.
Though I was in the right place at the right time I didn´t see him.
This is my small contribution to the great event of the mankind.

To my picture:
My vizual form of the depicted memory. You can see my Mother and my sulkiness in the crowd while Y.A. Gagarin is passing by our place just in the moment.

To my recording:
It´is my own interpretation of the song. It was composed and recorded within a very short time. It was interpreted by Gustav Brom, the founder and frontman of the G. Brom´s jazz orchestra. Though he has died several years ago his orchestra has been playing so far. The radio played the simple melody at the swinging rhythm more than very often. The song was very popular, its name was "Good Day, Major Yuri Gagarin".
A while before I listened to the radio where they recalled Y.A. Gagarin. I learnt that the first foreign place he visited to after his very success mission was Prague, Czechoslovakia.
The band on my drawing isn´t the G. Brom´s orchestra. It is the Cranberries group. The group has concerted in Prague twice. I was at their first concert and then, after several years, I visited to their second one, too. So you can imagine Cranberries playing the song in honour of J.A. Gagarin instead of their famous Zombie. I had no better illustration to the recording and so I chose something with a music topic.

The Czech version

Jak jsem neviděl J.A. Gagarina

12. dubna 1961 mně bylo šest let. První člověk se ocitl mimo atmosféru své rodné planety. Obletěl Zemi a pak na ní zase šťastně přistál. Byl to nejen triumf Sovětského Svazu.Tahle heroická událost přesáhla politické rivalství mezi SSSR a USA. Byla to událost lidstva. Celý svět ji oslavoval. Celý svět chtěl vidět prvního člověka, který toho dosáhl. A tak si J. A. Gagarin začal užívat svou slavnou cestu po světě. Na své triumfální cestě a mezi mnoha zeměmi navštívil rovněž ČSSR.

Ta vzpomínka je už velmi stará a neurčitá. Možná, kdyby mi ji rodiče za života mnohokrát nepřipomínali, teď bych si na ni nedokázal vzpomenout. Díky jim se mi zdá, že aspoň kousek z té historky zůstal v mém mozku jako můj vlastní zážitek.

Mátka mě vzala na Libeňský most, abych Gagarina viděl a zamával mu. Jeho cesta měla vést přes tento pražský most po návštěvě dělníků jedné dobře známé pražské továrny v pražském obvodě zvaném Vysočany. Chodníky mostu byly přeplněné lidmi. Má nepříliš vysoká matka, která mě držela za ruku, se těmi davy začala statečně prokousávat. Snažila se mezi všemi těmi lidmi najít jakékoliv vhodné místo, ale stejnou snahu vynakládali i ostatní, protože Jurije chtěl vidět každý a každý chtěl prvnímu kosmonautovi zamávat a jak tomu bývá, o mě nemluvě, na mostě bylo mnohem víc vyšších lidí než moje matka. Tvrdě si drželi své pozice bez ochoty vytvořit mezi svými těly malou štěrbinu, abychom mohli aspoň něco vidět.

Pokud jde o mne, viděl jsem jen nohy a záda všech těch lidí a to nedávalo žádnou vyhlídku zahlédnout moment, až bude Jurij A. Gagarin projíždět kol našeho místa, kde jsme stáli uprostřed lesa těl. Čím víc se má drahá matka snažila získat pro nás jakoukoliv lepší pozici, tím víc jsem byl otrávený a naštvaný. Krátký okamžik Gagarinova průjezdu se blížil a matka se nevzdávala. Neustále prosila záda před sebou, aby byla tak laskavá a umožnila nám Jurie aspoň letmo zahlédnout.
Konečně se mezi těly objevil průzor a Jurij ve svém voze, podle jásajících zastupů, nebyl tak daleko. Matka ukazovala na průhled a říkala mi, že Gagarin už jede. Já jsem však, znechucen naším špatným postem, trucoval. Odmítal jsem ji uposlechnout. Snažila se mě přesvědčit, abych se podíval, ale já zůstával tvrdohlavý. Když nemůžu Jurije vidět pořádně, nemusím ho vidět vůbec!
I když J.A. Gagarin projížděl kol našeho místa zvolna a možnost ho zahlédnout aspoň nakrátko tudíž byla, nadále jsem stál zády k průhledu a civěl na les nohou kol sebe, zatímco matka ho tím úzkým průhledem viděla a nadšeně mu mávala.
Ač jsem byl na správném místě ve správný čas, neviděl jsem ho.  
Tohle je můj malý příspěvek k té velké události lidstva.

K mému obrázku:
Má vizuální forma vylíčené vzpomínky. Můžete vidět mou matku a mou trucovitost v davu, zatímco právě v té chvíli kol našeho místa projíždí J.A. Gagarin.

K mé nahrávce:
Je to moje vlastní interpretace písně. Byla složena a nahrána během velmi krátké doby. Nazpíval ji Gustav Brom, zakladatel a vedoucí jazzového orchestru Gustava Broma. I když už zemřel před několika lety, jeho orchestr hraje až dosud. Rádio tu prostou melodii ve swingovém rytmu hrálo více než často. Ta písnička byla velmi populární, jmenovala se "Dobrý den majore Juriji Gagarine".
Před chvilkou jsem poslouchal rádio, kde připomínali J.A. Gagarina. Dozvěděl jsem se, že prvním zahraničním místem, které po své velmi úspěšné misi navštívil, byla Praha, Československo.
Kapela na mé nahrávce není Bromův orchestr. Je to skupina Cranberries. Brusinky koncertovaly v Praze dvakrát. Byl jsem na jejich prvním koncertě a pak po několika letech jsem navštívil také jejich druhý koncert. Tak si můžete představovat Brusinky hrající namísto své slavné skladby Zombie písničku na počest J.A. Gagarina. Neměl jsem lepší ilustraci k nahrávce, tak jsem vybral něco s tématem muziky.

The English Version

On My Gradual Imprinting of Konrad Lorenz

Introduction

Surely I´d write something about this great Austrian scientist sooner or later myself with no outer stimulus. But my purpose to write about him was accelerated by one of my G+ friend named Mariana Barros. In one of her posts a couple days ago she published a memory of him as well as of the fact that he got the Nobel Prize for medicine and physiology in 1973. I responded to her post immediately, I wrote to her that I was (and I´ve still been) his admirer and I added to it my remark that in that time K. Lorenz got the Nobel Prize together with Niko Tinbergen and Karl von Frish. Mariana appreciated my additional information and this way our friendship began. I meant my purpose to write about him to Mariana. Also I wrote to her that I had two concrete ideas of K. Lorenz on my drawings already. They´ve still stayed in my head while I´m writing this text but to take a pencil and to start drawing my ideas on papers should be a question of a short time. No more procrastination! If nothing else, Mariana has been waiting for my post devoted to Konrad Lorenz especially.

As usually I´m not going to enumerate any well known facts of K. Lorenz. You can find them through The Know-all (my nickname for the Google) much more quickly than I could write them here myself. I´m going to describe my authentic experiences with this founder of ethology. My experiences with K. Lorenz have always been indirect, I´ve never met him personally but despite the fact I think that my indirect relationship to him can be interesting and stimulating to all you who are interested in the Nature and the biology, simply to all you who try to understand various biological processes including our brain.

I became his admirer in the beginning of the seventies of the past century when I found the report of his Nobel Prize in our magazine named Vesmír (The Universe in Czech). There was his small B and W photo (his head with a pipe in his mouth) and his brief CV in this number of Vesmír the magazine. It was in the time of the deep Communist totality here in my country. Konrad Lorenz wasn´t propagated by then our regime. Many of his opinions didn´t accord with the Communist ideology. But Vesmír the magazine was (and it has been so far) a popular scientific magazine and therefore it couldn´t overlook the fact of the Lorenz´s Nobel Prize. In this short article was meant the Lorenz´s sympathy with the Nazi regime in his younger years but the author of the article wrote that he refused the Nazi ideology of his youth as his life mistake in later years of his life.

A time later and in the same magazine I discovered a citation of some Lorenz´s work. The magazine published various quotations from the works of the great scientists on its pages in that time. I liked it very much. I liked it so much that I cut it off with a pair of scissors and I displayed the clip for myself in my bookcase. "The same way as the hoof of the horse is the reflexion of the hard soil of the prairie, the same way as the fin of the fish is the reflexion of the water element and the bird´s wings are the reflexion of the air element......." I was fascinated with his words and thoughts in them. I was seventeen or eighteen years old in that time.

To be continued freely.

The Czech Version

O mém postupném vtiskování Konráda Lorenze

Úvod

Určitě bych dříve či později něco o tomto velkém rakouském vědci napsal sám bez jakéhokoliv vnějšího podnětu. Můj záměr o něm něco napsat ale urychlila jedna z mých přítelkyň na G+, která se jmenuje Mariana Barros. V jednom ze svých příspěvků před pár dny na něj zveřejnila vzpomínku a také na fakt, že v roce 1973 dostal Nobelovu cenu za fyziologii a lékařství. Okamžitě jsem na její příspěvek reagoval. Napsal jsem jí, že jsem jeho stálým obdivovatelem a dodal jsem k tomu poznámku, že K. Lorenz dostal Nobelovu cenu společně s Niko Tinbergenem a Karl von Frishem. Mariana mou dodatečnou informaci ocenila a takto začalo naše přátelství. Marianě jsem se zmínil o svém záměru napsat o něm. Také jsem jí napsal, že už mám dvě konkrétní představy o K. Lorenzovi na mých kresbách.
Zatímco píši tento text stále mi pobývají v hlavě, ale chopit se tužky a pustit se do kres

lení svých nápadů by mělo být otázkou krátké doby. Žádné další otálení! Mariana na můj příspěvek spešl věnovaný Konrádovi Lorenzovi už čeká.

Jako obvykle nehodlám o K. Lorenzovi vypočítávat žádná dobře známá fakta. Ty si můžete najít na Vševědovi (má přezdívka pro Google) mnohem rychleji, než bych je tady sám dokázal napsat. Chystám se vylíčit vlastní zážitky s tímto zakladatelem etologie. Má zkušenost s Konrádem Lorenzem byla vždy nepřímá, nikdy jsem se s ním osobně nesetkal, ale vzdor této skutečnosti se domnívám, že můj nepřímý vztah k němu může být zajímavý a podnětný pro vás všechny, kteří se zajímáte o přírodu a biologii, prostě pro vás všechny, kteří se pokoušíte porozumět různým biologickým pochodům včetně našeho mozku.

Jeho obdivovatelem jsem se stal začátkem 70. let minulého století, když jsem v našem časopise Vesmír našel zprávu o něm. V tom čísle Vesmíru byla jeho ČB fotečka (jeho hlava s dýmkou v ústech) a jeho stručný životopis. To bylo tady v mé zemi v době hluboké totality. Tehdejší náš režim Konráda Lorenze nepropagoval. Mnoho z jeho názorů se s komunistickou ideologií neshodovalo. Avšak Vesmír byl (a je pořád) populární vědecký časopis, a tudíž nemohl přehlédnout fakt Lorenzovy Nobelovky. V tom stručném článku byla zmíněna Lorenzova sympatie s nacistickým režimem v mladších letech, ale autor článku psal, že v pozdějších letech svého života nacistickou ideologii z mládí odmítl jako svůj životní omyl.

O nějakou dobu později a ve stejném časopise jsem objevil citaci z nějaké Lorenzovy práce. V té době tento časopis publikoval na svých stránkách různé citáty z prací velkých vědců. Moc se mi líbil. Tak moc, že jsem si ho nůžkami vystřihl a vystavil si ho pro sebe na svou knihovnu. "Stejně jako je kopyto koně odrazem tvrdé půdy stepi, stejně jako je ploutev ryby odrazem vodního živlu a ptačí křídla odrazem vzdušného živlu....." Byl jsem jeho slovy a myšlenkami v nich fascinován. V tom čase mi bylo sedmnáct či osmnáct.

The English Version

Why have they protested against the US military fleet in Czech republic?

Today on March the 30th 2015 The US military fleet arrived through Poland and Czech republic at Prague on their way to Germany.
Unfortunately, I had no time to say hallo to them personally. Therefore let me to express my own opinions of this event in this post at least.

While the US fleet was going through Poland and it was approaching to our boundary our mass media were publishing messages describing a disagreement of many Czech people with the US military remove across our country. It was said that some of the opponents promised an open resistance including barricades.
Well, who are these opponents and where do their aversion to it come from? I have registered no rational argument from them so far. Simply they´ve disagreed and it has been enaugh to them.
But I think that I know very well what are the causes of their aversion to this event. They´ve still been afflicted with the red viroses, they´ve still hoped in a comeback of the old Commnunist orders. This has been why they haven´t been able to deal with any new event disproving their hopes to repaint this country according to their ideas. To see the US fleet going through our country must be a terrible feeling to them! Unlike them to see our American Allies from the NATO on the roads of my native country is a great satisfaction to me. To belong to the NATO has been much more natural to me than to belong to the Warshaw Pact as it were in the past.

The Bolshevik is gazing at our streets
full of the US fleets.

Well, I´ve gone to my work and vice versa by feet and one section of my way has led alongside a road. I imagined a following situation: While I´m passing by the road the American fleet is going it and I can see it in detail. I can stop my walking and I can say hallo to it and I´m doing just this.
Unfortunately, this situation didn´t happen in reality or yes but it happened in my imaginations only. This is an origin of my drawing above. This is my resolute attitude to the American fleet in Czech republic!

The Czech Version

Proč protestují proti americkému konvoji v České republice?

Dnes, 30. března 2015, dorazila americká vojenská kolona na cestě do Německa přes Polsko a Česko do Prahy.
Bohužel jsem neměl čas pozdravit ji osobně. Proto mi dovolte, abych své názory na tuto událost výjádřil alespoň ve svém příspěvku.

Zatímco americký konvoj projížděl Polskem a blížil se k našim hranicím, naše masmédia publikovala zprávy popisující nesouhlas mnoha Čechů s americkým vojenským přesunem přes naše území. Uvádělo se, že někteří z oponentů slibují otevřený odpor včetně barikád.
Kdo jsou tihle oponenti a odkud se bere jejich odpor k této události? Zatím jsem od nich nezaregistroval žádný rozumný argument. Prostě nesouhlasí a to jim stačí.
Já si však myslím, že vím moc dobře, jaké jsou příčiny jejich odporu k této události. Pořád jsou postiženi rudou virózou, stále doufají v návrat starých komunistických pořádků. Proto se nedokáží vyrovnat s žádnou novou událostí, která vyvrací jejich naděje na přemalování této země podle jejich představ. Vidět průjezd amerických Spojenců naší zemí pro ně musí být hrozný pocit! Na rozdíl od nich je pro mne velkým zadostiučiněním vidět poprvé na silnicích mé rodné země naše americké Spojence z NATO. Je pro mne mnohem přirozenější patřit k NATO než k Waršavskému paktu, jak tomu bylo v minulosti.

Bolševik zírá na naše ulice
plné americké munice.

Chodím do práce a naopak po svých a jeden úsek mé cesty vede podél silnice. Představil jsem si následující situaci: Zatímco kráčím kol silnice, jede po ní americký konvoj a já ho mohu detailně vidět. Mohu se zastavit a mohu ho pozdravit a zrovna tohle dělám.
Tahle situace bohužel ve skutečnosti nenastala nebo ano, ale odehrála se jenom v mých představách. Tohle je původ mé kresby výše. Tohle je můj rozhodný postoj k americkému konvoji v Česku!

The Fig.1: A dozing seller. (photo by K. Vasickova).

The English Version

Vietnam from The North to The South On Catherine´s Photos (III)

My wouldbe thoughts of some politic systems and their changes and
Foods, Meals and Other Goods for Sale in the Hanoi´s streets

As I´v been processing the Catherine´s photos from her Vietnamese trip now I´ve already known that the nowday´s Vietnam has been one. My old school information of this country has already lost its validity. Somehow the original North Vietnam´s reunion with the orginal South one was out of my attention.
Well, we can´t know all.

The Fig.2: Another sleeping seller (photo by K. Vasickova)

If I defined the North Vietnam as to be red (i.e. communist) and the South one as to be white (i.e. capitalist) in my previous posts then the current united Vietnam could be defined as to be pink because of the fusion of both the capitalist elements and the communist ones.
I´d say that the current Vietnam´s establishment may be defined by "a cat-dog" expression . "The cat-dog"expression  has often been used on our politic scene. It hasn´t been too popular in my country. It expresses a hybrid between two hardly compatible political parties, for example between The Social Democratic Party (the left hand) and The Civic Democratic Party (the right hand).

While most of the post Communist European countries have exchanged their original red regimes for the present strict capitalist establishments Vietnam has seemed to follow the cat and dog way. There were similar tendencies in Czech republic in 1968 and in 1989 but the trend to pass from the communist system to the capitalist one won in the end. The main thought of this idea has been to conserve the original red system and to enrich it with some capitalist principles gradually.

The Fig.3: No fear, buy pork! (photo by K.Vasickova)

I think that the Chinese Maoists have realized the cat-dog system, too. Their red foundations have remained to be sturdy but the buildings above them have been getting the capitalist character. At its economic and people potentials Chine has been afford to put the cat-dog system. Unlike the country with the highest number of people in the world Vietnam has started to build its cat-dog system without the mighty tools.

It remains to mean the third variant: the frozen red regimes of Cuba and North Korea. Their economic potentials have been desperate and miserable, they have still insisted on their original ideology with no changes, with no compromises.

But, after several my modest thoughts devoted to the politic changes of some post communist countries, let´s take a look at next Catherine´s pictures. Her attention was attracted with the street sales of various foods, meals and other goods in Hanoi.

The Czech Version

Vietnam od severu k jihu na Kateřininých fotkách (III)

Mé rádoby úvahy o některých politických systémech a jejich změnách a
potraviny, jídla a jiné zboží na prodej v Hanojských ulicích

The Fig.4: The Vietnamese shoes on wheels. (photo by K. Vasickova)

Jak zpracovávám Kateřininy fotky z jejího vietnamského výletu, teď už vím, že Vietnam je jeden. Mé staré školní informace o této zemi ztratily už svou platnost. Tak nějak bylo opětovné sjednocení původního Severního Vietnamu s Jižním Vietnamem mimo mou pozornost.
Inu, nemůžeme znát všechno.
Jestliže jsem v předešlých příspěvcích definoval Severní Vietnam jako rudý (tj. komunistický) a Jižní jako bílý (tj. kapitalistický), pak by se současný sjednocený Vietnam mohl definovat jako růžový, kvůli splynutí kapitalistických i komunistických prvků.
Řekl bych, že současné vietnamské zřízení by se snad mohlo definovat výrazem "kočkopes". Výraz "kočkopes" se často používá na naší politické scéně. V mé vlasti moc oblíbený není. Vyjadřuje jakéhosi hybrida mezi dvěma sotva slučitelnými politickými stranami, např. mezi Sociální demokracií (levice) a Občansko-demokratickou Stranou (pravice).

The Fig.5: Good apetite! (photo by K. Vasickova)

Zatímco většina evropských postkomunistických zemí změnila svůj původní rudý režim na striktní kapitalistické zřízení, zdá se, že Vietnam sleduje kočkopsí cestu. V Česku byly podobné tendence v r. 1968 a v r. 1989, ale trend přejít od koministického systému na kapitalistický nakonec vyhrál. Hlavní myšlenkou této představy bylo uchovat původní rudý systém a postupně ho obohacovat některými kapitalistickými principy.

Myslím, že čínští Maoisté rovněž uskutečňují systém kočkopsa. Jejich rudé základy zůstávají pevné, ale stavby nad nimi nabývají kapitalistický charakter. Čína si při svých ekonomických a lidských potenciálech může uplatňování kočkopsa dovolit. Na rozdíl od země s nejvyšším počtem lidí na světě Vietnam začal budovat svůj systém kočkopsa bez těchto mocných nástrojů.

The Fig.6: A Vietnamese dinner table. (photo by K. Vasickova)

Zbývá zmínit třetí variantu: Zmrazené rudé režimy Kuby a Severní Koreje. Jejich ekonomický potenciál je zoufalý a bídný, nadále si trvají na své původní ideologii beze změn a kompromisů.

Avšak, po několika mých skromných úvahách věnovaných politickým změnám některých postkomunistických zemí, podívejme se na další Kateřininy fotografie. Její pozornost upoutal pouliční prodej různých potravin, jídel a dalšího zboží v Hanoji.

České popisky k obrázkům (všechny snímky Kateřina Vašíčková):
Obr.1: Dřímající prodavačka.
Obr.2: Ještě jiný spící prodavač.
Obr.3: Žádný strach, kupte si vepřové!
Obr.4: Vuetnamská obuv na kolech.
Obr.5: Dobrou chuť!
Obr.6: Vietnamská tabule.