The English Version

A Memory of My Childhood

I drew this color drawing in 2013 already. You can see it in the lower right corner on the picture.
The drawing catches two horses pulling a vehicle loaded with a big load of straw.
The man sitting behind the horses is Pepa Slanař, one of the villagers from Radostovice the village where I used to go to for every holidays as a boy.
The thick woman with her enormous big bosom sitting on the top of straw load is a person from this village, too.
The horses are going through the village, they are returning from a field behind it. The horse with a blond crest is a gelding, the horse to his side is a mare. The mare was my favorite one. Often I helped Mr. Slanař to crop straw from fields and then sometimes he allowed me to ride on this mare´s back on her way back. When I could ride on her back through the village passing the cottage of my grandparents I was proud of it extremely! Of course, the mare was not free, she had to pull the vehicle together with her comrade.

You can see a big stone resembling an armchair  to your left side on the picture. Really its nickname was the Armchair. We children often used to play both on it and around it, it was our place where we met and where we drew apart: "See you again tomorrow at the Armchair at seven!" we used to say when we were coming back our homes.

All persons, animals, plants and other things on the picture have already existed in my memory only.
This was a reality of its time. Today it is nothing more than a memory. My own visualized memory of the two persons and of the two horses pulling a load of straw through the village of my childhood. All the participants on the drawing have already been dead but they have still been living in my mind.

The Czech Version

Vzpomínka z mého dětství

Tenhle barevný obrázek jsem nakreslil už v roce 2013. Můžete to na obrázku vidět v dolním pravém rohu. Kresba zachycuje dva koně táhnoucí vůz naložený velkou fůrou slámy.
Muž sedící za koni je Pepa Slanař, jeden z vesničanů z vísky Radostovice, kam jsem jako kluk každé prázdniny jezdíval.
Tlustá žena s enormně velkým poprsím, která sedí na vrcholu velké kupy slámy, je také osobou z téhle osady. Koně projíždějí vesnicí, vracejí se z pole za ní. Kůň s blonďatou hřívou je valach, kůň po jeho levém boku je kobyla. Kobyla byla mou oblíbenkyní. Panu Slanařovi jsem často pomáhal sklízet slámu z polí a on mi poté občas dovolil projet se na kobylím hřbetu cestou nazpět. Když jsem na ní mohl jet přes vesnici a při tom míjet chalupu prarodičů, byl jsem na to nesmírně pyšný! Samozřejmě, že kobyla nebyla volná, musela spolu se svým soudruhem táhnout vůz.

Na obrázku po vaší levé straně vidíte velký kámen, který se podobá křeslu. Skutečně měl přezdívku Křeslo. My děti jsme si na něm a kol něj často hrávaly, bylo místem, kde jsme se setkávaly a kde jsme se rozcházely. "Tak zase zítra u Křesla v sedm!" říkávaly jsme, když jsme se vracely domů.

Všechny osoby, zvířata, rostliny a další věci na obrázku už existují jenom v mé vzpomínce. Byla to skutečnost své doby. Dnes to není nic víc než vzpomínka. Moje vlastní zviditelněná vzpomínka na dvě osoby a na dva koně táhnoucí fůru slámy vesnicí mého mládí. Všichni účastníci na obrázku jsou už mrtví, ale v mé mysli žijí pořád.

The English Version

A Week in A Hostel in A City

or a Sad Romance from The Caledonian Road

A bed time at The Journeys.

A two or three years before me and my Dearest visited to one European metropolis. We were accommodated in a hostel. Its name was Journeys. We thought that this form of accommodation might spent our money but it was not the case. At our surprise our week stay there devoured a quite big sum of our modest budget.
We got keys to our room placed almost under a roof of the tall massive building, one of many ones forming a row of faces alongside a road. The road was lined with a similar row of faces on its opposite side.

"Our room" is no exact expression. We shared it with many other people. There were beds alongside all walls of the not too big room. To step from the door to our bed unite we had to overcome a lot of obstacles standing in our way. We had to avoid various kinds of luggage occupying all the ground.

If I write a bed unite I should explain what it is meant by this expression. My bed unite consisted of three beds. The first stood on the ground, the second rested above the first and the third above the second.

The lowest bed was occupied with a woman. My Dearest chose the top one. She had to stepped up to her bed with help of a little narrow ladder. A little stairs were attached to my bed, too.
When you rested on your bed at last you could cover its enter with a curtain. I felt like in a sandwich having my Dearest above my head and the woman under myself.

If I turned to my left side I could look at windows of the opposite face falling down the road. I could listen to the sound of a bus going through the road, to clicking soles of late walkers, to voices of people at the enter of Journeys ´cause the hostel was running nonstop. The abyss between the faces was lighted with street lamps out of my sight as well as with lighted windows on the opposite face. Often the lighted ones I could see offered silhouettes living behind them. At the same time I could perceive various sounds from the room behind my back. I was absorbing all the experiences from the day, I was staring at the opposite face and at last but not least I was longing for a signal from above. But my waiting for it was vain.......in the hostel standing in the Caledonian Road. I was very sad.

The Czech Version

Týden v hostelu v jednom městě

aneb smutná romance z Caledonian Road

Před dvěma či třemi lety jsem se svou nejdražší navštívil jednu evropskou metropoli. Ubytovali jsme se v hostelu. Jmenoval se Journeys (Cesty). Mysleli jsme, že nám tahle forma ubytování ušetří peníze, ale tak to nebylo. K našemu překvapení pohltil týdenní pobyt dost velkou částku z našeho skromného rozpočtu. Dostali jsme klíče k našemu pokoji umístěnému skoro pod střechou té vysoké masivní budovy, jedné z mnoha tvořících řadu fasád podél silnice. Její protější stranu lemovala podobná řada fasád.

"Náš pokoj" není přesný výraz. Sdíleli jsme ho s mnoha jinými. Podél všech stěn té ne moc velké prostory byly postele. Abychom přešli od dveří k naší postelové jednotce, museli jsme překonat spoustu překážek, jež nám stály v cestě. Museli jsme se vyhýbat různým typům zavazadel zabírajících celou podlahu.

Píšu-li postelová jednotka, měl bych vysvětlit, co je tím výrazem míněno. Má postelová jednotka sestávala ze tří postelí. První stála na zemi, druhá spočívala nad první a třetí nad druhou.

Nejnižší postel zabírala nějaká žena. Nejdražší si vybrala nejhořejší. Musela ke své posteli vystupovat s pomocí úzkého žebříčku. Také k mojí posteli byly připojeny schůdky.
Když jste konečně spočinuli na posteli, mohli jste si vchod zakrýt zástěnou. Maje nejdražší nad hlavou a tu ženu pod sebou cítil jsem se jako v sendviči.

Když jsem se obrátil na levý bok, mohl jsem se dívat na okna protější fasády spadající do ulice. Mohl jsem naslouchat zvuku autobusu projíždějícího tou ulicí, klapajícím opatkům zpozdilých chodců, hlasům lidí u vchodu Journeys, protože hostel běžel nonstop. Propast mezi fasádami osvětlovaly pouliční lampy mimo můj dohled a rovněž osvětlená okna na protějším průčelí. Ta osvětlená, jež jsem mohl vidět, nabízela často siluety bydlící za nimi. Současně jsem mohl vnímat různé zvuky z prostoru za zády. Vstřebával jsem všechny ty zážitky ze dne, civěl jsem na protější fasádu a v neposlední řadě jsem toužil po signálu shora, ale mé čekání na něj bylo marné.......v hostelu, který stojí v Caledonian Road. Bylo mi moc smutno.

The English Version

On A Stubborn Little Mary

There was a woody little house in the back yard of my Father´s parents. The tinkered little thing had several wired doors. You could observe and examine domestic rabbits through their wired eyes. It was an often and favorite amusement of my little sister Mary.
When some of females littered its children it was a great event to Mary. Often she stood at the wired door of their limited room and she was looking at the female with its children at its tits. They were so charming to her!

Once my little sister got an idea. She wanted our Grandfather to make a simple small woody vehicle for her so that she could ride the rabbit children on it. She imagined in her little head how she would pull the woody vehicle with small rabbits on it behind herself. The rest of our family tried to explain to her that it was not a good idea but little Mary was stubborn and she insisted on her own way. Our explanations that little rabbits would not sit in her invention obediently were not taken by her naive head. She was angry with us and she did not wanted to understand that it was a silly idea.

This simple episode from our childhood has become a shortcut to me and my sister how to express any stupid doing. Also it has become one of a classic funny stories in the mental treasure of our beautiful childhood spent with our grandparents.
Now, my dear Mary, here it is. At least enjoy your small vehicle with little rabbits on it on my drawing!

The Czech Version

O tvrdohlavé Mařence

Na dvorku tátových rodičů byl dřevěný domeček. Tahle zflikovaná věcička měla několik drátěných dvířek. Skrze jejich drátěná oka jste mohli pozorovat a prohlížet si domácí králíky. To byla častá a oblíbená zábava mé sestřičky Marie.
Když některá ze samic vrhla své potomky, byla to pro Marii velká událost. Často stála u dvířek jejich omezeného prostoru a dívala se na samici s dětmi u struků. Byly pro ni tak roztomilí.

Jednou sestřička dostala nápad. Chtěla, aby jí děda vyrobil prostý dřevěný vozík, aby na něm mohla ty králičí děti vozit. Představovala si ve své hlavince, jak na něm bude králíčky tahat za sebou. Zbytek rodiny se jí snažil vysvětlit, že to není dobrý nápad, ale Mařenka byla tvrdohlavá a trvala si na svém. Naše vysvětlování, že jí králíčci na jejím výmyslu poslušně sedět nebudou, její naivní hlava nebrala. Zlobila se na nás a nechtěla chápat, že je to pitomost.

Tahle prostá episoda z našeho dětství se pro mne a sestru stala jakousi zkratkou, jak vyjádřit jakékoliv hloupé počínání. Stala se také jednou z klasických legračních historek v duchovní pokladnici našeho krásného dětství stráveného u prarodičů.
Milá Marie, už je to tady. Užívej si svůj vozíček s králíčky alespoň na mé kresbě!