The matter, dear Engels, the matter has been eternal.

The English Version

On the Science and On the Life (I)

I´ve known I´ve known nothing

The more I´ve accumulated various knowledge of the mankind in my brain the more I´ve seen our inability to understand the wholeness.
Now I´m going to omit the classical problems concerning the finality or infinality of the Universe, if it has some starting point of its origin (the Big Bang) or not, if there are some multidimensional worlds in it, if there is some life resembling the our one on some of its myriad other planets or if there is something living and maybe intelligent in the Universe though, from our point of view, we can attribute no life to it. At the present time we would be grateful to the scientists for a discover of some miniature living thing at least on any of other planets. Unfortunately, the scientists have still been silent. Not so the journalists ´cause their rules haven´t been so strict as with the scientists. And then there have always been a lot of wouldbe experts in various mysteries among us with their only right and guaranteed explanations.

Now I´d like to devote to our life here on the Earth, I´d like to devote to our own structural and functional deepnesses. How should I begin with this uneasy theme? How could I approach my feelings and opinions to you as the best as possible?  Maybe it would be good to say in advance that I´d like to consider the present level of our knowledge of the fenomenon named the life. I´m going to do it as usual, i.e. I´m going to try to write my thoughts in individual paragraphs. I can hope only that this way will do its good work for you to understand me a bit at least.

Mainly I´ve thought that biology (not in sensu stricto) has found itself in a very similar situation as the physical sciences have been. I wouldn´t call it a blind street but rather a dense mist in which contours of something concrete have been almost invisible. By the something concrete I´ve meant some new knowledge. I don´t want to see any definite solution behind it. It has been up to the believe if we consider the knowledge to be a definite process or not. In large the modern biology has been connected with the physics and the chemistry.
Thanks to the physical/chemical sciences the molecular biology has been able to exist and just through it has been accomplished the ultimate present knowledge of the life.

The molecular biology (including the molecular genetics, the gene engineering etc.) has made use of the most modern physical/chemical methods and discovers. It has been dependent on them. In fact the today´s biology has been a kind of the physical chemistry of the bio-systems and then it has become one of many branches of the physical chemistry. The special characters of the life have been describable in terms of the physics and the chemistry in the same way as the special characters of the non-bio-systems have been. The special life attributes have been built on the same physical and chemical laws they´ve held true for the so called the non-living objects.
Somehow it has been clear that the life has arisen from the only matter we´ve known of. We´ve thougt that at the very beginning there has been a dead matter only in the Universe. Only several eons later the right conditions have met and the dead matter has transformed itself partly into the living preform (-oms). I´m writting "partly" ´cause the rest of it has remained to be with no life attributes. The first living preform (or forms) has triggered its continuous distribution, its continuous diversification, its evolution having been lasting so far. The life has arisen out of the dead matter, the living matter has separated from the dead one. But not quite completely. It comes to my mind that the complete transformation of the dead matter into the living matter hasn´t been possible anyway. If yes, then the living matter would find itself in an absolute nothingness and the living matter hasn´t been able to live in the absolute emptiness, maybe for a very short moment only before its own collapse back to the dead matter.
The dead matter has been the basic environment, the world, the stage for the living matter. And the part of the dead matter transformed into the living matter has been both imortal and mortal: The living matter has been imortal as the life itself and in the same way it has been mortal in its individual forms. This has held true for our everyday experience. The question has remained if the living matter has arisen from the dead matter again after some total catastrophes, if the living matter has arisen out of the dead matter (under some probable conditions) naturally again and again. The individual forms of the living matter has come back to the dead matter, none of us hasn´t been able to avoid this fact (perhaps with an exception of some single cell organisms but also they´ve been destroyable totally). The fact of the death can be seen as the way how to maintain the constant balance between the dead matter and the living matter ´cause, as I´ve written, the complete transformation of the dead matter into the living matter hasn´t been possible.
It occures me the analogy from the modern cosmology. Some scientists of this scientific branch have claimed that the matter (its elementary particles, for example an electron) and the antimatter (a pozitron, the electron with the + charge, for instance) have been distributed in an uneven way througout the Universe. This uneven distribution of the matter and the antimatter has had its fatal importance, it has thought it to be a prevention of the annihilation, i.e. the total end of the Universe as we´ve known it.

I´ve assumed that the mankind has been ungrateful and unfair to the sciences. There have been tendencies to show backs to the sciences in the Postmodern times, people have been impatient, they´ve wanted to know the answers to the essential questions as fast as possible. But these explanations haven´t come.
This has been water on the mill for various religious sects, religions and pseudosciences.
While the science (as itself) has kept researching and it hasn´t cared of the fact too much that the influences of the shamans, the astrologists, the spiritualists, the occultists etc. have become stronger and stronger, the ordinary people have still inclined more and more to their old practices.
I have thought that the science has always been in the dense mists shrouding the unknown but also it has always been able to decipher the countless mysteries and problems to the great benefit of the mankind.
Belive me or not but I´ve convinced that the science has been the best way of all to our knowlege.

Whether all we´ve been living in the yelow submarine (the Beatles) or in the aquarium (the Pink Floyd) hasn´t been so important. I´ve thought that what has had the topest importance really has been never to give up the endless fight between our common sense and the Universe which we´ve found ourselves in. The Universe has consisted of many and many colourful layers as we´ve been able to see with no help of the science. The Universe has still provided us with continuous series of mysteries and riddles. It has been like a never ending crossword puzzle and we´ve been its crossworders. This great crossword has had its hard rules. Usually, the ordinary people haven´t had any time to sit and to concentrate on filling in its empty squares but some of us, the scientists, have always been able to find the time to try decipher a word or two of its whole secrete story. And from time to time they´ve used to be successful in it. Despite of this, despite the fact that we´ve known a couple of words of the secrete story its whole secrete meaning has remained to be unknown. This shouldn´t discouraged us from doing the science on. Its previous successes have been undeniable. In comparison with the science the pseudosciences and the religions have seemed not to be the right way to the true knowledge.

What is the true knowledge to me? It it something what I can convince of or what I can confirm to myself in both the direct and the indirect way. Indeed, read C. Sagan´s The Demon-Haunted Earth, The Science as a Candle in the Dark. It should be the Bible of the Common Sense in the present Postmodern times. You can compare the science teaching with the teachings of the pseudosciences, the religions and the religious sects in this excellent book. I can recommend it to you with a great pleasure!

I´ve still been fascinating with the unbelievable plasticity of the matter unravelled by the scientists over all the long centuries of the mankind´s existence. There have still been a plenty of thoughts in my head in the correlation with this very wide and deep theme. Therefore I´m going to continue on it in next free contributions. They won´t follow necessarily one after one regulary. They´ll be disrupted by different contributions too. But as soon as I go back to this topic again it will be labeled with the same main titule (On the Science and On the Life) as well as with the right serial number (....two, three....).

Though I´ve known I´ve known nothing (as Socrates has said very aptly) I´ve been happy I´ve been awared of it due to the scientific knowledge.



The Czech Version

O vědě a o životě (I)

Vím, že nic nevím

Čím víc hromadím v mozku vědění lidstva, tím víc vnímám naši neschopnost chápat celek.
Teď hodlám pominout klasické problémy týkající se konečnosti či nekonečnosti vesmíru, má-li nějaký počáteční bod vzniku nebo ne (Velký třesk), jsou-li v něm nějaké vícerozměrné světy, jestli na některé z jeho myriád planet existuje nějaký život připomínající ten náš, či je-li ve vesmíru něco živého a snad inteligentního, i když z našeho hlediska tomu žádný život připisovat nemůžeme. V současnosti bychom byli vědcům vděční za objev alespoň nějakého miniaturního živáčka na kterékoliv z jiných planet. Bohužel, vědci stále mlčí. Ne tak novináři, protože jejich pravidla nejsou tak přísná jako u vědců. A pak jsou mezi námi vždy spousty rádoby expertů na rozličné záhady se svými jedinými správnými a zaručenými vysvětleními.

Teď bych se rád věnoval našemu životu tady na Zemi, rád bych se věnoval našim vlastním strukturním a funkčním hlubinám. Jak bych měl tohle nesnadné téma začít? Jak bych vám své pocity a názory mohl přiblížit co nejlépe? Snad by bylo dobré předeslat, že bych rád zvážil současnou úroveň našeho vědění o jevu zvaném život. Hodlám to dělat jako obyčejně, tj. hodlám se snažit vepsat své myšlenky do jednotlivých odstavců. Mohu jen doufat, že tento způsob vám dobře poslouží k tomu, abyste mě aspoň trochu pochopili.

Především si myslím, že se biologie (ne v přísném slova smyslu) nachází v podobné situaci jako fyzikální vědy. Nenazval bych to slepou uličkou, ale spíše hustou mlhou, v níž kontury čehosi jsou skoro neviditelné. Tím něčím konkrétním míním nějaké nové vědění. Nechci za tím vidět nějaké konečné řešení. Záleží na víře, zda poznání považujeme za konečný proces či ne. Obecně je moderní biologie spojena s fyzikálně/chemickými vědami.
Díky fyzikálně chemickým vědám může existovat molekulární biologie a právě jejím prostřednictvím je dosahováno nejzaššího současného vědění o životě.

Molekulární biologie (vč. molekulární genetiky, genového inženýrství atd.) využívá nejmodernějších fyzikálně chemických metod a objevů. Závisí na nich. Dnešní biologie je vlastně jakousi fyzikální chemií biosystémů, a tudíž se stává jedním z mnoha odvětví fyzikální chemie. Speciální znaky života jsou popsatelné fyzikálně a chemicky stejně jako speciální rysy neživých systémů. Speciální vlastnosti života jsou postaveny na stejných fyzikálních a chemických zákonech, které platí pro tzv. neživé objekty.

Jaksi je jasné, že život vznikl z jediné hmoty, o které víme. Myslíme si, že na samém počátku byla ve vesmíru jen mrtvá hmota. Teprve o několik eonů později se potkaly ty správné podmínky a mrtvá hmota se zčásti transformovala v živou praformu (-my). Píšu "zčásti", protože její zbytek zůstal bez vlastností života. První živá praforma (-my) spustila své nepřetržité šíření, nepřetržité rozrůzňování, svou evoluci, která dosud trvá. Život vznikl z mrtvé hmoty, živá hmota se oddělila od mrtvé. Avšak ne zcela kompletně. Napadá mě, že úplná přeměna mrtvé hmoty v živou není ani možná. Pokud ano, pak by se živá hmota ocitla v naprosté nicotě a živá hmota nemůže žít v naprosté prázdnotě, snad jen velmi krátký okamžik před vlastním zhroucením zpět do mrtvé hmoty.
Mrtvá hmota je pro živou hmotu základním životním prostředím, světem, jevištěm. A část mrtvé hmoty přeměněná v živou hmotu je nesmrtelná i smrtelná. Živá hmota je nesmrtelná jako život sám o sobě a stejně je smrtelná v jednotlivých formách. Tohle platí pro naši každodenní zkušenost. Otázkou zůstává, jestli živá hmota vzniká z mrtvé hmoty znovu po nějakých totálních katastrofách, jestli živá hmota vzniká z mrtvé hmoty (za určitých pravděpodobných podmínek) přirozeně vždycky. Jednotlivé formy živé hmoty se vracejí do mrtvé hmoty, žádný z nás se tomuto faktu nemůže vyhnout (snad s výjimkou některých jednobuněčných organizmů, ale i ty jsou totálně zničitelné). Skutečnost smrti lze chápat jako způsob, jak udržet stálou rovnováhu mezi mrtvou a živou hmotou, protože, jak píši, úplná transformace mrtvé hmoty v živou není možná.
Napadá mě obdoba z moderní kosmologie. Někteří badatelé tohoto vědeckého odvětví tvrdí, že hmota (její elementární částice, např. elektron) a antihmota (třeba pozitron, elektron s kladným nábojem) jsou po vesmíru rozmístěny nerovnoměrně. Tato nerovnoměrná distribuce hmoty a antihmoty má fatální význam: má se za to, že to je jakási ochrana před anihilací, tzn. před úplným koncem vesmíru, jak ho známe.

Myslím, že lidstvo je vůči vědě nevděčné a nespravedlivé. V postmoderní době je sklon ukazovat vědě záda, lidé jsou netrpěliví, chtějí znát odpovědi na základní otázky co možná nejrychleji. Ale tahle vysvětlení nepřicházejí
To je voda na mlýn různých náboženských sekt, náboženství a pseudověd.
Zatímco věda (jako taková) pokračuje v bádání a příliš mnoho se nestará o fakt, že vliv šamanů, astrologů, spiritualistů, okultistů atp. neustále sílí, obyčejní lidé pořád víc inklinují k jejich starým praktikám.
Domnívám se, že věda byla vždy v hustých mlhách zastírajících neznámé, ale také pokaždé dokázala dešifrovat bezpočet záhad a problémů k ohromnému prospěchu lidstva.
Věřte mi či ne, jsem přesvědčen, že věda je k našemu poznání tou nejlepší cestou ze všech.

Atˇ všichni žijeme ve Žluté ponorce (the Beatles) či v akváriu (the Pink Floyd) není tak důležité. Myslím, že skutečně nejvyšší význam má nikdy nevzdávat nekonečný zápas mezi zdravým rozumem a vesmírem, v němž se nacházíme. Vesmír se skládá z mnoha a mnoha pestrobarevných vrstev, jak můžeme vidět bez pomoci vědy. Vesmír nám stále poskytuje nepřetržité řady tajemství a rébusů. Podobá se nekonečné křížovce a my jejím luštitelům. Tahle ohromná křížovka má svá tvrdá pravidla. Běžní lidé obvykle nemají čas usadit se a soustředit se na vyplňování jejích čtverečků, ale někteří z nás, vědci, si vždy umí najít čas pokoušet se rozluštit pár slov z její celé tajenky. A čas od času v tom bývají úspěšní. Přesto, vzdor faktu, že už pár slov z té velké tajenky známe, její úplný význam zůstává neznámý. To by nás od pokračování ve vědě nemělo odrazovat. Její předešlé úspěchy jsou nepopiratelné. Ve srovnání s vědou se pseudovědy a náboženství nezdají tou správnou cestou ke skutečnému poznání.

Co je pro mne skutečná vědomost? Je to něco, o čem se mohu sám přesvědčit, co si mohu sám pro sebe potvrdit přímo i nepřímo. Ostatně, přečtěte si  knihu C. Sagana "Země Ďáblem soužená, věda jako svíčka v temnotě". Měla by být Biblí zdravého rozumu v současné postmoderně. V této vynikající knize můžete porovnávat učení vědy a učení pavěd, náboženství a náboženských sekt. Mohu vám ji doporučit s velkým potěšením!

Pořád mě fascinuje neuvěřitelná plasticita hmoty odhalovaná vědci po celá dlouhá staletí existence lidstva. V souvislosti s tímto velmi širokým a hlubokým tématem mě pořád napadá spousta myšlenek. Proto v něm hodlám pokračovat v příštích příspěvcích. Nepůjdou po sobě nezbytně pravidelně. Budou přerušovány také jinými příspěvky. Jakmile se však k tomuto tématu zase vrátím, bude označeno stejným hlavním titulkem (O vědě a o životě) a také správným pořadovým číslem (....dvě, tři....).

I když vím, že nic nevím (jak už velmi trefně řekl Sokrates), jsem šťasten, že jsem si toho vědom díky vědeckému poznávání.

The English Version

My illustration to the story "Proukl´s kočkens" by L. Souček, the Czech author.

The Proukl´s Kočkens

Mr. Proukl is a hero of one of the stories written by Ludvík Souček, the late Czech writer of the sci-fy and speculative literature. He belonged to my favourite authors in my school years. I used to call him the Czech E. von Däniken.
The story named The Proukl´s Kočkeni is one of many others published in one book under the name "The Interest of The Galaxy".
Each of the stories is a kind of a model situation suggesting ways by which the mankind has been able to meet any extraterrestrial beings in its history without it has noticed them.

A Prague university professor, an international expert in the intelligent life in the Universe, is invited to shoot a stag in forests near to a small settlement. As a scientist he strictly refuses any contacts of our world with other worlds.
With a help of a local hunter he shoots some animal from his blind. It is no stag but some strange unknown creature. The hunter knows it saying the professor that it is a "kočken". The professor understands nothing and wants to know more. The hunter tells him they must visit to the old Proukl living in his small house in the end of the settlement. Just the old Proukl will know more. Mr. Proukl isn´t old only but also he´s simple-minded.
Mr. Proukl isn´t surprised by the strange creature, he identifies it as the "kočken" immediately and leads his visitors to his shed to show them something what is an ordinary matter to him. He has two goats in the woody shed but they aren´t there. The professor and his assistant look at something fantastic. The old Proukl is pointing to the opposite wall from the enter. "They´re pasturing just now", Proukl says his visitors proudly. In fact the opposite wall of the woody shed is an enter into a quite different world with blue grass and living strange creatures including "kočkens". There are the Proukl´s goats tied to a pile in the bizzare country. They are pasturing and they´re calm absolutely.
The professor understands that his scientific credit is very threatened. He stands before the interface of the two different worlds. Unlike his scientific rivals he was wrong in his mathematical calculations. But this is the only proof........if he tries to destroy it..........
He acts quickly. He intimidates Proukl that he should publish the extra grounds in his shed to the officialdom. The naive Proukl is getting nervous, he´s affraid of the lost of his goats and decides to destroy his shed himself. Taking the goats out of the shed he burns it to the ash. The shooted kočken is thrown in the fire too. The unique proof of the contacts of the different worlds is destroyed and the professor can keep enjoying his scientific credit.
How the mankind can be dumped a fascinating possibility by a simple human vanity.
I´ve always liked the Souček´s idea of an ordinary woody shed with an enter into a quite different world. And so I drew it. Please, share it with me.

The Czech Version

Prouklovi kočkeni

Pan Proukl je hrdinou jedné z povídek od Ludvíka Součka, zesnulého českého spisovatele sci-fy a spekulativní literatury.Ve školních letech patřil k mým oblíbeným autorům. Říkával jsem mu český Erich von Däniken.
Povídka nazvaná Prouklovi kočkeni je jednou z mnoha dalších vydaných pod názvem Zájem galaxie.
Každá z těchto povídek je jakousi modelovou situací naznačující způsoby, jimiž se lidstvo může potkávat s jakýmikoliv mimozemskými bytostmi, aniž by si jich povšimlo.

Pražský univerzitní profesor, mezinárodní odborník na inteligentní život ve vesmíru, je pozván střelit si jelena v lesích nedaleko malé osady. Jako vědec striktně odmítá jakékoliv kontakty našeho světa s jinými.
S pomocí místního myslivce z posedu nějaké zvíře zastřelí. Není to jelen, ale jakýsi podivný neznámý tvor. Myslivec ho zná, protože profesorovi ho označí jako "kočkena". Profesor nic nechápe a chce se dozvědět víc. Myslivec mu říká, že musejí navštívit starého Proukla, který bydlí v malém domku na konci vesnice. Právě starý Proukl bude vědět víc. Pan Proukl není jen starý, ale taky prostoduchý. Podivný tvor pana Proukla nepřekvapuje, okamžitě ho identifikuje jako "kočkena" a vede své návštěvníky do chléva, aby jim ukázal něco, co je pro něj běžná věc. Má v dřevěném chlévu dvě kozy, ale ty tam nejsou. Profesor se svým asistentem zírají na cosi fantastického. Starý Proukl ukazuje od vstupu na protější stěnu: "Teď se zrovna pasou" říká Proukl návštěvníkům pyšně. Protější stěna dřevěného chléva je vlastně vstup do úplně jiného světa s modrou trávou a s živými zvláštními tvory včetně "kočkenů". V té bizarní krajině jsou ke kůlu uvázané Prouklovy kozy. Popásají se a jsou naprosto klidné.
Profesor chápe, že jeho vědecká pověst je velmi ohrožena. Stojí před rozhraním dvou odlišných světů. Narozdíl od svých vědeckých soků se ve svých matematických výpočtech mýlil.
Ale tohle je jediný důkaz......Kdyby se ho pokusil zničit......
Jedná rychle. Zastrašuje Proukla, že by měl své pozemky navíc nahlásit úřadům.  Naivní Proukl znervózní, bojí se, že o své kozy přijde a rozhodne se, že chlév sám zničí. Vyvede kozy z chlívku a spálí ho na popel. Také zastřelený kočken je vhozen do ohně. Jedinečný důkaz o kontaktech odlišných světů je zničen a profesor se může nadále těšit ze své vědecké pověsti.
Jak může obyčejná lidská ješitnost připravit lidstvo o fascinující možnost.
Součkova představa obyčejného dřevěného chléva se vstupem do zcela jiného světa se mi vždycky líbila. A tak jsem ji nakreslil. Prosím, sdílejte ji se mnou.

Any new law, Mr. Newton?

The English Version

Any new law, Mr. Isaac Newton?

It has been said that sir Isaac Newton got the idea of his laws of the gravity when he sat under an apple tree and one of its fruitful fruits fell on his smart head. Well, an accident event wishes to the prepared as L. Pasteur has claimed or maybe it has been anybody else but this predication has been stored in my memory with his name.
I don´t know if the Newton´s story is right or wrong, there have been many similar stories in the science itself, not only in the physics. We may say that also the science has had its own fairy tales and myths, especially about the ways how something new has been known or how some new original knowledge to the textbooks has been discovered.
In fact, this has been the history of the science, the history of scientific discovers. And, as we´ve known very well, in general the history itself has always been distorted according to present establishments and modern trends.

Whether the story with the apple has been true or not, whether sir Isaac Newton has written about it (so that we´ve had a writing document of it) or not, it has seemed that to discover a rule, a law, a fundamental theory or so hasn´t been possible to plan perfectly. Instead to be successful in his solution or his new knowledge a man (or a scientist if you want) must be tuned up at the right wave or he must be concentrate on a problem maximally. Of course, he must own the right portion of the grey matter in his head too.

The scientists as well as the artists have been like the fishmen with their rods on banks of rivers, lakes and ponds. They´ve been sitting for all the long hours on the banks and observing their corks floating on water surface. Seldomly they´ve caught a big fish, the more often they´ve caught a small fish or an old boot and the most often they´ve returned to their homes with no fish. But they´ve never given it up and they´ve come back to the waters again and again. They haven´t ceased trying any new methods how to be more succesful nex time, they haven´t ceased thinking of their matter. They´ve had no idea of what has happened under the water surface actually, they´ve had only indirect clues to it. And sometimes, simply said, they´ve been lucky. They´ve never ceased to believe in their big fish.

The scientists can´t plan their discovers, they can believe in them only and they can increase a bit the probabilities of their realizations.The God of the scientists has been the Discover, that is the believe in the new knowledge.
Try to plan the solution of the question if there has been a life after our death or not for next year when the mankind hasn´t been able to anwer to it from the time of its origin. Try to plan a discover of a new species of a plant for the next month. You can plan similar discovers but the only thing you can do is to believe in a luck coincidence. Indeed, you needn´t be a scientist, you know as it has gone when you´ve tried to plan your everyday life. Not all your plans have always been fulfilled.

I´ve disliked the modern plants for discovers where they´ve relied on the huge collective concetrations of the smart and clever heads. I think they´ve been good for the applied searches, not for the basic ones.
I´ve liked the key thoughts producted by individual heads on the base of various bizarre ways.
I think that I. Newton was aware of the impossibility to plan discovers. His story with the apple has been a nice example how to express this fact.


The Czech Version

Nějaký nový zákon, pane Isaacu Newtone?

Isaaca Newtona prý myšlenka na jeho gravitační zákony napadla, když seděl pod jabloní a jeden z jejích zrarých plodů mu spadl na chytrou hlavu. Inu, nahodilá událost přeje připraveným, jak prohlásil L. Pasteur nebo možná to byl někdo jiný, ale tento výrok mám v paměti uskladněn s jeho jménem.

Nevím, je-li Newtonův příběh správný či chybný, ve vědě samé, nejen ve fyzice, existuje tolik podobných příběhů. Snad můžeme říci, že také věda má vlastní pohádky a mýty, zvláště o způsobech, jak bylo něco nového poznáno či jak byla nějaká nová původní znalost objevena pro učebnice.
Tohle je vlastně historie vědy, historie vědeckých objevů. A jak dobře víme, historie obecně je vždy zkreslována podle současných státních zřízení a módních trendů.

Ať je historka s jablkem pravdivá nebo ne, ať o tom sir  Isaac Newton napsal (takže o tom máme písemný doklad) či ne, zdá se, že objev nějakého pravidla, zákona, zásadní teorie či tak podobně není možné naplánovat dokonale. Namísto toho, aby byl ve svém řešení či nové znalosti úspěšný, musí být člověk (či vědec, chcete-li) vyladěn na tu správnou vlnu nebo se musí na problém maximálně soustředit. Ovšem, že musí v hlavě vlastnit správnou porci šedé hmoty.

Vědci a také umělci jsou jako rybáři se svými pruty na březích řek, jezer a rybníků. Vysedávají na břehu dlouhé hodiny a pozorují splávek na hladině vody. Velkou rybu chytí zřídka. Častěji chytí malou rybu nebo starou holínku a nejčastěji se domů vracejí bez ryby. Ale nikdy to nevzdávají a k vodě se vracejí zas a zas. Nikdy nepřestávají zkoušet nějaké nové metody, jak být příště úspěšnější, nikdy o své věci nepřestávají přemýšlet. Nemají žádnou představu o tom, co se pod hladinou aktuálně děje, mají k tomu jen nepřímá vodítka. A občas, prostě řečeno, mají kliku. Ve svou velkou rybu nikdy nepřestávají věřit.

Vědci objevy plánovat nedovedou, mohou v ně jenom věřit a trochu mohou zvyšovat pravděpodobnost jejich realizace. Bohem vědců je Objev, tj. víra v nové poznání.
Zkuste si naplánovat vyřešení otázky, jestli existuje život po smrti na příští rok, když na ni lidstvo není schopno odpovědět od doby svého vzniku. Zkuste si na příští měsíc naplánovat objev nové rostliny. Podobné objevy můžete plánovat, ale jediné, co můžete dělat, je věřit ve šťastnou shodu okolností. Ostatně, nemusíte být vědec, víte, jak to chodí, když se snažíte plánovat svůj každodenní život. Ne vždy se všechny vaše plány splní.

Nemám rád ty moderní fabriky na objevy, kde spoléhají na ohromné kolektivní koncentrace chytrých a bystrých hlav. Myslím, že jsou dobré pro aplikovaný výzkum, ne pro výzkum základní.
Myslím, že I. Newton o nemožnosti plánovat objevy věděl. Jeho historka s jablkem je pěkným příkladem toho, jak tento fakt vyjádřit.

Fig.1: Dawning over Kvilda in Šumava, Czech republic.

The English Version

Dawning Over Kvilda II

In the night from Friday (09.05. 2014) to Saturday (09.06.´14) I experienced my two first nights:
In the first time I visited to Kvilda the small settlement in Šumava, Czech republic, and in the first time I together with my two attendants (see my previous contribution) was going to overnight outdoors not too far from this settlement.
It was about at two A.M. when we unfolded our sleeping bags on grass soaked with moisture under branches of the three spruces. I must point out that we had only the sleeping bags, no soft carpets under them and the ground was uneven and rough. The couldness and the air moisture forced us to snap into our sleeping bags as soon as possible. During our working into them Robert (my son) found that his sleeping bag missed the zip. He had to improvise, somehow he folded his body into it.

Fig.2: The mist is slowly retreating.

Of course, before we began working into our sleeping bags we put our shoes off, our feet went into the bags in socks only. To keep my shoes from the high moisture I covered them with an empty plastic bag.

Nobody of us was hungry or thirsty, we ate and drank sufficiently during our long journey. We wished the only thing: to sleep. But this wish was one thing and the reality was something else. We were like three mumies in our sleeping bags under branches of the three spruces. We hooded our heads with hoods of our surcoats.

The first feelings in my sleeping bag were pleasant and comfortable. Our bodies were warmed up by permanent motions but their stillness in the thick sleeping bags led to the two consequences: our bodies with no motion became coulder ´cause the thick material of our sleeping bags allowed the outer couldness to penetrate inside. Similary we

Fig.3: Our contemporary post with my attendants in the morning..

lost the rests of our own warm outward. We could see in routine that our sleeping bags were good for much warmer summer nights. First I wanted to let my face exposed to the outer couldness but soon I had to change my idea. The air was too chill and humid. I worked deeper into my sleeping bag including my hooded head. But the sleep didn´t come.
The uneven terrain forced our bodies to find any better position. My previous parable with mumies lost its aptness. Now we looked like three curling strange worms.

When the sleep seemed to come at last I felt I had to make water. It meant to leave my sleeping bag and together with it also last rests of warm. My colleagues slept in that while. Their breathing was regular and their bodies with no motion. I felt could but I didn´t shudder. The white misty and could night around me. It was almost absolutly silent, only from time to time the silence was disrupted by some remote barking of a dog. I´d say that I couldn´t sleep not only because of all the uncomfort but most of all I couldn´t sleep because I was excited by the unusual situation, by the feeling that just I was laying in my sleeping bag near to Kvilda in the middle of the deep night and branches of the three spruces were my only roof above my head. I did several steps from our impro-camp without a fire and I did what I had to.

Fig.4: A lonely horse.

Before I worked into my sleeping bag again I took my second sweater and put it on over the first. The second sweater with a roll collar covered my naked neck. Now I felt better, only my feet in socks remained to be could. Surely my short stay out of the sleeping bag played its role in my relatively better feelings too. I laid on my back with my face looking up at the sky for a while. In that moment it was clear and full of bright stars. Till now I´ve been sorry that I didn´t try to take some pictures of it. Simply the idea didn´t strike me in that time.

I don´t know what was a time when I dozed but I thought it had to be a short while before dawning. When I awoke the night was retreating through a very dense mist. Fortunately, our sleeping bags kept us from the massive dew. Their surfaces were moist but they turned to be waterproof.

Fig.5: The horse and the church in Kvilda.

We began to get up about at seven or eight A.M. in the morning. Our surroundings was still drowning in the dense mist, the Kvilda´s houses were hardly visible in it. We could survive, with our poor equipments, one could night outdoors near to Kvilda. Kvilda was very merciful to us. It was neither windy nor rainy overnight and the good weather seemed to go on ´cause we saw the blear contour of the Sun´s wheel above the East horizon in the mist.

Our plan was simple: to decamp and somehow to spend our time till eleven A.M. when hotels and pensions in Kvilda started to provide their services. We found ourselves in an opening terrain behind Kvilda and as the Sun was slowly dissipating the mist we started gradually recognizing more and more from our immediate surroundings. We saw that our immediate surroundings consisted of a free grassy terrain with a few not too tall trees including the three spruces where we´d overnighted and of some paled agricultural grounds. There was a woody sitting near to our impro-camp, it was next to a paled ground with an only horse standing lonely in it. Also next to the woody sitting there was a grassy path heading for Kvilda the settlement in our view. Just this sitting became our temporary post.

Fig.6: We win our sleeping bags.

In that time I didn´t forget my camera and while the Sun was fighting with the mist I was taking pictures documenting the fight in which the Sun was the winner in the end. As the mist was dissipating our views of the country were becoming wider and wider. With some surprise I was enjoying each new element of the country gradually standing out of the disappearing mist. The more the Sun rays were penetrating into the mist the more often we could observe a miniature whirling of water droplets like the stars before our eyes.
At eleven A.M. the country around us got the clear contours and at the first time we could see at last where we found ourselves really.

Of course, this is an only introduction to our stay in Kvilda. I´m going to come back to this topic in my next contributions freely, from time to time.

The Czech Version

Svítání nad Kvildou (II)

V noci z pátku (5.9.´14) na sobotu (6.9.´14) jsem prožil dvě premiéry: Poprvé jsem navštívil malou osadu Kvildu na Šumavě, Česká republika, a poprvé jsem se spolu s mými dvěma druhy (viz můj předešlý příspěvek) chystal přestát noc pod širákem nedaleko od této osady.

Fig.7: Our contemporary woody sitting.

Bylo to asi kol druhé hodiny po půlnoci, když jsme rozbalili své spacáky na trávě nasáklé vlhkostí pod větvovím tří smrků. Musím podotknout, že jsme měli jen spacáky, žádné měkké koberečky pod ně a zem byla nerovná a kostrbatá. Chlad a vzdušná vlhkost nás přiměly nasoukat se rychle do spacáků, co nejdříve možno. Během toho, jak jsme se do nich vpravovali, Robert (můj syn) zjistil, že jeho spacák postrádá zip. Musel improvizovat, nějak si do něj tělo zabalil. Ovšem, že než jsme se do spacáků začali soukat, zuli jsme si boty, nohy šly do spacáků jen v ponožkách. Abych boty uchránil před vysokou vzdušnou vlhkostí, zakryl jsem je prázdnou plastovou taškou.

Fig.8: A path to Kvilda.

Nikdo z nás neměl hlad ani žízeň, jedli jsme a pili dostatečně během naší dlouhé cesty. Přáli jsme si jediné: spát. Ale přání byla jedna věc a skutečnost něco jiného. Pod větvemi tří smrků jsme ve spacácích byli jako tři mumie. Hlavy jsme si zakryli kapucemi našich bund.

Mé první pocity ve spacáku byli příjemné a konejšivé. Těla jsme měli zahřátá stálým pohybem, ale jejich nehybnost ve spacácích vedla ke dvěma důsledkům: znehybnělá těla nám vychládala, protože tenký materiál spacáků dovoloval venkovnímu chladu pronikat dovnitř. Podobně jsme ztráceli zbytky vlastního tepla navenek. V praxi jsme viděli, že naše spacáky se hodí pro mnohem teplejší letní noci. Nejdřív jsem chtěl nechat tvář vystavenou vnějšímu chladu, ale brzy jsem ten nápad musel změnit. Vzduch byl příliš studený a vlhký. Propracoval jsem se do spacáku hlouběji včetně hlavy v kapuci. Ale spánek nepřicházel.

Fig.9: Kvilda without the misty veil.

Nerovný terén nutil naše těla hledat si jakoukoliv lepší pozici. Můj předešlý příměr s mumiemi ztratil na trefnosti. Teď jsme vypadali jako tři zmítající se podivní červi.

Když se zdálo, že spánek konečně přichází, cítil jsem, že musím na malou. Znamenalo to opustit spacák a spolu s tím také poslední zbytky tepla. Moji kolegové v té chvíli spali. Dýchali pravidelně a nehýbali se. Cítil jsem se prochladlý, ale netřásl jsem se. Kolem mne bílá, mlhavá a chladná noc. Byla skoro absolutně tichá, jen občas ticho narušil nějaký vzdálený psí štěkot. Řekl bych, že jsem nemohl usnout nejen kvůli tomu všemu nepohodlí, ale hlavně jsem nedokázal usnout proto, že mě vzrušovala ta neobvyklá situace, ten pocit, že ležím ve spacáku opodál Kvildy uprostřed hluboké noci a jedinou mou střechou nad hlavou jsou větve tří smrků. Udělal jsem několik kroků od našeho impro-tábořiště bez ohně a provedl to, co jsem musel.

Fig.10: Kvilda.

Než jsem se opět zasoukal do spacáku, vzal jsem si druhý svetr přes první. Druhý svetr - rolák mi zakryl holý krk. Teď jsem se cítil lépe, jen nohy v ponožkách zůstávaly prochladlé. V mých relativně lepších pocitech určitě sehrál svou roli také krátký pobyt mimo spacák.Chvíli jsem ležel na znaku s tváří vzhlížející do nebe. V tom okamžiku bylo čisté a plné zářivých hvězd. Dodnes lituji, že jsem neudělal nějaké jeho snímky. Prostě mě ta myšlenka v tom čase nenapadla.

Nevím kolik bylo, když jsem zdřímnul, ale myslím, že to muselo být krátce před svítáním. Když jsem se probudil, noc ustupovala skrze velmi hustou mlhu. Spacáky nás naštěstí před vydatnou rosou uchránily. Povrch měly mokrý, ale ukázalo se, že jsou pro vodu nepropustné.

Fig.11: The Church of St. Stephen in Kvilda.

Asi kol sedmé či osmé ráno jsme začali vstávat. Okolí se pořád utápělo v husté mlze, stavení Kvildy v ní byla sotva viditelná. Zvládli jsme přežít jednu chladnou noc opodál Kvildy s chatrným vybavením. Kvilda k nám byla velmi milosrdná. Přes noc nebylo ani větrno ani deštivo a zdálo se, že dobré počasí pokračuje, protože jsme nad východním obzorem v mlze spatřili rozmazaný obrys slunečního kola.

Fig.12: A view of the country.

V té době jsem na foťák nezapomněl a zatímco slunce zápolilo s mlhou, pořizoval jsem obrázky zápasu, v němž bylo vítězem nakonec slunce. S rozptylováním mlhy se naše výhledy do kraje pořád rozšiřovaly. S určitým překvapením jsem se těšil z každého prvku krajiny postupně vyvstávajícího z mlhy. Čím víc slunečních paprsků do mlhy pronikalo, tím častěji jsme mohli pozorovat miniaturní víření vodních kapiček podobných mžitkům před očima.  
Do jedenácté dopolední nabyla krajina jasné obrysy a my jsme konečně mohli poprvé vidět, kde se skutečně nacházíme.

Fig.13: A cottage in the country.

Samozřejmě, že tohle je pouhý úvod k našemu pobytu na Kvildě. Hodlám se k tomuto tématu vracet ve svých dalších příspěvcích volně, čas od času.

Fig.1: The blue "waves" of the mountains on the horizon, Šumava, Czech republic.

The English version

Dawning over Kvilda (I)

If you want to know what is Kvilda you can look at a map of Czech republic. It has been one of the couldest places in Bohemia and it has found in our largest preserved area called Šumava. Šumava has been a mountainous country. Its mountains and hills haven´t been too tall and their tops have been rather round than pointed. If you observe their long silhuettes of various hues of the blue in the distance on the horizon it seems to you to see waves of some sea (see the fig.1).

Well, just in this place I found myself together with my two constant attendants (Robert and Vendy, see some of my previous contributions in my blog) about at one A.M. on last Saturday (09.06.2014) after quite an andventurous journey from Prague. It started at two P.M. on last Friday (09.05.2014).

The name Kvilda has belonged to a small settlement in the southern western corner of the Šumava area not too far from the border with Germany. Today mostly it has had a recreational character ´cause almost each of its original private cottages has been changed in a pension, a hotel or a rest determined to tourists of any kind of interests and ages through all the year. It has laid in a slope of one of many "waves" of this mountainous country alongside a narrow road. As we were approaching by a car to Kvilda through the Šumava land at the midnight time from Friday to Saturday before we arrived at it there were dense coniferous forests only on either side of the road for a long time. Their trunks seemed to be a never ending story as they were swooping in the car lights by our windows.

Fig.2: A similar view of the Šumava mountains as on the picture one.

Then our taxi cab stopped on a parking place before a cottage of which name, Peacefulness, was written on its face above its closed entrance. Well, why not, we were in peacefulness because we just achieved our goal. This was our first visit to Kvilda in our lifetimes. I´ve liked the places where, as we´ ve said here in Czech republic, the foxes wish a good night to you. Kvilda has already been one of them in my ideas for a long time. A small settlement lost in waves of the Šumava mountains and valleys, peat bogs and large forests.

The taxi cab disappeared in the dark and soon the noise of its engine was devaured by an unusual silence too. We stood in the silence for a while considering what to do. We decided to try to wake somebody up in a hotel on the opposite side of the road but our ringing up remained to be with no response. It seemed to be clear that all the local hotels were sleeping, none of them was running nonstop in that late hour of our arrival. We were forced to accept the thought to spend the rest of the night somewhere outdoor. We were ready for this choice, each of us was armed with a sleeping bag but as it turned out later our ideas of our first night spent outdoor were very naive and superfitial, especially under the Kvilda´s hard conditions!

How to translate the name Kvilda into the English or better how to make the Czech name apt to you in English as the same way as I perceive it myself? The name itself has no meaning. Simply it is a local name. To my personal meaning the name is derived from the Czech verb "kvílet", i.e. to howl in English. The winds have often been howling among mountains covered with dense large forests around Kvilda. Fortunately, Kvilda gave no howling through all the time we spent there. But what we felt very intensively was the difference between the temperature in Pribram the town and the temperature in Kvilda the settlement. We took the taxi cab about at 22.30 P.M. in Pribram far from Kvilda one hundred kilometers approximately. In that time there was a warm late evening in the Pribram´s main square, people were sitting in the outer gardens of the restaurants in light clothings only and were enjoying the warm night.

Fig.3: The church in the Pribram´s main square.

But already as we were nearing to Kvilda in the taxi cab we could feel that the air became colder. We wore T-skirts under light surcoats but when the taxi cab went away we put sweaters on quickly. The couldness suggested rather to overnight indoors than outdoors but our attempts to get in a hotel failed. The journey was long and at one hour after the midnight we felt to be tired and sleepy. So we started walking the direct way before us leading to the empty and open room not too far behind cottages of the settlement. A while later we walked to three spruces where we decided to overnight. We hoped that our sleeping bags would warm us up but this idea wasn´t right. They turned out to be too week to keep us from the outer couldness. Besides the grass under the spruces was very humid and therefore we weren´t sure whether our sleeping bags would be waterproof or wouldn´t. The air humidity had to be very high and though the night was clear a dense mist screened our views of the country. We could see only a desolate plain in the immediate surroundings of the three spruces.


I´m going to depict how we survived the night from Friday to Saturday in the part two. In the meantime you can look forward to the pictures of the dawning over Kvilda.

To be continued.

The Czech Version

Svítání nad Kvildou

Chcete-li vědět, co je Kvilda, můžete se podívat na mapu České republiky. Jde o jedno z nejstudenějších míst v Čechách a nachází se v naší nejrozsáhlejší chráněné oblasti zvané Šumava. Šumava je hornatý kraj. Její hory a kopce nejsou moc vysoké a jejich vrcholky jsou spíš oblé než špičaté. Pozorujete-li jejich dlouhé siluety růzličných odstínů modři v dálce na obzoru, připadá vám, že se díváte na vlny nějakého moře (viz obr.1).

A právě v tomto místě jsem se společně s mými dvěma stálými společníky (Robertem a Vendym, viz některé z mých předešlých příspěvků na mém blogu) ocitl asi v jednu ráno minulou sobotu (6.9. 2014) po dost dobrodružné cestě z Prahy. Započala ve dvě po poledni minulý pátek (5.9. 2014).

Fig.4: A similar picture as on the picture two.

Název Kvilda patří malé osadě v jihozápadním cípu Šumavské oblasti nepříliš vzdálené od hranice se SRN. Dnes má povětšinou rekreační povahu, protože skoro každá z jejích původních soukromých chalup se změnila v penzion, hotel či ubytovnu určených celoročně pro turisty jakéhokoliv zájmu a věku. Leží ve svahu jedné z mnoha "vln" této hornaté krajiny podél úzké silnice. Jak jsme se Šumavským územím ke Kvildě přibližovali autem v půlnoční době z pátka na sobotu, než jsme do ní dorazili, po obou stranách silnice byly dlouho jenom husté jehličnaté lesy. Zdálo se, že jejich kmeny jsou nekonečný příběh, jak se míhaly ve svitu reflektorů kol našich oken.

Potom náš taxík zastavil na parkovišti před chatou, jejíž jméno, Pohoda, bylo napsáno na průčelí nad uzavřeným vchodem. Nu, proč ne, v pohodě jsme byli, protože jsme právě dosáhli svého cíle. Kvildu jsme navštívili poprvé v životě. Mám rád místa, kde vám, jak tady v Česku říkáme, dobrou noc přejí lišky. Kvilda byla  v mých představách jedním z nich už dlouho. Malá osada ztracená ve vlnách šumavských hor a údolí, rašelinišť a rozsáhlých lesů.

Taxík zmizel ve tmě a  také zvuk jeho motoru brzy pohltilo nezvyklé ticho. Chvíli jsme v tom tichu stáli a zvažovali co podniknout. Rozhodli jsme se pokusit se vzbudit někoho v hotelu na protější straně silnice, ale naše vyzvánění zůstalo bez odezvy. Zdálo se jasné, že všechny místní hotely spí, že žádný z nich neběží nonstop v pozdní hodině našeho příjezdu. Byli jsme nuceni přijmout myšlenku strávit zbytek noci kdesi pod širákem. Byli jsme na tuto volbu připraveni, každý z nás byl vybaven spacím pytlem, ale jak se později ukázalo, naše představy o první noci strávené venku byly velmi naivní a povrchní, zvláště v drsných podmínkách Kvildy!

Fig.5: A view of the side part of the church in Pribram.

Jak název Kvilda přeložit do angličtiny či lépe, jak tohle české jméno pro vás vystihnout v angličtině stejně, jak ho sám vnímám? Jméno samo o sobě žádný význam nemá. Prostě je to místní jméno. Podle mého osobního mínění je odvozeno z českého slovesa "kvílet", tzn. anglicky "to howl".  Mezi horami pokrytými hustými rozsáhlými hvozdy kolem Kvildy větry často kvílí. Naštěstí Kvilda po celou dobu našeho pobytu nezakvílela. To, co jsme ale pociťovali velmi intenzivně, byl rozdíl mezi teplotou v Příbrami a teplotou v osadě Kvilda. V Příbrami vzdálené od Kvildy asi sto kilometrů jsme si vzali taxík asi ve 22.30 h.. V tom čase byl na příbramském hlavním náměstí teplý pozdní večer, lidé posedávali ve venkovních zahrádkách restaurací jen v lehkém oblečení a těšili se z teplé noci.
Ale už když jsme se blížili ke Kvildě v taxíku, cítili jsme, že se vzduch ochlazuje. Měli jsme na sobě trika pod lehkými bundami, ale když taxík odjel, rychle jsme si oblékli svetry. Chlad  naznačoval přenocovat spíš uvnitř než venku, ale naše pokusy dostat se do hotelu, selhaly. Cesta byla dlouhá a v jednu po půlnoci jsme se cítili unavení a ospalí. Tak jsme se dali do chůze přímou cestou před sebou vedoucí do prázdného a otevřeného prostoru nepříliš daleko za chalupami osady. O chvíli později jsme došli ke třem smrkům, kde jsme se rozhodli přenocovat. Doufali jsme, že nás naše spacáky zahřejí, ale nebyla to správná představa. Ukázalo se, že jsou přliš slabé, aby nás uchránily před vnějším chladem. Navíc, tráva pod smrky byla velice vlhká, a tudíž jsme neměli jistotu, zda budou spacáky nepromokavé či nebudou. Vzdušná vlhkost musela být velmi vysoká a třebaže byla noc jasná, naše výhledy do krajiny clonila hustá mlha. Mohli jsme se dívat jen na pustou planinu v bezprostředním okolí tří smrků.

Ve druhé části se chystám popsat, jak jsme přežili noc z pátku na sobotu. Prozatím se můžete těšit na obrázky svítání nad Kvildou.

Pokračování příště.

Fig.1: The back side of the Palace in Versailles. We are in the Gardens.

The English Version

My Free Impressions from Paris

The Versailles Gardens (III)

Though I was rather tired after the examination of the Versailles interior (of the right wing of the Palace, in your face to face position to the Palace, see the previous contribution) I had the occasion to refresh myself in the large Gardens behind the Palace.
Of course, before we could enter them we had to buy tickets again. They haven´t been accessible to the public freely. It has been a pity but I must agree with this system. First, to maintain the large Gardens must be very expensive, second, the free enter might lead to their destruction. I can imagine to myself the homeless people or some litterbugs chased by the French Police or by watchers in alleys of the green labyrinth! In short, according to my opinion, the Gardens have been so splended and enchanting that the present regulation system has been fully justified. 

Fig.2: The view over the Versailles Gardens from the top of the stairs.

Unlike the previous situation when we saw the Palace up on the hill and we had to climb up to it now we were behind it and the vast flat of the Gardens stretched out under the easy slope with the wide stairs before us.
The flat immediately behind the Palace has been a dead level covered with sand with statues, fountains and stony pots with decorated flowers. We crossed the plain and stood on the top of the wide stairs lined with the decorated stony sides. The top of the stairs has given an amazing view over the own Gardens. In fact, you can divide the view from the top of the stairs into three very wide bands: one central band and two side ones. The central band has been the most insistent and its end has disappeared in the distance. The side bands have been much wider than the central one and they´ve drowned in their own green.

Fig.3: One of the alleys of the green maze.

I took the first pictures of the Gardens from one of the windows of the right wing. It wasn´t easy ´cause it took to occupy a free place at a window for a while at least.
Then, in the Gardens, I was a bad luck. My camera failed, its battery was exhausted. I´d thought it had had sufficient energy in our hotel the evening before and so I hadn´t recharged it. Fortunately, Vendy lent your camera to me. Thanks to it I could keep taking next pictures in the Gardens too.

Fig.4: The green labyrinth.

We could see distant water surfaces in the central band. They´ve been oval or oblong and framed in stony frames decorated with statues in places, some of them have had statues in their centers. After a short rest on the stairs we stepped down to the sandy path of the central band. Soon we turned to the right band and walked narrow sandy alleys lined with tall hedges. Mostly the hedges, as long as I was able to identify them, have consisted of strictly cut bushy forms of Carpinus betulus. This living material has formed tall traverses among individual interconnected alleys. To roam in this green maze has been very pleasant and very balmy. From time to time you can come upon a bench, a lamp or a statue in the alleys. I can imagine dates of the aristocracy there or Voltaire´s philosophical wondering there or P. Beaumarchais composing in your head some of his plays for the aristocracy´s amusement, maybe just some performance determined especially to the Gardens, to some of their large water ponds as L. Feuchtwanger has writen about it in his famous book The Foxes in the Vineyard (by the way I meant S. Zweig wrongly in the first part of my impressions from the Versailles, of course I meant L. Feuchtwanger, this German writer).

Fig.5: In one line like soldiers.

We continued on our walking the alleys of the right band till we arrived at its very end. We returned to the central band by a wider path lined with tall trees. We went to a restaurant near to the first water ponds where the central band has changed in a wider large flat. We were hungry and thirsty but it was closed. No problem ´cause near to it there was next running restaurant. We took our sits in the outside garden and we satisfied our stomachs with the onion soupe, and with some drinks. I think we took some sweet there too.

After our rest as well as refreshment we want to start going to the Small Trianon but it was too late and therefore we decided to stop our examination and to leave the Gardens. We took the path of the central band to the exit. As we were coming back to the stairs we could observe several triggered fountains within some of the ponds, they were triggered only in the late afternoon.

Fig.6: The way of our return to the central band.

There have been decorated bushes alongside the main path of the central band. Your attention has been attracted to their interesting forms resembling various animals or geometrical three dimensional bodies (spheres, cylinders, cones etc.). The French gardners in Versailles have been real masters in cutting or trimming various tree species. I´d say that the Gardens in Versailles have determined what has been called the garden in the French style. All the green has been submitted to the geometrical order.
I´d like to return to the Gardens in Versailles one day. In the meantime we explored the central band and the right band (with your back to the Palace). The left band has waited for our futurous exploration.

The Czech Version

Moje volné dojmy z Paříže

Versaillské zahrady (III)

Fig.7: The fountains were triggered in the late afternoon only.

I když jsem byl poněkud unaven po prohlídce versaillského interiéru (pravého křídla Paláce, v pozici tváří v tvář k němu, viz předešlý příspěvek), měl jsem příležitost znovu se osvěžit v rozlehlých zahradách za Palácem. Samozřejmě, že než jsme do nich mohli vstoupit, museli jsme si opět zakoupit lístky. Zdarma nejsou veřejnosti přístupné. Je to škoda, ale musím s tímto systémem souhlasit. Zaprvé, udržovat tyhle rozsáhlé zahrady musí být velice drahé, zadruhé, volný vstup do nich by mohl vést k jejich devastaci. Umím si představit bezdomovce nebo nějaké nepořádníky pronásledované francouzskou policií či hlídači v uličkách zeleného labyrintu! Zkrátka, podle mého názoru jsou tyto zahrady tak nádherné a kouzelné, že je současný regulační systém plně oprávněný.

Fig.8: The green in forms of various geometrical bodies.

Na rozdíl od předešlé situace, když jsme hleděli na palác nahoře na kopci a museli jsme k němu vystoupat, nyní jsme byli za ním a ta nesmírná plocha zahrad se rozkládala před námi pod pozvolným svahem s širokým schodištěm.
Plošina hned za Palácem je naprostá rovina pokrytá pískem se sochami, fontánami a kamennými květináči s okrasnými květinami. Planinu jsme přešli a stanuli na vrcholu širokého schodiště lemovaného zdobenými kamennými boky. Vrchol schodiště poskytuje úžasný rozhled po vlastních zahradách. Vlastně si ten pohled z vrcholu schodů můžete rozdělit na tři široké pásy: Jeden centrální a dva postranní. Střední pás je nejnápadnější a jeho konec se vytrácí v dálce. Postranní pásy jsou mnohem širší než střední pás a utápějí se ve vlastní zeleni.

Fig.9: A smaller fountain in symetry.

První fotky Zahrad jsem pořídil z jednoho z oken pravého křídla. Nebylo to snadné, protože to vyžadovalo zabrat aspoň na chvilku volné místo u okna.
Potom v Zahradách jsem měl smůlu. Foťák mi vypověděl, vyčerpala se baterie. Večer před tím jsem myslel, že má dostatek energie a tak jsem ji znovu nedobíjel. Naštěstí mi Vendy půjčil svůj foťák. Mohl jsem dál pořizovat snímky i v Zahradách.

Mohli jsme se dívat na vzdálené vodní plochy v dálce. Jsou oválné nebo obdélníkové a zarámované v kamenných rámech zdobených místy sochami, některé z nich mají sochy ve svém středu. Po krátkém odpočinku na schodech jsme sestoupili na písčitou cestu středního pásu. Brzy jsme zahnuli do pravého pásu a procházeli úzkymi písčitými uličkami lemovanými vysokými živými ploty. Živé ploty věsměs, pokud jsem je dokázal určit, sestávají z přísně zastřižených křovinatých forem habru obecného (Carpinus betulus). Tento živý materiál vytváří vysoké přepážky mezi jednotlivými

Fig.10: A top of one of many fountains in the Gardens.

navzájem propojenými uličkami. Toulání v tomto zeleném bludišti je velmi příjemné a velice uklidňující. Občas můžete v uličkách narazit na lavičku, lampu nebo sochu. Dovedu si tam představit dostaveníčka šlechty, nebo tamní Voltairovo filosofické přemítání či P. Beaumarchaise komponujícího v hlavě některou ze svých her pro zábavu aristokracie, možná zrovna nějaké představení určené speciálně do těchto Zahrad, pro některou z jejich velkých vodních nádrží, jak o tom píše L. Feuchtwanger ve své slavné knize Lišky na vinici (mimochodem, v první části svých dojmů z Versailles jsem nesprávně zmínil S. Zweiga, samozřejmě jsem měl na mysli tohoto německého spisovatele, L. Feuchtwangera).

Fig.11: My attendants: Robert to the left and Vendy to the right.

Uličkami pravého pásu jsme pokračovali dál, až jsme dorazili na samý jeho konec. Ke střednímu pásu jsme se vrátili širší cestou lemovanou vysokými stromy. Dorazili jsme k restauraci poblíž prvních vodních nádrží, kde se střední pás mění v širší rozlehlou plochu. Měli jsme hlad a žízeň, ale bylo zavřeno. Žádný problém, protože vedle ní byla další fungující restaurace. Usadili jsme se ve venkovní zahrádce a žaludky jsme uspokojili cibulačkou a nějakým pitím. Myslím, že jsme si tam taky dali nějaký moučník.

Když jsme si odpočinuli a občerstvili se, chtěli jsme se vydat k Malému Trianonu, ale bylo moc pozdě, a proto jsme se rozhodli naši prohlídku ukončit a Zahrady opustit. K východu jsme šli cestou středního pásu. Jak jsme se vraceli ke schodišti, mohli jsme pozorovat několik spuštěných vodotrysků v některých z nádrží, byly spuštěny teprve pozdě odpoledne.

Fig.12: The stairs.

Podél hlavní cesty středního pásu jsou ozdobné keře. Vaši pozornost poutají jejich zajímavé tvary připomínající zvířata nebo různá geometrická trojrozměrná tělesa (koule, válce, kužely atd.). Řekl bych, že francouzští zahradníci ve Versailles jsou skuteční mistři v zastřihování různých dřevin. Versaillští zahradníci určují to, čemu se říká zahrada ve francouzském stylu. Veškerá zeleň je podřízena geometrickému řádu.
Rád bych se do Zahrad ve Versailles jednou vrátil. Prozatím jsme prozkoumali střední pás a pás vpravo (jste-li zády k Paláci). Levý pás čeká na náš budoucí průzkum.

Fig.13: An alley with a fountain.

Fig.14: Me with the back side of the Palace behind my back.