The English Version

My Free Impressions from Paris

The Versailles from outside (I)


Again I come back to my impressions from my visit to Paris in the end of Aprel of this year.
Me and my two attendants (my son and our common friend, see my previous blogs devoted to this topic) decided to visit to Versailles after our failed attempt to climb up the Eiffel´s Tower because of too much long fronts.

We took the metro at the stop near the Eiffel´s Tower. By the underground we went to the Paris periphery where we had to change the train. We left the train in a small railway stop about a half of hour later. The journey by the train from Paris to the small railway stop was as grey as any journey heading for some destination not too far from any big city.You pass by a very boring country, you pass through the interface, you see the transition between two different ambients. It is neither a country nor a big city. You look at big boxes of stores, ruines of old houses, weeds, hips of building materials, frames of new modern buildings etc. We could see the same through windows of the train going from the Ch. de Gaulle´s Airport to Paris.

The train wasn´t overcrowded. We left the railway stop or rather the small railway station together with a few people and we found ourselves next to a wide two-streamed road lined with houses, as if we were in some other section of Paris. But the famous Versailles Palace was nowhere. To see it we had to go by foot to it. For a while, after a short and easy climbing we arrived at a large crossing. The ordinary houses and shops were changed by much robust historical buildings, some of them resembling palaces and evidently some of them were the French governmental residences.

Before we turned to the left and crossed on the other side of the road we observed several men and women in brave uniforms. Maybe just they ceased some national ceremony and now they went their own ways. The ceremony seemed to be held in a court of one of the big historical buildings or palaces around the crossing.

As soon as we found ourselves on the other side of the road we´re heading for the Versailles directly. A while later we saw the Versailles in the distance. As we were approaching to the Versailles complex me and Vendy started taking its pictures. It appeared to be dreamy. It towered on the top of the easy and large slope. It was rather large to its sides than high. It resembled a golden horseshoe to me. So many I´ve read about it in various books writen by A. Dumas, Stephan Zweige and many others! And now I stood before this monument of the French Kings really.

The closer to it we were the more the density of people increased in its first court where we could enter to freely. It wasn´t the case of the second court of which gate was closed and you could enter only when you bought tickets. We did so and we found ourselves in the immediately contact with the face of

the Versailles Palace. We could touch its walls, we could walked alongside them but we couldn´t enter its interior. Ye, we had to buy tickets again to realize it. But to do it meant to stand a long front disappearing in one of many doors of the right wing of the Versailles Palace (if you stand back to the Palace). We´ve disliked fronts anywhere but we mobilized all our patience and overcame this common obstacle of all the wideworld attractions. With next tickets in our pockets we could walk over from one front to another front zigzaging to the entrance in the opposite wing of the Versailles Palace.
The weather was merciful, i.e. it was cloudy but from time to time the Sun peeped at us through clouds.

There were sellers with bunches of the miniature Eiffel towers passing among crowds of people in the same way as they were at the real Eiffel´s Tower. I think mostly they came from the tropical parts of Africa.
During our waiting in the fronts I didn´t waste my time and I took more photos of the face of the Versailles Palace. According to a scaffolding it was obvious that the left wing of the Palace (with your face to the Palace) was under reconstruction. The gates of both the large courts as well as rooves and various stony decorations of the walls have been golden but I don´t think this utterly. Surely it has been no true gold but a colour of the golden hue. As soon as the Sun started lighting the golden parts of the Palace became bright and the building was getting a much more pompous appearance.

To be continued


The Czech Version

Mé volné dojmy z Paříže

Versailles zvenčí (I)

Opět se vracím k dojmům z návštěvy Paříže koncem dubna letošního roku. Já a moji dva společníci (můj syn a náš společný přítel, viz mé předcházející blogy věnované tomuto tématu) jsme se po nevydařeném pokusu vystoupit na Eiffelku kvůli až moc dlouhým frontám rozhodli navštívit Versailles.

Použili jsme metro na zastávce poblíž Eiffelky. Metrem jsme zajeli na okraj Paříže, kde jsme museli přesednout na vlak. Z vlaku jsme vystoupili na malé železniční zastávce asi po půl hodině. Cesta vlakem z Paříže na malou železniční stanici byla stejně fádní jako kterákoliv cesta směřující k nějaké destinaci nepříliš vzdálené od kteréhokoliv velkého města.  Projíždíte kol velice nudné krajiny,

projíždíte rozhraním, vidíte přechod mezi dvěma odlišnými prostředími. Není to krajina ani velké město. Díváte se na krabice skladů, ruiny starých domů, plevel, hromady stavebních materiálů, kostry nových moderních staveb atd.. Totéž jsme mohli pozorovat okny vlaku jedoucího z letiště Ch. de Gaulla do Paříže.

Vlak nebyl přecpaný. Opustili jsme železniční zastávku či spíše malé nádražíčko spolu s nemnoha lidmi a ocitli se vedle široké dvouproudé silnice lemované domy, jako bychom byli v nějaké jiné paříšské čtvrti. Ale proslulý versaillský palác nikde. Abychom ho spatřili, museli jsme k němu dojít po svých. Po chvíli, po krátkém a mírném stoupání, jsme dorazili na rozlehlou křižovatku. Běžné domy a krámy vystřídaly mnohem mohutnější historické stavby, některé z nich připomínaly paláce a některé z nich byly zjevně francouzské vládní rezidence.

Než jsme odbočili vlevo a přešli na druhou stranu silnice, pozorovali jsme několik mužů a žen v parádních uniformách. Možná, že právě skončili nějakou národní přehlídku a ted si šli po svých. Zdálo se, že se přehlídka konala na nádvoří jedné z těch velkých historických budov či paláců kolem křižovatky.

Jakmile jsme se ocitli na druhé straně silnice, mířili jsme přímo k Versailles. Po chvíli jsme Versailles spatřili v dálce. Jak jsme se k versailleskému komplexu přibližovali, já a Vendy jsme ho fotili. Zdál se pohádkový. Tyčil se na vrcholu táhlého a rozlehlého svahu. Byl spíš rozlehlý do stran než vysoký. Připomínal mi zlatou podkovu. Tolik jsem už o něm četl v různých knihách, třeba od A. Dumase, S. Zweiga a mnoha dalších! A teď jsem stál před tímto památníkem francouzských králů ve skutečnosti.

Čím blíž jsme k němu byli, tím víc vzrůstala hustota lidí na prvním nádvoří, kam jste mohli vstoupit zdarma. Tohle nebyl případ druhého nádvoří, jehož brána byla uzavřena a vy jste mohli vstoupit jen tehdy, když jste si zakoupili lístky. Udělali jsme to a ocitli se v bezprostředním kontaktu s průčelím Versaillského paláce. Mohli jsme se dotýkat jeho zdí, mohli jsme se podél nich procházet, ale nemohli jsme vstoupit do jeho interiéru. Jo, abychom to uskutečnili, museli jsme si opět zakoupit lístky. Ale zakoupit si je znamenalo vystát dlouhou frontu mizející v jedněch z mnoha dveří pravého křídla Versailleského paláce (stojíte-li zády k Paláci). Nemáme rádi fronty kdekoliv, ale zmobilizovali jsme veškerou svou trpělivost a tuhle obecnou překážku všech světových atrakcí jsme zmohli. S dalšími tikety v kapsách jsme mohli přejít z jedné fronty do druhé, která se klikatila ke vstupu v opačném křídle Versailleského Paláce.
Počasí bylo milosrdné, tj. bylo zataženo, ale čas od času na nás skrze mraky vykouklo slunce.

Mezi davy lidí procházeli prodejci s trsy malých Eiffelovek podobně jako u skutečné Eiffelovky. Myslím, že vesměs pocházeli z tropických částí Afriky.
Během čekání ve frontách jsem neplýtval časem a pořizoval jsem další snímky průčelí Versailleského Paláce. Podle lešení bylo zřejmé, že levé křídlo Paláce (čelem k němu) je v rekonstrukci. Brány obou rozlehlých nádvoří a také střechy a rozmanité kamenné dekorace zdí byly pozlacené, ale tohle nemyslím doslovně. Jistě nešlo o pravé zlato, ale o nějakou barvu zlatavého odstínu. Jakmile začalo svítit slunce, pozlacené části Paláce se rozjasnily a stavba získala mnohem pompéznější vzezření.

Pokračování příště