The Fig.1: The Demonic Church.

The English Version

My Free Impressions From Paris

On A Demonic Church

I haven´t known its name till now. First I saw it in the evening we looked for our accommodation after our arrival at Paris from the airport. It attracted my attention immediately. I was fascinating with its tall and slim face. It was illuminated in the night. In the artificial light it evoked the satanic motives in my mind. I took its pictures several times during our stay in Paris.

As if it arose out of a Gothic romance, the long spindly face wrinkled with a plenty of its labels and the narrow tall windows, wrinkled with its niches, the various stony decorations as well as with its decorative little "horns" protruding from its flat roof and sticking the blackness of the night.

When I saw The Temple of The Mother of The God later, I judged that both the buildings could be very close relatives. I may be mistaken but I wouldn´t be too surprised by knowing that they have the same author. 

The Fig.2: The mysterious girl on the picture.

Well, the evening when I found myself in the Paris in the first time in my lifetime and I started to roam in the labyrinth of its historical streets, lanes and squares me and my two attendants (see my previous blogs with the Parisian theme) passed by the illuminated silhouette of the church not too far away from us for several times. The hotel where we found our accommodation in the end has stood not too long distance from it.

The entrance into our hotel at The St. Marry has been in the large old house at the beginning of a cobbly lane with no pavements. We took a room on the third floor. It occured me I found myself in the Mediaval Age. I missed the torturous instruments and the mediaval arms hanging on its walls only. It occured me immediately that a night visit of the knight with no head or a night appearance of the White Madam wouldn´t be excluded at all there. It was one room with a bathroom and a toilet in one. The room was a combination of a bedroom and a dining room. The only wide bed dominated in it. It was wide enaugh to provide a pleasant sleep to both me and my son. Vendy, our colleague, had his separate room on the floor above us.  One table and three chairs, two cupboards and something like a woody bin or so occupied the rest of the room.

The Fig.3: The massive chandelier.

There was hung a bodefuly massive chandelier in the centre of the room´s ceiling. Its fall on somebody´s head would have had the fatal consequences to anybody of us. The only window was with no view, it looked at an opposite wall of the hotel. There was a shaft among the house´s walls in front of the window. The last item of the room, I´d like to mean, was a big picture on the wall to the left from the door. It was a portrait of a graceful young girl with a mild mysterious smile in her dark brown eyes and on her lips. Her mild smile somehow made the atmosphere in the room the more oppressive.
Maybe she´d step out of the frame of its picture while we´d be sleeping I thought to myself.

The Fig.4: The bed in our hotel´s room.

She didn´t step out of the frame for all the time of our stay. And maybe she did but I haven´t known of it only. Our sleep was very good with no troubles there.

When we accommodated in our rooms, we left the hotel to take a supper somewhere. It was about at eleven P.M.. You needn´t find a restaurant in Paris. It is quite enaugh when you choose some of them. They´re in every your step litterally. We chose an outdoor sitting before one restaurant near to our hotel. The waiter was very kind and communicative. It took a moment only and three big glasses of beer stood before us on our table. While we were drinking beer of some Germany sort, and except Vendy we were smoking, we all were enjoyning the first moments of the night Parisian life. Of course, we were waiting for our supper too. We had a sea fish unknown to us but Robert (my son) found it readily on the Google installed in his smart phone. Its name is "pražma" in Czech. We took its very tasty meat with mash and various vegetables. In the first time we had to unhat our imaginative hats before the Art of the French kitchen.

On Sunday, early in the morning we were woken up by a mighty muted sound of a church bell. It seemed to me that it came from the left side but my estimate could be wrong. It could be the bell of the Notre Dame Temple as well as the bell of my demonic church or the bell of anything else religious stand within our hearing. The sound resembled the one of a gong, it was inviting the believers to the Sunday Mass.
On Saturday, during our first complete day in Paris, I took some pictures of my favourite demonic church for the second time. It was in the full daylight, I saw its tallest part among other buildings while I was standing on the opposite side of Seine the river.
On Sunday in the morning, in the second day of our stay in Paris, there was the greatest chance to know it in detail, to visit to its interior, to learn its name and something of its history. The morning we decided to have a breakfast in the restaurant of Sarah Bernhard. While I was smoking in front of the restaurant I could examine it over a street. As you can see on my pictures the demonic church stands behind a metal fence and it is surrounded by a garden vegetation. Unfortunately, there wasn´t a time to do it because we planned to visit to the Eiffel´s Tower so that after the excellent breakfast I could take its last picture only. Then we disappeared in an entrance into the metro immediately in front of the restaurant. It was last time I saw it.

It sounds paradoxically if I use the expression "demonic" to a church. But its face, the illuminated one in the night especially, evoked just this impression in my mind. Well, there has never been any sharp and clear boundary between the Holy and the Devilish.

If anybody of you reading this my contribution knows the name of the church, please, let me know. Yeah, I could find it myself but in this way I may hope in some concrete responses from you at least.

The Fig.5: Over three glasses of beer. Vendy to the left, me to the right.

The Czech Version

Mé volné dojmy z Paříže

O démonickém kostele

Dodnes neznám jeho jméno. Poprvé jsem ho uviděl v ten večer, když jsme hledali ubytování po příjezdu do Paříže z letiště. Okamžitě upoutal mou pozornost. Jeho vysokým štíhlým průčelím jsem byl fascinován. V té noci bylo nasvíceno. V umělém světle mi v duchu evokovalo satanistické motivy. Během pobytu v Paříži jsem ho fotil několikrát.

Jako by vyvstala z nějakého gotického románu, dlouhá vytáhlá tvář svraštělá spoustou říms, štíhlých vysokých oken, zvrásněná výklenky, rozmanitými kamennými ozdobami a také malými zdobnými "růžky", které čněly z její ploché střechy a probodávaly černotu noci.

The Fig.6: The Demonic Church seen over Seine the river.

Když jsem později uviděl Chrám Matky Boží, usoudil jsem, že obě ty stavby by mohly být velmi blízké příbuzné. Snad se mohu mýlit, ale zjištění, že mají téhož autora by mě moc nepřekvapilo.

Ten večer, kdy jsem se ocitl poprvé v životě v Paříži a začal se toulat v labyrintu jejích historických ulic, uliček a náměstí jsem se svými dvěma druhy (viz mé předešlé blogy s pařížským tématem) procházel kol osvětlené siluety toho kostela nedaleko od nás několikrát. Hotel, v němž jsme nakonec našli ubytování, stojí nedaleko od něj.

Vchod do hotelu U Sv. Marie je ve velkém domě na začátku uličky bez chodníků vydlážděné kočičími hlavami.Vzali jsme pokoj ve třetím patře. Napadlo mě, že jsem se ocitl ve Středověku. Postrádal jsem jen mučící nástroje a zbraně zavěšené na jeho zdech. Okamžitě mě napadlo, že noční návštěva bezhlavého rytíře či noční zjevení Bílé Paní tam vůbec nebudou vyloučeny. Byla to jedna místost s koupelnou a toaletou v jednom. Pokoj byl kombinací ložnice s obývákem. Dominovalo v něm jediné široké lůžko. Bylo dostatečně široké, aby poskytlo příjemný spánek mně i synovi. Vendy, náš kolega, měl samostatný pokoj v patře nad námi. Stůl a tři židle, dvě skříně a cosi podobného dřevěné truhlici či tak podobně zabíraly zbytek místnosti. Ve

The Fig.7: The Demonic seen from the restaurant.

středu stropu pokoje visel hrozivě masivní lustr. Jeho pád na něčí hlavu by býval měl fatální následky pro kohokoliv z nás. Jediné okno bylo bez výhledu, hledělo na opačnou stěnu hotelu. Mezi stěnami domu před oknem byla šachta. Poslední položkou pokoje, kterou bych rád zmínil, byl velký obraz na zdi vlevo od dveří. Byl to portrét půvabné mladé dívky s neurčitým záhadným úsměvem v tmavohnědých očích a na rtech. Její mdlý úsměv způsoboval, že atmosféra v pokoji byla jaksi tísnivější.
Až budeme spát, možná, že z rámu obrazu vystoupí, pomyslel jsem si.

Za celou dobu našeho pobytu z rámu nevystoupila. A možná, že ano, ale já o tom jenom nevím. Spali jsme tam velmi dobře a bez potíží.

Když jsme se v našich pokojích ubytovali, opustili jsme hotel, abychom se někde navečeřeli. Bylo asi jedenáct večer. V Paříži restauraci hledat nemusíte. Úplně stačí, když si nějakou z nich vyberete. Máte je doslova na každém kroku. Vybrali jsme si venkovní sezení před jednou restaurací opodál našeho hotelu. Číšník byl velmi laskavý a hovorný. Trvalo jen chvíli a na stole před námi stály tři velké sklenice piva.

The Fig.8: My last picture of The Demonic.

Zatímco jsme popíjeli pivo nějaké německé značky a s výjimkou Vendyho jsme pokuřovali, všichni jsme si užívali první chvíle nočního pařížského života. Samozřejmě, že jsme také čekali na svou večeři. Dali jsme si nějakou mořskou rybu, kterou jsme neznali, ale Robert (můj syn) ji pohotově našel na Google instalovaném v jeho chytrém mobilu. Česky se jmenuje pražma. Její velice chutné maso jsme si dali s bramborovou kaší a různou zeleninou. Poprvé jsme museli smeknout své pomyslné klobouky před Uměním francouzské kuchyně.

V neděli časně ráno nás vzbudil mocný tlumený zvuk kostelního zvonu. Zdálo se mi, že doléhá z levé strany, ale můj odhad mohl být chybný. Mohl to být zvon z Chrámu Notre Dame a také zvon mého démonického kostela nebo zvon jakéhokoliv jiného náboženského stánku v našem doslechu. Ten zvuk připomínal zvuk gongu, zval věřící na nedělní mši.
V sobotu, během našeho prvního celého dne v Paříži, jsem svůj oblíbený démonický kostel nafotil podruhé. Bylo to v plném denním světle, uviděl jsem jeho nejvyšší část mezi jinými stavbami, zatímco jsem postával na opačném břehu Seiny.

The Fig.9: The entrance into the metro next to the restaurant.

V neděli ráno, druhý den našeho pobytu v Paříži, se naskytla největší příležitost poznat ho detailně, navštívit jeho vnitřek, dozvědět se jeho jméno a něco z jeho historie. Toho rána jsme se rozhodli posnídat v restauraci Sarah Bernhardové. Zatímco jsem pokuřoval před restaurací, mohl jsem si ho prohlížet přes ulici. Jak můžete vidět na mých obrázcích, stojí démonický kostel za kovovým oplocením a je obklopen zahradní vegetací. Bohužel nebyl čas to udělat, protože jsme měli v plánu navštívit Eiffelovku, takže jsem po výtečné snídani mohl pořídit jen jeho poslední snímek. Poté jsme zmizeli ve vstupu do metra bezprostředně před restaurací. Tehdy jsem ho viděl naposledy.

Zní paradoxně, používám-li výrazu "démonický" pro kostel. Avšak jeho průčelí, zvláště osvětlené ve tmě, vyvolalo v mé mysli právě tento dojem. Inu, mezi Svatým a Ďábelským nikdy není žádná ostrá a jasná hranice.

Pokud kdokoliv z vás, kdo právě čtete tento příspěvek, zná jméno toho kostela, dejte mi prosím vědět. Ano, mohl bych si ho najít sám, ale tímto způsobem snad mohu doufat alespoň v nějaké konkrétní odezvy od vás.

The Fig.1: The place of our accommodation.

The English Version

From Kvilda To the Vltava´s Streams

A day after our arrival at Kvilda the settlement in Šumava, Czech Republic (see my previous two blogs), we reserved an accommodation in the Cottage "at The King of Šumava", we took a lunch in its outdoor sitting and then after a short preparation in our temporary two rooms with bathroom and toilet we started our first trip to the streams of Vltava the river.

Our path started behind a short bridge over not too wide brook streaming through a shalow valley under Kvilda. The brook is one of the two flows forming Vltava the river later. It is a separate flow under Kvilda. It is so called the Warm Vltava (Teplá Vltava in Czech), the second stream is named the Cool Vltava (Studená Vltava in Czech). Our path led alongside the Warm Vltava stream for a moment only.

The Fig.2: The Short bridge over the Warm Vltava stream.

The path climbed slowly up and left the Warm Vltava in the valley under it, to our right side. First the path leads through an open terrain but for a short time it passes through long passages of the sylvan landscape screening any views.
My two attendants walked before me and from time to time they were disappearing out of my sight. I walked slower than they did ´cause while they were concentrated on the walking only I stopped walking every moment to take some picture.

The Fig.3: The Warm Vltava Stream.

The path has had one unpleasant character for the walkers I think. It has belonged to the cyclo-paths so that while you´re walking you must continuously devote your attention to various kinds of the cyclists passing by you in both the directions at very short intervals. A lot of families on bicycles, a racing cyclist in training, old persons before their deaths on bicycles ´cause somebody talked to their old brains that the motion on the bicycle is good for their health........... well, next time when I visit to Kvilda I´ll avoid all the cyclo-paths, I´ll lose in the deep Šumava forests and its treacherous peat bogs! This is what I promise myself.

It was suny, no wind but as the time went on the dense clouds began to appear above distant mountainous silhouettes. Then I heard a thundering. A storm with raining seemed to come but while the thundering was going on the rainy clouds were squeezing their water in Germany behind the boundary not so far from us. The distant thundering with no rain accompanied us up to the very streams of Vltava the river. The storm behind the mountains in Germany ceased during our return to Kvilda.

The Fig.4: The clouds above the horizon.

Mostly the either sides of the cyclo-path are lined with the large sylvan growths. We could glimpse their colourful interiors only during our walking and the continuous attention we had to pay to a lot of the passing cyclists.
The interfaces between the path and the forest have always been very interesting to the botanical soul. Something in my head said that this transition between the path and the forest was very promising for the occuring of one terrestrial orchid. Something in my head, maybe my sense of the plants, said: "The probability you could find some species of the Epipactis genera was high here!"

The Fig.5: The orchid of the Epipactis genera.

What was the anything so smart in my head? Where came the anticipation or the prediction from? The explanation is simple I think. This urgent prediction in my brain has been the result of my long-termed botanical experience. Our wild orchids have belonged to my favourite ones. I´ve gotten a lot of information of them from the special botanical literature and the two personal experiences with the Epipactis the genera from the time of several years ago has still been stored in my memory. My theoretical knowledge of the orchid topic and the two personal findings of the orchid of this genera were fusing with the immediate surroundings  I´d found myself in at that time and my attention was woken up. I ´ve had no concrete information of the occuring of the orchid around Kvilda the settlement. The only what I realized at that time were the resemblance of the place with the ones of my previous findings of the orchid and the fact that the flowering of this orchid genera was occuring later in the year than the flowering of the most of our other orchids, i.e. there could be a chance to find some plants in flower at the beginning of September yet there.
I was successful in my looking for this orchid in one case. My anticipation was confirmed. I wanted to take more picures of the only plant in flower including details of its flowers but the continuous flow of the cyclists foiled my plans. I took only one quick picture and I had to go on my walking hoping in findings of other plants. Unfortunately, I hoped in vain. I discovered neither other plant. The Epipactis genera includes several species and hybrids in Czech Republic. Their identification isn´t easy and therefore I present only the name of the genera here.

The Fig.6: The cyclo-path lined with the transitions between it and the forest.

The more we approached to the goal of our trip the lesser the idyllic pictures of the forest with a various abundance of mosses, lichens, mushrooms and plants were seen. The more often they were changed by the apocalyptic sectors covered with remains of the dead spruces. We could see the work of the wood engraver, of the killer of the spruce growths in Šumava.
It has been both the work of the downfall and the work of a terrifying beauty. To fell the rest of the afflicted trees or not to has been the great dilemma of all the conservationists, the naturalists, the foresters as well as the politicians in this country. In the meantime it has seemed to predominate the second version.

The Fig.7: The intact forest with the abundant plant community.

The apocalyptic scenes before my eyes evoked a huge nuclear explosion to me, it was something like the picture after the fall of the mysterious huge body into the sylvan area of the small river named Podkamenaja Tunguzka in the Siberia (the Tunguzka´s meteorite) I´d seen in one book several years ago. There were standing naked tree trunks without branches in the epicentre of the impact on one photos in the book. As if the wood engraver created similar simulations of this phenomenon in Šumava.

Interestingly, so far I have heard of many proposals and solutions of this Šumava´s great problem but one of them has still been omitted. I´d like to know where are all the natural doctors of the trees such as the wood-peckers and the wood-pies are? I think that their hordes could be helpful excellently. I´d expect their natural numbers to be increased during the wood-engraver´s calamity. But so far I haven´t recorded anything like this in our mass media. Maybe the wood-engraver has been inedible to them but I have no reports of it in my head. I don´t want to claim that it would be the right solution. Only I´d like to know why the natural tree doctors have had no important role in it.

The Fig.8: The first sign of the wood-engraver´s work.

As I could observe in the very place the wood-engraver worked gradually. I could see the afflicted sectors in tight contacts with the intact parts of the forest. Of course, the intact parts of the forest could be afflicted too but they appeared to be healthy. As you can see on my pictures there are many young seedlings of new spruces around the dead trees. They have been planted by the man given the woody fences around the seedlings. The fences have kept the seedlings from various sylvan vegetarians (roebucks, stags, hares etc.).

As soon as the apocalyptic scenes appeared they accompanied us up to the very streams of Vltava the river. If I wrote that it was the work of the downfall but also the work of a terrifying beauty I could explain my second claim too. Well, the dead remains of the trees have been staying where they´d been growing. They´ve been exposed to The Mother of The Nature. You can see as it has dealt with them. They´ve been covered with the silvern flat thalluses of lichens and with various species of the mushrooms growing on the trunks of the trees. While they´ve helped to break down the dead bodies of the trees in the same time they´ve been decorating them with their own authentical living forms. You can see the way how the Mother of the Nature has buried her own sons.

In fact the real streams of Vltava the river have risen in the higher position of the slant terrain than their marked place has been. It has found itself immediately under the cyclo-path. You can see a thin streamlet issuing into a small and shallow well. A woody path with woody barriers has led to the well from the cyclo-path. I don´t know why but at the bottom of the well you can see various coins. Really I´ve had no idea of why some of the visitors have thrown them there. Maybe a woody statue above the small well has symbolized the spirit of Vltava. You can see the woody statues in the same style also in other places of Šumava including Kvilda the settlement. It has seemed that they´ve been the work of one author. I´ve liked his or her style.

The Vltava streams were shadowed by the dark green canopy of the healthy forest several years ago. Today it hasn´t been so already. The wood-engraver hasn´t cared of our national symbols. It has changed the healthy trees in the stumps. B. Smetana, our famous national composer, has composed the symphonic cyclus named My Country. One of its most known parts has named Vltava. It has been our national musical jewel. The author has depicted our national river from its streams to its adult beauty in his composition. Today, maybe, his composition would´t be so romantic as it were in his times.

The Fig.9: The dead remains of spruces with young seedlings around.

The Czech Version

Z Kvildy k pramenům Vltavy

Den po našem příjezdu na Kvildu na Šumavě v České republice (viz dva mé předešlé blogy) jsme si rezervovali ubytování v Chatě "U krále Šumavy", naobědvali jsme se v jejím venkovním sezení a poté, po krátké přípravě v našich dočasných dvou místnostech s koupelnou a toaletou, jsme zahájili náš první výlet k pramenům Vltavy.

Naše cesta začínala za krátkým mostem přes nepříliš široký potok proudící mělkým údolím pod Kvildou. Ten potok je jedním ze dvou toků, které později vytvářejí řeku Vltavu. Pod Kvildou je to samostatný potok. Je to tzv. Teplá Vltava. Druhý potok se jmenuje Studená Vltava. Naše cesta vedla podél Teplé Vltavy jenom chvíli. Stoupala zvolna vzhůru a zanechávala Teplou Vltavu v údolí pod sebou. Zprvu vede cesta otevřeným terénem, ale po krátkém čase prochází zalesněným terénem, který cloní jakékoliv výhledy. Oba moji společníci šli přede mnou a občas se mi ztráceli z dohledu. Šel jsem pomaleji než oni, protože, zatímco oni se soustředili jen na chůzi, já se každou chvíli zastavoval, abych pořídil nějaké obrázky.

The Fig.10: The apocalyptic scene resembling an epicenter of a big explosion.

Myslím, že cesta má pro chodce jednu nepříjemnou vlastnost. Náleží k cyklostezkám, takže zatímco jdete, musíte neustále věnovat pozornost různým typům cyklistů, kteří vás obousměrně a v krátkých intervalech míjejí. Spousta rodinek na kolech, závodní cyklista v tréninku, starci před smrtí na kolech, protože jim kdosi do starých mozků namluvil, že pohyb na kole je dobrý pro jejich zdraví, no, příště, až Kvildu navštívím, budu se všem cyklostezkám vyhýbat, budu se ztrácet v hlubokých šumavských hvozdech a v jejích nebezpečných močálech! Tohle si slibuju.
Bylo slunečno, bezvětří, ale jak čas postupoval, nad vzdálenými horskými siluetami se začínaly zjevovat husté mraky. Pak jsem zaslechl zahřmění. Zdálo se, že přichází bouřka s deštěm, ale zatímco hřmění pokračovalo, děšťové mraky vymačkávaly svou vodu v Německu za hranicí nedaleko od nás. Vzdálené hřmění bez deště nás provázelo až k samotným vltavským pramenům. Bouře za horami v Německu ustala při našem návratu na Kvildu.

The Fig.11: Something like a scene from the movie: A Day After.

Obě strany cyklostezky jsou věsměs lemovány rozsáhlými lesními porosty. Jejich barvité interiéry jsme mohli za chůze a neustálé pozornosti, kterou jsme museli věnovat spoustě projíždějících cyklistů, jen letmo zahlédat.
Rozhraní mezi cestou a lesem jsou pro botanickou duši vždy nesmírně zajímavá. Něco mi v hlavě říkalo, že tenhle přechod mezi cestou a lesem je velice slibný pro výskyt jedné terestrické orchideje. Cosi v mé hlavě, snad smysl pro rostliny, mi říkalo: "Pravděpodobnost, že bys mohl najít nějaký druh z rodu kruštík (Epipactis) je tady vysoká!"
Co bylo čímsi tak chytrým v mé hlavě? Odkud se tahle předvídavost či predikce vzala? Myslím, že vysvětlení je jednoduché. Ten naléhavý předpoklad v mém mozku byl výsledkem mé dlouhodobé botanické zkušenosti. Naše divoké orchideje patří k mým oblíbeným. Získávám o nich spousty informací a dva osobní zážitky s kruštíkem z doby před několika lety mám

The Fig.12: At the streams of Vltava the river.

pořád uložené v paměti. Mé teoretické znalosti o orchidejích a dva osobní nálezy orchideje tohoto rodu se sloučily s bezprostředním okolím, v němž jsem se v té době nacházel, a moje vědomá pozornost se probudila. O výskytu téhle orchideje v okolí Kvildy jsem žádné informace neměl. Jediné, co jsem si v té době uvědomoval, byla podobnost místa s místy mých předešlých nálezů orchideje a fakt, že kvetení orchidejí tohoto rodu probíhá později v roce než kvetení většiny našich ostatních orchidejí, tj., že by mohla být příležitost najít ještě nějaké rostliny v květu začátkem září.
V jednom případě jsem při hledání této orchideje uspěl. Má předpověď se potvrdila.Chtěl jsem jedinou rostlinu nafotit včetně detailů jejích květů, ale neustálý tok cyklistů mé plány zhatil. Pořídil jsem jen jeden rychlý záběr a musel jsem pokračovat v chůzi, doufaje v nálezy jiných rostlin. Bohužel, doufal jsem marně. Žádnou jinou rostlinu jsem neobjevil. Rod kruštík (Epipactis) zahrnuje v České republice několik druhů a kříženců. Jejich určení není snadné, a proto zde uvádím pouze rodové jméno.

Čím více jsme se blížili k cíli našeho výletu, tím méně bylo vidět idylických výjevů lesa s rozmanitou hojností mechů, lišejníků, hub a rostlin. Častěji je střídaly apokalyptické úseky pokryté zbytky mrtvých smrků. Mohli jsme pozorovat práci kůrovce, zabijáka smrkových porostů na Šumavě. Bylo to dílo

The Fig.13: The Spirit of Vltava in detail.

zkázy i dílo jakési děsivé krásy. Pokácet či nepokácet zbytek postižených stromů je velké dilema všech ochránců, přírodovědců, lesníků a také politiků v této zemi. Prozatím se zdá převládat druhá verze.
Ty apokalyptické výjevy před očima mi vybavily ohromný jaderný výbuch, bylo to něco jako obraz po pádu záhadného ohromného tělesa do zalesněné oblasti říčky Podkamennaja Tuguzka na Sibiři, který jsem před několika lety viděl v jedné knize. Na jednom snímku v té knize byly v epicentru výbuchu stojící holé kmeny stromů bez větví. Jako by kůrovec na Šumavě vytvářel podobné simulace toho úkazu.

Je zajímavé, že až dosud jsem slyšel o mnoha návrzích a řešeních tohoto velkého šumavského problému, ale jeden z nich je pořád přehlížen. Rád bych věděl, kde jsou všichni ti přirození stromoví doktoři jako třeba datlové a strakapoudi? Myslím, že jejich hordy by mohly být nápomocné znamenitě. Během kůrovcové kalamity bych očekával, že se jejich počty budou zvyšovat. Prozatím jsem však v našich hromadných médiích nic podobného nezaznamenal. Možná, že je pro ně kůrovec nepoživatelný, ale v hlavě o tom žádné zprávy nemám. Nechci tvrdit, že by to bylo to správné řešení. Jen bych rád věděl, proč v tom přirození lékaři stromů nemají žádnou významnou roli.

The Fig.14: The small well.

Jak jsem na místě samém mohl pozorovat, kůrovec pracuje postupně. Mohl jsem vidět postižené úseky v těsném kontaktu s nedotčenými částmi lesa. Samozřejmě, že nedotčené části lesa mohly být postiženy také, ale zdály se zdravé. Na mých obrázcích můžete vidět mnoho mladých semenáčů kol mrtvých stromů. Vzhledem k dřevěným ohradám jsou semenáče vysazovány člověkem. Ohrady semenáče chrání před různými lesními vegetariány (srnci, jeleny, zající etc.).

Jakmile se apokalyptické výjevy objevily, provázely nás až k samým pramenům Vltavy. Jestliže jsem napsal, že to bylo dílo zkázy, ale též dílo jakési děsivé krásy, měl bych své druhé tvrzení rovněž vysvětlit. Mrtvé ostatky stromů zůstávají tam kde rostly. Jsou ponechány Matce Přírodě. Můžete sledovat, jak se s nimi vypořádává. Pokrývají je stříbřité ploché stélky lišejníků a různé druhy hub rostoucích na kmenech stromů. Zatímco pomáhají rozkládat mrtvá těla stromů, současně je zdobí svými vlastními osobitými živoucími formami. Můžete vidět způsob, jakým Matka Příroda pohřbívá své vlastní syny.

The Fig.15: The coins in the well.

Skutečné prameny Vltavy vlastně vyvěrají ve vyšší poloze svažitého terénu než je jejich vyznačené místo. To se nachází bezprostředně pod cyklostezkou. Vidíte tenkou stružku, která ústí do malé a mělké studánky. Ke studánce vede od cyklostezky dřevěný chodník s dřevěným pažením. Nevím proč, ale na dně studánky můžete zahlédnout mince. Skutečně nemám ponětí o tom, proč je tam někteří z návštěvníků házejí. Dřevěná socha nad studánkou snad symbolizuje vílu Vltavu. Dřevěné sošky ve stejném stylu můžete vidět též na jiných místech Šumavy včetně osady Kvildy.. Zdá se, že jsou dílem jednoho autora. Jeho či její styl se mi líbíl.

The Fig.16: The stumps of the dead trees around the Vltava streams.

Před několika lety vltavské prameniště stínil tmavozelený baldachýn zdravého lesa. Dnes už to tak není. Kůrovec se o naše národní symboly nestará. Změnil zdravé stromy v pahýly. B. Smetana, náš slavný národní skladatel, složil symfonický cyklus nazvaný Má vlast. Jedna z jeho nejznámějších částí se jmenuje Vltava. Je to náš národní hudební klenot. Autor naši národní řeku ve své skladbě líčí od pramenů po její zralou krásu. Možná, že dnes by jeho skladba nebyla tak romantická jako za jeho časů.

The Fig.17: To Vltava the river, the Mother of the Czech rivers.

Popisky k obrázkům v české verzi:
1/ Místo našeho ubytování.
2/ Krátký most přes potok Teplou Vltavu.
3/ Potok Teplá Vltava.
4/ Mraky nad obzorem.
5/ Orchidea rodu kruštík (Epipactis).
6/ Cyklostezka lemovaná přechody mezi ní a lesem.
7/ Nedotčený les s hojným rostlinným společenstvem.
8/ První známka kůrovcova díla.
9/ Mrtvé ostatky smrků s mladými semenáči kolem.
10/ Apokalyptická scéna připomínající epicentrum velké exploze.
11/ Podobné scéně z filmu: Den poté.
12/ U pramenů Vltavy.
13/ Vltavská víla v detailu.
14/ Studánka.
15/ Mince ve studánce.
16/ Pahýly mrtvých stromů kol vltavského prameniště.
17/ Překlad nápisu na tabulce.

The English Version

The Fig.1

On the Science and On the Life (IV)

The Wolf to be saturated and the Goat to remain alive

I´ ve been an ordinary man. I´ve reached for the high school education only. I´ve been a nurse having been working at one Prague mental hospital for many years so far. But you´ve known this from some of my previous blogs.
I´ve been trying to do my work according to my best conscience but my thoughts have still been roaming in the science, the biology especially. My interests in the natural sciences together with my employment have allowed me to see the ways how the scientific findings have been applied to the everyday medical and health routine.
Well, I must say that not all the original scientific discovers and findings have been made use in the ordinary practices quickly and exactly. They´ve often had distorted characters. And many of the scientific findings have remained stored as the theoretical insights in the technical books and textbooks for a long time with no chance to be realized.

I could tell you about some moments when I fully realized certain advances in the psychiatry where I´ve been working so far. Naturally I could tell you about them from my personal experience as well as from my position as a nurse. But I´m not going to do it for this time. I changed my mind. I´m going to show you my present authentical look at our Health System. The HS has been a good field for apllications of the scientific discovers but it needn´t fail in its organization as it has been in the case of the one in my country.

The real festival of the stupidity and inability you can enjoy in our health system after the Velvet Revolution (1989). If you´re a long-termed part of this system you can see its development in both its hopeful and catastrophic moments or developmental phases. I can´t help myself but some of its forms have had quite monstrous characters. Since the Velvet Revolution (VR) the reputable series of  the ministers has changed at the Department for the Health without they´ve been able to stabilize the health system in this country. Each of them has spoken about a black hole in our health system, the black hole which money has been disappearing in, but none of them has been able to name it concretely not to say to eliminate it.

The qualified nurse has been paid very badly here and the lesser he or she has been paid the more demands he or she has had to fulfil. Many of the instructions and demands have had an administrative character. The result of this has been that the nurse has been forced to sit at the comp and to typewrite incredibly useless notations. She or he has spent much more time with the documentation than with the patients.

The number of the nurses at the wards has often been reduced to the very limits of the risk. This step has been justified by claiming that the hospitals has gotten insufficient sums of money, the leaderships of the hospitals have had to save money and mainly they´ve applied it to the nurses.
The nurses has had their trade unions but they´ve been rather shadowy than they´ve been able to realize any helpful action. They´ve been rather for the needs of the leaderships of the hospitals than for the benefits of the nurses.

The Fig 2

The duty of the nurse, as it was established after The VR, is a permanent education. You must accumulate some number of so called credits to a given time. If you don´t get them till the time you´re bad lucky. To collect the right number of the credits means to participate in various lectures and lessons. As I wrote, if you can´t collect the right number of the credits to the given time your position of the single nurse is lost and your salary is reduced. This shotgun education can be prosperous only to the authors of the lectures, I wouldn´t say that the nurses are more educated now than in the past when they got new skills and information naturally in the working process. Rather they´ve been more tired and under the stronger pressures. The nurses under pressures of the doctors, the leaderships as well as the patients are real Cinderellas in our health system. No wonder they´ve often suffered from the burnt out syndrom.

I´d say that despite all the educational efforts from above (from the leading organs of the health system) the educational levels of the nurses have been rather formal than real. We´ve still had the more educated nurses with various titules before their names but the more educated nurses the lesser educated nurses at beds of the patients. There´s been the efforts to get the qualified nurse at the level of the college study, i.e. at the educational level of the doctors. Nothing against it but in this way the nurse has become a leading organ of a nursing team consisting, under our present conditions, of the lesser qualified members and just they´ve been in the immediate contacts with the patients. Just they´ve realized all the dirty work. While before a time the nurses had to study how to wash an immobile patient, how to keep her or his bed clean today they´ve studied how to manage the comps and so called the high technical methods and procedures. The workers in the tightest contacts with the patients have had a minimal education in the nursing skills or technics.....in other words the today´s nurse has often been forced to cooperate with semi or uneducated colleagues. The present nurse in our health system has left the technical nursing care and the people who have done it haven´t had the right technical education.

The reform of our health system has been necessary but it should be realized slowly, gradually and with the highest caution. Unfortunately, its ways have been changing from one minister to another rather to the worse than to the better. We´ve put the nurse off her or his original uniform but in the meantime we have had nobody who could wear it.
In short, I don´t think at all that the present HS (the health system) here has been able to create the good conditions for the work of the nurse. Rather it has been just on the contrary.
Both the officialdom and the higher technical activities the nurse has been forced to manage have increased in our present HS to the extent that there´s no time for the nurse to do all the things ranging from washing patients, making beds for them to taking blood, measuring the body functions, fulfiling the doctor´s instructions or orders, mantaining the documentation, giving tablets, pills, injections, infusions to them etc. as it were in the past.
On one hand there has been the simpler nursing care of the patient and on the other hand there has been the higher technical care of the patient. And, as it has seemed, the one activity once managed by one nurse has divided into two different parts. Each of them has needed its own qualified workers but there has had no money for the qualified nurses of the latest generation not to speak about money for the education of the workers specialized in the original nursing care. The patient has become a potecial victim of the system having been failing in the wrong adjustments of its very foundations.

The imperative preventive examinations have been other inovation of the HS in the new age in Czech Republic. In the past the health examinations of the nurses were quite voluntary. Today the nurse has been forced to submit to the health examination once per a year. If you refuse it they´ll stop your night shifts and then your salary will be lower.
Each of your health examinations has been a test of your nerves. If your doctor isn´t satisfied with your health status, he or she can send you to any special health examination. If you disagree he or she can stop your night shifts again and you can start begging.
One would think that this is an unusual care devoted to you by your employer. In fact this is only the way how your employer covers his own interests, your health and your prosperity are the last things he wants to share with you. Well, of course, you may blame him for some illnes you caught in his services. You may get him before a trial and ask him for a big sum of money.
You´re forced to do something against your free will, it doesn´t matter if you feel to be good with no need to visit to a doctor. You must submit to the interests of your employer.

The hospital leaderships, the authors of the imperative lectures and lessons and other people at the top of this pyramid have been become richer but the nurse has still remained to be Cinderella in the Czech HS. The present reformation has been done in a chaotic way with no clear conception. Many of the changes have been realized in the style of "the wolf to be saturated and the goat to remain alive". Surely, the role of the goat has still belonged to the nurse. Somebody must do this hard work.

To the pictures:
They´re inspired with the milieu which I´ve been working in.
1/  One young psychiatrist dreams of her search on new psychopharmacs.
2/ A preventer of the manic depressions.
3/ A former psychiatrical consultant in his retirement age walking with his Nordic walking sticks to a lunch.
4/ On the screen of the comp is: "Regulation fee". This idea was realized by two or three years ago. A visit to a doctor costs 30 Czech crowns. This fee has brought a big sum of money to the HS. I´d like to know where the money is. The regulation fee is to be canceled next year. It is a good example of the democracy. What is established by one leading political party it is canceled by a following victorious party.
The doctor Fox symbolizes the known cunniness of the fox from fairy tales.
5/ A patient is attacking his Mother in his confusion caused by alcohol and other opiate compounds.
6/ A meeting of three persons: the father, his son and a psychiatrist. The goal is to decide whether to drink alcohol or to take lithium tablets.

The resemblances with real events and people aren´t excluded at all.

The Fig 3

The Czech Version

O vědě a o životě (IV)

Aby se vlk nažral a koza zůstala celá

Jsem obyčejný člověk. Dosáhl jsem jen středoškolského vzdělání. Jsem ošetřovatel, který až dosud po mnoho let  pracuje v jedné pražské psychiatrické nemocnici. Ale tohle už víte z některých mých předešlých blogů.
Svoji práci se snažím dělat podle nejlepšího svědomí, ale má mysl se přesto pořád toulá ve vědě, zvláště v biologii. Můj zájem o přírodní vědy spolu s mým povoláním mi umožňují vnímat způsoby, jak se vědecké objevy uplatňují v každodenní lékařské a zdravotnické praxi.
Musím říci, že ne všechny vědecké objevy a nálezy se v běžné praxi využívají rychle a přesně. Často mají zkreslenou povahu. A mnohé z vědeckých objevů zůstávají dlouhý čas uskladněny jako teoretické znalosti v odborných knihách a učebnicích bez možnosti realizace.

Mohl bych vám vyprávět o jistých momentech, kdy jsem si plně uvědomil jisté pokroky v psychiatrii, kde dosud pracuji. Ovšem, že bych vám o nich mohl vyprávět z mé osobní zkušenosti a také z pozice ošetřovatele. Ale pro tentokrát to udělat nehodlám. Rozmyslel jsem si to. Chystám se vám předvést můj současný osobitý pohled na náš zdravotní systém (ZS). ZS je výborné pole pro aplikace vědeckých objevů, ale nesmí selhávat ve své organizaci, jak tomu je v případě toho našeho.

Skutečný festival hlouposti a neschopnosti si můžete užívat v našem zdravotním systému po Sametové revoluci (SR, 1989). Jste-li dlouhodobou součástí tohoto systému, můžete jeho vývoj pozorovat jak v nadějných tak i v katastrofických momentech či vývojových fázích. Nemohu si pomoci, ale některé z jeho podob mají zcela obludnou povahu. Až dosud se po Sametové revoluci na Ministrestvu zdravotnictví vystřídala úctyhodná řada ministrů, aniž by byli schopni stabilizovat zdravotnický systém v této zemi. Každý z nich mluvil o černé díře v našem zdravotnictví, černé díře, v níž mizejí peníze, ale žádný z nich ji nedokázal konkrétně pojmenovat, natož ji eliminovat.

Kvalifikovaná sestra je zde velmi špatně placena a čím méně je placena, tím více požadavků musí splňovat. Mnohé z pokynů a nároků mají administrativní charakter. Výsledkem toho je, že je sestra nucena sedět u počítače a zapisovat neuvěřitelně neužitečné záznamy. Tráví mnohem více času u dokumentace než u pacientů.

The Fig. 4

Počet sester na odděleních se často snižuje na samou hranici rizika. Tento krok se ospravedlňuje tvrzením, že nemocnice dostávají nedostatečné sumy peněz, vedení nemocnic musí peníze šetřit a uplatňují to hlavně na sestrách. Sestry mají své odbory, ale ty jsou spíše stínové, než aby byly schopné realizovat jakoukoliv nápomocnou akci. Jsou spíše pro potřeby vedení nemocnic než ku prospěchu sester.

Povinností sestry, jak bylo ustaveno po SR, je permanentní vzdělávání. Musíte shromažďovat určitý počet tzv. kreditů v určitém daném čase. Pokud je do té doby nezískáte, máte smůlu. Nasbírat patřičný počet kreditů znamená účastnit se rozmanitých přednášek a lekcí. Jak jsem napsal, jestliže nenasbíráte do daného času správný počet kreditů, ztrácíte postavení samostatné sestry a je vám snížen plat. Toto vynucené vzdělávání může být prospěšné jen pro autory přednášek, neřekl bych, že jsou sestry dneska vzdělanější než v minulosti, kdy nové dovednosti a informace získávaly přirozeně v pracovním procesu. Spíše jsou unavenější a pod silnějšími tlaky. Sestry pod tlakem lékařů, vedení i pacientů jsou v našem zdravoním systému skutečnými Popelkami. Není divu, že často trpí syndromem vyhoření.

Řekl bych, že vzdor všem snahám shora (od vedoucích orgánů zdravotnického systému) je úroveň vzdělání sester spíše formální než skutečná. Máme pořád vzdělanější sestry s různými tituly před jmény, ale čím kvalifikovanější sestry, tím méně kvalifikovaná sestra u lůžka pacienta. Jsou snahy získat kvalifikovanou sestru na vysokoškolské úrovni, tj. na úrovni vzdělání lékařů. Nic proti tomu, ale tímto způsobem se sestra stává vedoucím orgánem ošetřovatelského týmu, který sestává, v našich podmínkách, z méně kvalifikovaných členů a právě oni jsou v bezprostředním kontaktu s pacienty. Právě ti uskutečňují veškerou špinavou práci. Zatímco před časem musely sestry studovat, jak umýt nepohyblivého pacienta, jak jeho lůžko udržovat v čistotě, dneska studují, jak zvládat počítače a tzv. vysoce odborné metody a postupy. Pracovníci v nejtěsnějším kontaktu s pacienty mají v ošetřovatelských dovednostech či technikách minimální vzdělání.......jinými slovy, dnešní sestra je často nucena spolupracovat s polo či nevzdělanými kolegy. Současná sestra v našem zdravotním systému opouští odbornou ošetřovatelskou péči a lidé, kteří ji provádějí, nemají to správné odborné vzdělání.

The Fig. 5

Reforma našeho zdravotního systému je nutná, ale měla by se realizovat zvolna, postupně a s nejvyšší obezřetností. Bohužel, její způsoby se mění od ministra k ministrovi spíše k horšímu než k lepšímu. Svlékáme sestru z původní uniformy, ale protatím nemáme nikoho, kdo by ji mohl nosit.
Zkrátka, vůbec si nemyslím, že současný zdravotnický systém vytváří pro práci sester dobré podmínky. Spíše je tomu naopak.
Byrokracie a vyšší odborné činnosti, které je sestra nucena zvládat, se v našem ZS zvyšují do té míry, že sestra nemá čas dělat všechno v rozsahu od mytí pacientů, stlaní jejich lůžek až po odebírání krve, měření tělesných funkcí, plnění lékařových ordinací či pokynů, udržování dokumentace, podávání tablet, pilulí, injekcí, infúzí atd., jak tomu bylo v minulosti.
Na jedné straně je jednodušší ošetřovatelská péče o pacienta a na straně druhé vyšší odborná péče o pacienta. A, jak se zdá, jedna činnost kdysi zvládaná jednou sestrou se dělí na dvě odlišné části. Každá z nich vyžaduje vlastní kvalifikované pracovníky, ale  pro kvalifikované sestry nejmladší generace nejsou peníze, nemluvě o penězích na vzdělávání pracovníků specializovaných na původní ošetřovatelskou péči. Pacient se stává potenciální obětí systému, jenž selhává ve špatných nastaveních vlastních základů.

Vynucené preventivní prohlídky jsou jinou inovací ZS v novém věku v České republice. V minulosti byly zdravotní prohlídky sester zcela dobrovolné. Dnes se sestra musí zdravotní prohlídce podrobovat jednou za rok. Pokud ji odmítnete, stopnou vám noční směny a váš plat bude tedy nižší.

The Fig. 6

Každá ze zdravotních prohlídek je jakousi zkouškou vašich nervů. Není-li lékař s vaším zdravotním stavem spokojen, může vás poslat na jakoukoliv speciální zdravotní prohlídku. Pokud nesouhlasíte, může vám opět zastavit noční směny a vy můžete začít žebrat.
Člověk by myslel, že jde o neobvyklou péči, kterou vám váš zaměstnavatel věnuje. Ve skutečnosti je to jen způsob, jak váš zaměstnavatel kryje vlastní zájmy, vaše zdraví a prosperita jsou tím posledním, co s vámi chce sdílet. No ovšem, třeba byste ho mohli vinit z nějaké nemoci, kterou jste chytili v jeho službách, možná byste ho mohli dostat před soud a žádat po něm vysokou peněžní částku.
Jste nuceni dělat něco proti své vůli, je jedno, jestli se cítíte dobře a bez potřeby navštívit lékaře. Musíte se podřizovat zájmům zaměstnavatele.

Vedení nemocnic, autoři povinných přednášek a lekcí a jiní lidé na vrcholu této pyramidy bohatnou, ale sestra zůstává v českém ZS Popelkou nadále. Současná reformace se provádí chaoticky a bez jasné koncepce. Mnohé ze změn se realizují ve stylu "aby se vlk nažral a koza zůstala celá". Jistě, role kozy stále náleží sestře. Někdo tuhle těžkou práci dělat musí.

K obrázkům:
Jsou inspirovány prostředím, v němž pracuji.
1/ Mladá psychiatrička sní o výzkumu nových psychofarmak.
2/ Strážce bipolárek.
3/ Bývalý psychiatrický přednosta v důchodovém věku se s norskými holemi ubírá na oběd.
4/ Na obrazovce kompu stojí: "Regulační poplatek". Tato myšlenka byla realizována před dvěma či třemi lety. Návštěva u doktora stojí 30 Kč. Tento poplatek přináší ZS ohromnou sumu peněz. Rád bych věděl, kde ty prachy jsou. Příští rok má být tento poplatek zrušen. Dobrý příklad demokracie. To, co je ustaveno jednou vedoucí politickou stranou, zruší nějaká následující vítězná strana.
Doktor Liška symbolizuje známou mazanost lišky z pohádek. 
5/ Pacient napadá matku ve zmatenosti způsobené alkoholem a jinými omamnými látkami.
6/ Schůzka tří osob: otce, syna a psychiatra. Cílem je rozhodnout, zda pít alkohol nebo brát tablety lithia.

Podobnosti s reálnými událostmi a lidmi nejsou vůbec vyloučeny.

Yeah, there´s the photosynthesis in the leaves!

The English Version

On the Science and On the Life (III)

The Mankind in the Uterus


Our mezo-world, the world of our senses, has been somehow swept under the carpet woven from the invisible knowledge of the micro-world and the macro-world.
The discovers of the big mammals living on our planet have been almost exhausted. Some discover of a new mammalian species has still become rarer and rarer. All the big mammalian species have been described. The main crop of the discovers of new big animals and plants in our mezo-world has been harvested. Yeah, there have still remained some their rests to be found: the Snow man from Himalayas, the Nessy from the Loch Ness in Scotland, the Olgoj Chorchoj from Mongolia, the Man eating tree from Madagascar etc. but, unfortunately, they´ve still been staying in the realm of our fantasy only.

Since the invention of the microscope we´ ve known that there has been the huge realm of the diminutive plant and animal organisms in our mezo-world as well as within us ourselves. Due to the microscope we´ve learnt that they´ve been present everywhere. Due to the microscope the scientists have discovered the smallest unite of the life, i.e. the cell. As the microscope has become better and better the researchers have been able to see the first structural and functional elements of the cell. This breakthrough to the micro-world has seemed to be the inexhaustible source of our knowledge. Just in the invisible micro-world we´ve still been finding many explanations of our own mezo-world.
The microscope has been the fruit of the physics or the fruit of the research on the optical phenomena.

Of course, a simple look into the micro-world by the microscope hasn´t been enaugh. Only to see hasn´t been enaugh. The seen has had to be explained in some way. The microscope has been the basic instrument only. There have been a lot of mistakes and wrong ideas than our knowledge have gotten the present form and still we haven´t  been able to exclude the possibility that many of our interpretations of the scientific knowledge have been true really. The theories haven´t been the whole facts about the reality of our world, they´ve been the most probable measures of our knowledge only.

When the first scientists have started to do the researches on the cell they´ve had to think out a lot of various procedures, methods, experiments and accesses than they´ve been able to interprete all the structures of the cell they´ve observed under the microscopes. First they´ve had to map and to name all the forms within the cell in the same way as an explorer has given his names to various places in some quite new country. First they´ve had to name and to describe the new. Therefore this has been the new land (the cell) and its terrain has been extremely colourful and full of many mysterious corpuscles the researchers have bombarded the brains of the ordinary people with still new names and findings. Many of them have been the constant parts of the textbooks from the elementary schools to the universities. Many of them have become the usual parts of our vocabularies. Many of us have never seen them on their own eyes and they´ve known them from many various mediated idealised pictures and schemes exclusively. Many of us have often perceived the DNA abbreviation in the mass media but only a small fragment of us has known what has been the real meaning of it. Besides the idealised colourful schemes have still been changing as the one discover has disproved the previous. We´ve often known words but we´ve hardly known their meanings or we´ve guessed and estimate them in a very misty way only. We´ve been losing in the deep forest of our own knowledge.

While we´ve tried to unravel the mysteries of the life and the matter in the depnesses of the micro-world in the same time we´ve tried to penetrate into the depnesses of the macro-world, the Universe.

Really, we´ve been like the cells in a phase of a kind of an embryonal development. Though we´ve still been able to represent our individualities we´ve become to be dependent on each other more and more. The portions of the present scientific knowledge have been so big that we haven´t been able to deal with them in an individual way. We´ve been forced to specialize ourselves in various special activities, we´ve been forced to form something like the specialized tissues of our own bodies. This way the mankind has been forming a kind of the organism of the higher order able to face and to process or to absorb all the new information to the partial benefits of each of its individual persons at least.
It´s easy to find a plenty of analogies between the body of the mankind and the human body in their embryonal developments. From my point of view the mankind has been nothing more than a thinking embryo in its own development. Each of us has been its part whether we´ve liked it or not. Maybe the mankind, the thinking embryo, if we´ve accepted this idea, has been realizing its development in the uterus of the Universe. The Universe which we´ve found ourselves in has been our uterus or the uterus of the thinking embryo. If it has been so then the Earth has been our placenta. Just our Earth has been the bloody pie providing all the basic needs for the optimal development of the thinking embryo.

Surely, the said above is only an abstract parable to express my abstract idea of the mankind´s trends as I´ve seen them. It is difficult to answer to the questions following from it, if we take this claims in a litteral way. For example: If our Universe is a kind of our uterus then isn´t it mean that our Universe is a female?
Or: If we´re a kind of an embryo what will the time of our birth be? And: Where will we find ourselves to after our birth?
I know no answers to the questions, ´cause this is a simple parable only. The parables help me to express my impressions and thoughts.They help me to show how something appears to be to me.

I use the parable of "the mankind in the uterus" because I want to express how it is difficult to us to see something more than the near Universe, how it is hard to us to see something more beyond our Solar system with our limited abilities. We have no lookout to view of the whole Universe, mostly we have only indirect ways how to accomplish glimpses of it at least. Mostly we have only speculative ideas of the age and the origin of the Universe and the same holds true of the depnesses of the matter.
The deeper we´ve penetrated into the matter the more misty picture we´ve gotten.
I´ve still been trying to grasp something from the most modern knowledge of the Universe and of the matter and to insert it in our mezo-world with the clearly defined parameters.
The tree itself is the tree. I can look at it, I can touch it, I can perceive its smell, I can perceive it with all my senses, I can climb up its branches and see my surroundings from above. I can learn how it is tall, how it is wide, I can observe its curiosities..........
Due to the sciences I may know (but I needn´t know it at all, it depends on your level of the education) that the photosynthesis is occuring  in the tree´s leaves. I may know something of its key compounds able to make use of the light, I may know the P. Mitchell ´s chemical-osmotic theory explaining the way how the photosynthesis works. I can see the tree´s flowers and I may know its botanical name, I may know its botanical relatives, I may imagine the plant hormones circulating in its body but I can´t know all this by the merit of my senses. The only way how I can know all this is to study, to learn and to try to understand with the help of all the past, present as well as futurous explorers, discoverers or researchers.
On the one hand there´s my own sensual experience and on the other hand there´s the huge collective consciousness, the myriads of information from other people whether they´ve been alive or dead. Each of us has been living in this human medium from one´s birth.

There´s a book in my hand on my picture above. It symbolizes the virtual perceiving things around us, all the knowledge we´ve gotten from other people.



The Czech Version

O vědě a o životě (III)

Lidstvo v děloze

Náš mezo-svět, svět našich smyslů, je jaksi zametán pod koberec utkaný z neviditelných znalostí o mikro a makrosvětě.
Objevy velkých savců žijících na naší planetě jsou téměř vyčerpány. Objev nového savčího druhu je pořád vzácnější a vzácnější. Všechny velké savčí druhy jsou už popsány. Hlavní úroda objevů nových velkých živočichů a rostlin v našem mezo-světě je už sklizena. Jo, pořád zbývá objevit nějaké jejich zbytky: sněžného muže z Himalájí, Nessy z jezera Loch Ness ve Skotsku, olgoje chorchoje z Mongolska, lidožravý strom z Madagaskaru atd., ale, bohužel, ti nadále pobývají jen v říši naší fantazie.

Od vynálezu mikroskopu víme, že v našem mezo-světě a také v nás samých existuje ohromná říše nepatrných rostlinných a živočišných organizmů.  Díky mikroskopu zjišťujeme, že jsou všudypřítomné. Díky mikroskopu objevili vědci nejmenší jednotku života, tj. buňku. Jak se mikroskop pořád zdokonaloval, badatelé mohli spatřit první strukturní a funkční prvky buňky. Tento průlom do mikro-světa se zdá být nevyčerpatelným zdrojem našich vědomostí. Právě v neviditelném světě stále nacházíme mnohá vysvětlení našeho mezo-světa.
Mikroskop je plodem fyziky či plodem výzkumu optických jevů.

Samozřejmě, že prostý pohled do mikro-světa pomocí mikroskopu nestačí. Nestačí jen vidět. Viděné musí být nějak vysvětleno. Mikroskop je jen základní přístroj. Než naše znalosti dostaly současnou formu, došlo ke spoustě omylů a chybných představ a přesto nemůžeme vyloučit možnost, že mnohé z našich výkladů vědeckých poznatků jsou skutečně pravdivé. Teorie nejsou úplná fakta o realitě našeho světa, jsou jen nejpravděpodobnějšími mírami našeho vědění.

Když první vědci začali zkoumat buňku, museli vymýšlet spousty různých postupů, metod, pokusů a přístupů, než mohli vykládat všechny ty buněčné struktury, které pozorovali pod mikroskopy. Nejdřív museli zmapovat a pojmenovat všechny ty formy v buňce stejně jako cestovatel pojmenovává rozmanitá místa v nějaké zcela nové krajině. Nejdřív to nové museli pojmenovat a popsat. Protože tohle je nová zem (buňka) a její terén je pestrobarevný a plný mnoha tajemných tělísek, badatelé bombardují mozky obyčejných lidí stále novými názvy a nálezy. Mnohé z nich jsou stálou součástí učebnic od základních škol po univerzity. Mnohé z nich se stávají běžnou součástí naší slovní zásoby. Mnozí z nás je nikdy nespatřili na vlastní oči a znají je výhradně z mnoha zprostředkovaných idealizovaných obrázků a schémat. Mnozí z nás často vnímají zkratku DNA v médiích, ale jen malý zlomek z nás ví, jaký je její skutečný význam.

Zatímco se pokoušíme odhalovat záhady života a hmoty v hlubinách mikrosvěta, zároveň se snažíme pronikat do hlubin makrosvěta, vesmíru.

Skutečně jsme jako buňky ve fázi jakéhosi embryonálního vývoje. I když jsme stále schopní reprezentovat své individuality, stále více se na sobě stáváme závislými. Porce současného vědeckého poznání jsou tak ohromné, že se s nimi nedokážeme vyrovnávat individuálně. Jsme nuceni specializovat se na rozmanité speciální činnosti, jsme nuceni vytvářet cosi jako specializované tkáně našeho vlastního těla. Takto lidstvo vytváří jakýsi organizmus vyššího řádu schopný čelit a zpracovávat či vstřebávat veškeré nové informace alespoň k částečnému prospěchu každé z jeho jednotlivých osob.
Je snadné nacházet spoustu obdob mezi tělem lidstva a lidským tělem v jejich embryonálních vývojích. Z mého pohledu není lidstvo nic víc než myslící embryo ve vlastní ontogenezi. Každý z nás je jeho součástí, ať se nám to líbí či ne. Možná, že lidstvo, myslící embryo, pokud tuto představu přijímáme, uskutečňuje svůj vývoj v děloze vesmíru. Vesmír, v němž se nacházíme, je naší dělohou či dělohou myslícího embrya. Je-li to tak, potom Země je naší placentou. Právě naše Země je tím krevním koláčem, který pro optimální vývoj myslícího embrya zajišťuje všechny základní potřeby.

Jistě, výše řečené je pouhým příměrem k vyjádření mé představy o trendech lidstva, jak je vidím. Je obtížné odpovídat na otázky, které z něj vyplývají, bereme-li tato tvrzení doslovně. Například: Je-li náš vesmír jakousi naší dělohou, neznamená to pak, že náš vesmír je ženského pohlaví?
Nebo: Jsme-li jakýmsi embryem, jaký bude čas našeho zrodu? A: Kde se po porodu ocitneme?
Neznám odpovědi na tyto otázky, protože tohle je jen jednoduché přirovnání. Přirovnání mi pomáhají vyjádřovat mé pocity a myšlenky. Pomáhají mi ukázat, jak se mi něco jeví.

Používám příměr "lidstvo v děloze", protože chci vyjádřit, jak je pro nás obtížné vidět něco víc než blízký vesmír, jak je pro nás těžké vidět něco víc mimo naši sluneční soustavu s našimi omezenými schopnostmi. Nemáme žádnou rozhlednu, abychom přehlédli celý vesmír, máme většinou jen nepřímé způsoby, jak dosahovat alespoň jeho letmých zahlédnutí. O stáří a původu vesmíru máme vesměs jen spekulativní představy a totéž platí také o hlubinách hmoty. Čím více do hmoty pronikáme, tím mlhavější obraz dostáváme. Stále se snažím pochopit něco z nejmodernějších poznatků o vesmíru a o hmotě a vkládat to do našeho mezo-světa s jasně definovanými parametry.
Strom jako takový je strom. Mohu se na něj dívat, mohu se ho dotýkat, mohu vnímat jeho pach, mohu ho vnímat všemi svými smysly, mohu šplhat do jeho větvoví a vidět okolí shora. Mohu zjišťovat, jak je vysoký, jak je široký, mohu pozorovat jeho zvláštnosti.........
Díky vědám snad mohu vědět (ale vědět to vůbec nemusím, to závisí na úrovni vašeho vzdělání), že v listech toho stromu probíhá fotosyntéza. Snad mohu vědět něco o jejích klíčových látkách schopných využívat světla, mohu znát chemiosmostickou teorii P. Mitchella, která vysvětluje, jak fotosyntéza funguje. Mohu vidět květy toho stromu a snad znát jeho botanický název, mohu znát jeho botanické příbuzné, mohu si představovat rostlinné hormony kolující v jeho těle, avšak tohle vše nemohu vědět zásluhou vlastních smyslů. Jediný způsob, jak to všechno mohu vědět je studovat, učit se a pokoušet se chápat s pomocí všech těch minulých, současných a také budoucích badatelů, objevitelů či výzkumníků. 
Na jedné straně je má vlastní smyslová zkušenost a na druhé straně ohromné kolektivní vědomí, myriády informací od jiných lidí, ať žijících či mrtvých. Každý z nás žije v tomto lidském médiu od svého zrodu.

Na obrázku nahoře mám v ruce knihu. Symbolizuje virtuální vnímání věcí kolem nás, všech těch vědomostí, které získáváme od jiných lidí.
Text pod obrázkem: "Jo, v těch listech je fotosyntéza!"

The English Version

On the Science and On the Life (II)

Anything interesting, my dear colleague?

The Hunting for the Invisible Stags

There have been discovers and discovers both in the science and out of it. By the previous phrase I mean that we can divide them into two main categories: The fundamental discovers and the additional ones.
The fundamental ones have brougt something quite new to us, something like a new forest. Simply, somebody has discovered a new and vast forest. This forest has belonged to the first category of the discovers. Only now the second category has followed ´cause the forest itself has been full of next additional discovers having been waiting for their discoverers.

From time to time there has been discovered something fundamental in the process of the discovering but the essential importance of it has remained not to be understood for a long time. When F. Miescher has described the nucleic acids, nobody has guessed their real and general importance.

Also we can see the discovers in the light of the tools and the methods by which they´ve been able to be discovered. Sometimes the realizations of some discovers have been dependent on some tools or special experimental methods or approaches. To be possible to discover something has often used to be given by constructions of some cardinal apparatus, for example the invention of the microscope or the invention of the telescope. Such an apparatus can serve like a harvester for various types of discovers litterally.

While the primary discovers have been very rare the additional ones have been much frequent. I´ve thought that we´ve found itself in the phase of the secondary discovers in the Postmodern times. We´ve still been exploiting the mines of the primary discovers but no new primary discovers or mines have appeared. We´ve come upon the very boundaries of our knowledge. The most modern knowledge of us and of the world around us the sciences have showed have been losing in a kind of a chaos.
The partial discovers from the primary mines have been going into unbelievable details or sub-sub....discovers. Every moment some new of them have been published. But none of them have been the right inspiration for the thinking breakthrough, for some new mines to be exploited. The floods of the partial discovers have acquainted us with various subcellular or molecular detailes of various biochemical mechanisms in our bodies as well as in the bodies of other living beings but there has been no time to stop and to look at the picture from a distance, to consider all the possible clues and suggestions in the whole context.
To my opinion the present usual attitude to the mechanical (additional) partial discovers has had several aspects. Here I mean some of them briefly at least.

The present science has been so complicated that the gaps between its experts and the ordinary people have still become wider and deeper.
The experts of one scientific branch can´t or needn´t understand to the experts of another scientific branch but they can cooperate each other.
The specialists in some scientific branches have often told us: "Take it as a fact simply" or "You must belive that it is so" because  it hasn´t been easy to explain some principles to the man with no adequate education.
In the meantime we´ve been waiting for the much better machines, apparatus and technical inventions able to answer to our eternal questions. Mostly the researchers have had their exact ideas how to improve their present equipments to do their jobs much better but the governments have preferred the much more practical projects rather than these expensive scientific proposals. They´ve rather invested money to their own short-sighted purposes.
The science have still been forced to beg grants and financial supports. Instead the scientists could do their jobs they must write heaps of begging substantiations to get some sums for their researches. The institutionalized scientific researching has been drowning in floods of the officialdom. But: How can you justify or advocate something so uncertain as the discovers have been, how you can plan what will happen when you´re a member of a vanguard going on an exploration of  quite an unknown land? All you can do is to suppose what will happen. You can suppose but you can´t know with certainty. Of course, you can ask clear questions to yourself about what you want to know but you can guess the answers to them only. All this has been the game of money between the science and the governmental institutions.
The postmodern science has needed more and more money ´cause its equipments and procedures have still been more and more expensive. The politicians want to be sure that their investments into the scientific researching won´t be in vain. Therefore they´ve invested to the smaller discovers exploited from the old mines rather than to the great fundamental discovers and thoughts leading to the discovers of the new mines. You can find more mushrooms in a known forest with the higher probability than in some quite unknown one to you. There has been the only hope in this system or in this regulation of the science. A great discover of a fudamental character, i.e. some breakthrough solution opening quite new horizons of our knowledge (or quite new mines of our knowledge) has been able to happen anytime and anywhere and then in the applicable researchs too. You find a concrete thing and instead you find anything else.
The Postmodern science has hoped in a mathemathical solution. It has believed in the power of the mathematical predictions and models accelerated by the most modern supercomps.
The postmodern science has searched for the fundamental explanations of our world both in the deepneeses of the micro-world and in the ones of the macro-world. The findings from these deepnesses have still been more and more abstract to us. We can´t see them, we can´t touch them, we can´t listen to them.....in short we can´t acquaint with them through our own senses directly. We can accomplish this only by various abstract ideas, schemes, parables.
We wish we ourselves could be there, we wish we could diminish or we could transport ourselves into the worlds invisible to us! We wish we could explore the worlds through all own senses personally! We wish we needn´t to rely on all the instruments, the mediators. Have their information been so reliable so that we could believe in them with the absolute certainty?

The scientific understanding to our world has still been more and more abstract. We can see our bodies but in the same time we can´t observe their metabolic processes. We can perceive them in a separate way only, we can realize them only on the base of the schematic diagrams and pictures in the textbooks or in the scientific books and magazines. We can observe a plant, we can enjoy the beauty of its flowers but in the same time we can´t see the dynamic photosynthesis occuring in its leaves. The more the scientific understanding to our world has become deeper the more we´ve been forced to understand to our real world in a symbolical and abstract way.

We´ ve found ourselves in the world of the invisible discovers. We´ve found ourselves in the world of the invisible realities. Our explorers (researchers) have still brought extreme amounts of information of the invisible macro- and micro- world to us while we´ve still been rooted in our natural mezo-world. I think this matter has been quite frustrating to us: the inability to be able to perceive both the macro-world and the micro-world with our own senses.

More to the picture:
F. Miescher, the Swiss physician, (to the right) has been thought to be the first discoverer of the simple existence of the nucleic acids. Just he explains his discover to his chief, the famous scientist F. Hoppe-Seyler (to the left) on my picture.




O vědě a o životě (II)

Hon na neviditelné jeleny

Ve vědě i mimo ni existují objevy a objevy.  Předešlou větou míním, že je můžeme dělit na dvě kategorie: zásadní objevy a přídatné objevy.
Ty zásadní nám přinášejí něco zcela nového, něco jako nový les. Prostě někdo objeví nový a rozsáhlý les. Tento les patří do první kategorie objevů. Teprve teď následuje druhá kategorie, protože les sám je plný dalších přídatných objevů čekajících na své objevitele.

Občas se v procesu objevování objeví něco zásadního, ale podstatný význam toho zůstává dlouho nepochopen. Když F. Miescher popsal nukleové kyseliny, nikdo netušil jejich skutečný a všeobecný význam.

Objevy můžeme rovněž vidět ve světle nástrojů a metod, jimiž mohou být objevovány. Někdy realizace objevů závisí na nějakých nástrojích nebo na zvláštních experimentálních metodách či přístupech. Možnost objevu bývá často dána konstrukcí podstatného přístroje, např. vynález mikroskopu nebo vynález dalekohledu. Takový aparát může sloužit doslova jako kombajn na nejrůznější objevy.

Zatímco primární objevy jsou velmi vzácné, ty přídatné jsou mnohem častější. Myslím, že se v postmoderně nacházíme ve fázi druhotných objevů. Stále těžíme z dolů primárních objevů, ale žádné nové primární objevy se nezjevují. Narážíme na samé hranice našeho poznání. Nejmodernější poznatky o nás a o světě kol nás, které věda ukazuje, se ztrácejí v jakémsi chaosu.
Dílčí objevy z primárních dolů zacházejí do neuvěřitelných detailů či sub-sub...objevů. Každou chvíli je z nich nějaký publikován. Ale žádný z nich není tou správnou inspirací pro myšlenkový průlom, pro nějaké nové doly k vytěžení. Záplavy dílčích objevů nás seznamují s rozličnými subcelulárními či molekulárními detaily různých biochemických mechanizmů v našem těle i v tělech ostatních živáčků, ale není čas zastavit se a podívat se na ten obraz s větším odstupem, uvážit všechna ta možná vodítka a naznačení v celkovém kontextu.
Podle mého názoru má současný obvyklý postoj k mechanickým (dodatkovým) dílčím objevům několik aspektů. Zmíňuji zde stručně aspoň některé z nich.

Současná věda je tak složitá, že trhliny mezi jejími odborníky a obyčejnými lidmi se stále rozšiřují a prohlubují.
Experti jednoho vědeckého odvětví nemohou nebo nemusí rozumět expertům druhého odvětví, ale mohou vzájemně spolupracovat.
Specialisté v některých vědeckých oborech nám často říkají: "Prostě to berte jako fakt" nebo "Musíte věřit, že to tak je", protože není snadné vysvětlit některé principy člověku bez přiměřeného vzdělání.
Prozatím čekáme na stroje, aparáty a technické vynálezy schopné zodpovědět naše věčné otázky. Badatelé mají povětšinou jasnou představu o tom, jak zdokonalit své nynější vybavení, aby fungovalo mnohem lépe, avšak vlády upřednostňují spíše mnohem praktičtější projekty než tyto nákladné vědecké návrhy. Peníze investují raději do svých vlastních krátkozrakých záměrů.
Věda je stále nucena škemrat o granty a finanční podpory. Namísto toho, aby vědci mohli dělat svou práci, musejí sepisovat hromady prosebných zdůvodnění, aby dostali nějaké částky na své bádání. Institucionalizovaný vědecký výzkum se utápí v záplavách byrokracie. Ale: Jak můžete ospravedlnit či obhájit něco tak nejistého jako jsou objevy, jak můžete plánovat, co se stane, když jste příslušníkem předvoje, který se vydává na průzkum zcela neznámého území? Co se stane můžete jen předpokládat. Můžete předpokládat, ale ne jistě vědět. Ovšem, můžete si klást jasné otázky o tom, co chcete vědět, ale odpovědi na ně můžete jen hádat. Tohle celé je hra o peníze mezi vědou a vládními institucemi. Postmoderní věda potřebuje víc a víc peněz, protože její vybavení a postupy jsou pořád nákladnější. Politici chtějí mít jistotu, že jejich investice do vědeckého bádání nebudou marné. Proto spíše investují do menších objevů vytěžovaných ze starých dolů než do velkých zásadních objevů a myšlenek vedoucích k objevům nových dolů. Víc hub můžete najít s vyšší pravděpodobností ve známém lese než v lese, který je pro vás zcela neznámý. V tomto systému či v této regulaci vědy je jediná naděje. Velký objev zásadní povahy, tj. nějaké průlomové řešení otevírající zcela nové horizonty našeho poznání (či zcela nových dolů našeho poznání), může nastat kdykoliv a kdekoliv také v aplikovaném výzkumu. Hledáte konkrétní věc a namísto toho najdete něco jiného.
Postmoderní věda doufá v jakési matematické spasení. Věří v moc matematických předpovědí a modelů urychlených nejmodernějšími superkompy.
Postmoderní věda pátrá po fundamentálních vysvětleních našeho světa v hlubinách mikrosvěta i makrosvěta. Nálezy z těchto hlubin jsou pro nás stále abstraktnější. Nemůžeme je vidět, nemůžeme si je osahat, nemůžeme jim naslouchat.....zkrátka, nemůžeme se s nimi seznamovat přímo vlastními smysly. Můžeme toho dosahovat jen různými abstraktními představami, schématy, příměry.
Kéž bychom tam mohli být sami, kéž bychom se dokázali zmenšit nebo se mohli transportovat do světů pro nás neviditelných! Kéž bychom ty světy mohli prozkoumávat vlastními smysly osobně! Kéž bychom nemuseli spoléhat na všechny ty přístroje, ony prostředníky! Jsou tak spolehlivé, abychom jim mohli věřit absolutně jistě?

Vědecké chápání našeho světa je stále abstraktnější. Můžeme se dívat na naše tělo, ale současně nemůžeme pozorovat jeho metabolické procesy. Dokážeme je vnímat jenom odděleně, můžeme si je uvědomovat jen na základě schématických diagramů a obrázků v učebnicích či ve vědeckých knihách a časopisech. Můžeme pozorovat rostlinu, můžeme se těšit krásou jejích květů, ale nemůžeme zároveň vidět dynamickou fotosyntézu, která zrovna probíhá v jejích listech. Čím víc se vědecké chápání našeho světa prohlubuje, tím více jsme nuceni chápat náš reálný svět symbolicky a abstraktně.

Nacházíme se ve světě neviditelných objevů. Nacházíme se ve světě neviditelných skutečností. Naši průzkumníci (výzkumníci) nám pořád přinášejí nesmírná množství informací o neviditelném makro- a mikrosvětě, zatímco jsme stále zakořeněni v našem přirozeném mezo-světě. Domnívám se, že tato záležitost je pro nás dost frustrující: ta neschopnost moci vnímat makro- a mikro-světy svými vlastními smysly.

Více k obrázku:
Švýcarský lékař, F. Miescher (napravo), se pokládá za prvního objevitele prosté existence nukleových kyselin. Na mém obrázku zrovna svůj objev vysvětluje šéfovi, slavnému badateli F. Hoppe-Seylerovi (nalevo).
Pod obrázkem:
"Něco zajímavého, milý kolego?"