The Fig.1: The Demonic Church.

The English Version

My Free Impressions From Paris

On A Demonic Church

I haven´t known its name till now. First I saw it in the evening we looked for our accommodation after our arrival at Paris from the airport. It attracted my attention immediately. I was fascinating with its tall and slim face. It was illuminated in the night. In the artificial light it evoked the satanic motives in my mind. I took its pictures several times during our stay in Paris.

As if it arose out of a Gothic romance, the long spindly face wrinkled with a plenty of its labels and the narrow tall windows, wrinkled with its niches, the various stony decorations as well as with its decorative little "horns" protruding from its flat roof and sticking the blackness of the night.

When I saw The Temple of The Mother of The God later, I judged that both the buildings could be very close relatives. I may be mistaken but I wouldn´t be too surprised by knowing that they have the same author. 

The Fig.2: The mysterious girl on the picture.

Well, the evening when I found myself in the Paris in the first time in my lifetime and I started to roam in the labyrinth of its historical streets, lanes and squares me and my two attendants (see my previous blogs with the Parisian theme) passed by the illuminated silhouette of the church not too far away from us for several times. The hotel where we found our accommodation in the end has stood not too long distance from it.

The entrance into our hotel at The St. Marry has been in the large old house at the beginning of a cobbly lane with no pavements. We took a room on the third floor. It occured me I found myself in the Mediaval Age. I missed the torturous instruments and the mediaval arms hanging on its walls only. It occured me immediately that a night visit of the knight with no head or a night appearance of the White Madam wouldn´t be excluded at all there. It was one room with a bathroom and a toilet in one. The room was a combination of a bedroom and a dining room. The only wide bed dominated in it. It was wide enaugh to provide a pleasant sleep to both me and my son. Vendy, our colleague, had his separate room on the floor above us.  One table and three chairs, two cupboards and something like a woody bin or so occupied the rest of the room.

The Fig.3: The massive chandelier.

There was hung a bodefuly massive chandelier in the centre of the room´s ceiling. Its fall on somebody´s head would have had the fatal consequences to anybody of us. The only window was with no view, it looked at an opposite wall of the hotel. There was a shaft among the house´s walls in front of the window. The last item of the room, I´d like to mean, was a big picture on the wall to the left from the door. It was a portrait of a graceful young girl with a mild mysterious smile in her dark brown eyes and on her lips. Her mild smile somehow made the atmosphere in the room the more oppressive.
Maybe she´d step out of the frame of its picture while we´d be sleeping I thought to myself.

The Fig.4: The bed in our hotel´s room.

She didn´t step out of the frame for all the time of our stay. And maybe she did but I haven´t known of it only. Our sleep was very good with no troubles there.

When we accommodated in our rooms, we left the hotel to take a supper somewhere. It was about at eleven P.M.. You needn´t find a restaurant in Paris. It is quite enaugh when you choose some of them. They´re in every your step litterally. We chose an outdoor sitting before one restaurant near to our hotel. The waiter was very kind and communicative. It took a moment only and three big glasses of beer stood before us on our table. While we were drinking beer of some Germany sort, and except Vendy we were smoking, we all were enjoyning the first moments of the night Parisian life. Of course, we were waiting for our supper too. We had a sea fish unknown to us but Robert (my son) found it readily on the Google installed in his smart phone. Its name is "pražma" in Czech. We took its very tasty meat with mash and various vegetables. In the first time we had to unhat our imaginative hats before the Art of the French kitchen.

On Sunday, early in the morning we were woken up by a mighty muted sound of a church bell. It seemed to me that it came from the left side but my estimate could be wrong. It could be the bell of the Notre Dame Temple as well as the bell of my demonic church or the bell of anything else religious stand within our hearing. The sound resembled the one of a gong, it was inviting the believers to the Sunday Mass.
On Saturday, during our first complete day in Paris, I took some pictures of my favourite demonic church for the second time. It was in the full daylight, I saw its tallest part among other buildings while I was standing on the opposite side of Seine the river.
On Sunday in the morning, in the second day of our stay in Paris, there was the greatest chance to know it in detail, to visit to its interior, to learn its name and something of its history. The morning we decided to have a breakfast in the restaurant of Sarah Bernhard. While I was smoking in front of the restaurant I could examine it over a street. As you can see on my pictures the demonic church stands behind a metal fence and it is surrounded by a garden vegetation. Unfortunately, there wasn´t a time to do it because we planned to visit to the Eiffel´s Tower so that after the excellent breakfast I could take its last picture only. Then we disappeared in an entrance into the metro immediately in front of the restaurant. It was last time I saw it.

It sounds paradoxically if I use the expression "demonic" to a church. But its face, the illuminated one in the night especially, evoked just this impression in my mind. Well, there has never been any sharp and clear boundary between the Holy and the Devilish.

If anybody of you reading this my contribution knows the name of the church, please, let me know. Yeah, I could find it myself but in this way I may hope in some concrete responses from you at least.

The Fig.5: Over three glasses of beer. Vendy to the left, me to the right.

The Czech Version

Mé volné dojmy z Paříže

O démonickém kostele

Dodnes neznám jeho jméno. Poprvé jsem ho uviděl v ten večer, když jsme hledali ubytování po příjezdu do Paříže z letiště. Okamžitě upoutal mou pozornost. Jeho vysokým štíhlým průčelím jsem byl fascinován. V té noci bylo nasvíceno. V umělém světle mi v duchu evokovalo satanistické motivy. Během pobytu v Paříži jsem ho fotil několikrát.

Jako by vyvstala z nějakého gotického románu, dlouhá vytáhlá tvář svraštělá spoustou říms, štíhlých vysokých oken, zvrásněná výklenky, rozmanitými kamennými ozdobami a také malými zdobnými "růžky", které čněly z její ploché střechy a probodávaly černotu noci.

The Fig.6: The Demonic Church seen over Seine the river.

Když jsem později uviděl Chrám Matky Boží, usoudil jsem, že obě ty stavby by mohly být velmi blízké příbuzné. Snad se mohu mýlit, ale zjištění, že mají téhož autora by mě moc nepřekvapilo.

Ten večer, kdy jsem se ocitl poprvé v životě v Paříži a začal se toulat v labyrintu jejích historických ulic, uliček a náměstí jsem se svými dvěma druhy (viz mé předešlé blogy s pařížským tématem) procházel kol osvětlené siluety toho kostela nedaleko od nás několikrát. Hotel, v němž jsme nakonec našli ubytování, stojí nedaleko od něj.

Vchod do hotelu U Sv. Marie je ve velkém domě na začátku uličky bez chodníků vydlážděné kočičími hlavami.Vzali jsme pokoj ve třetím patře. Napadlo mě, že jsem se ocitl ve Středověku. Postrádal jsem jen mučící nástroje a zbraně zavěšené na jeho zdech. Okamžitě mě napadlo, že noční návštěva bezhlavého rytíře či noční zjevení Bílé Paní tam vůbec nebudou vyloučeny. Byla to jedna místost s koupelnou a toaletou v jednom. Pokoj byl kombinací ložnice s obývákem. Dominovalo v něm jediné široké lůžko. Bylo dostatečně široké, aby poskytlo příjemný spánek mně i synovi. Vendy, náš kolega, měl samostatný pokoj v patře nad námi. Stůl a tři židle, dvě skříně a cosi podobného dřevěné truhlici či tak podobně zabíraly zbytek místnosti. Ve

The Fig.7: The Demonic seen from the restaurant.

středu stropu pokoje visel hrozivě masivní lustr. Jeho pád na něčí hlavu by býval měl fatální následky pro kohokoliv z nás. Jediné okno bylo bez výhledu, hledělo na opačnou stěnu hotelu. Mezi stěnami domu před oknem byla šachta. Poslední položkou pokoje, kterou bych rád zmínil, byl velký obraz na zdi vlevo od dveří. Byl to portrét půvabné mladé dívky s neurčitým záhadným úsměvem v tmavohnědých očích a na rtech. Její mdlý úsměv způsoboval, že atmosféra v pokoji byla jaksi tísnivější.
Až budeme spát, možná, že z rámu obrazu vystoupí, pomyslel jsem si.

Za celou dobu našeho pobytu z rámu nevystoupila. A možná, že ano, ale já o tom jenom nevím. Spali jsme tam velmi dobře a bez potíží.

Když jsme se v našich pokojích ubytovali, opustili jsme hotel, abychom se někde navečeřeli. Bylo asi jedenáct večer. V Paříži restauraci hledat nemusíte. Úplně stačí, když si nějakou z nich vyberete. Máte je doslova na každém kroku. Vybrali jsme si venkovní sezení před jednou restaurací opodál našeho hotelu. Číšník byl velmi laskavý a hovorný. Trvalo jen chvíli a na stole před námi stály tři velké sklenice piva.

The Fig.8: My last picture of The Demonic.

Zatímco jsme popíjeli pivo nějaké německé značky a s výjimkou Vendyho jsme pokuřovali, všichni jsme si užívali první chvíle nočního pařížského života. Samozřejmě, že jsme také čekali na svou večeři. Dali jsme si nějakou mořskou rybu, kterou jsme neznali, ale Robert (můj syn) ji pohotově našel na Google instalovaném v jeho chytrém mobilu. Česky se jmenuje pražma. Její velice chutné maso jsme si dali s bramborovou kaší a různou zeleninou. Poprvé jsme museli smeknout své pomyslné klobouky před Uměním francouzské kuchyně.

V neděli časně ráno nás vzbudil mocný tlumený zvuk kostelního zvonu. Zdálo se mi, že doléhá z levé strany, ale můj odhad mohl být chybný. Mohl to být zvon z Chrámu Notre Dame a také zvon mého démonického kostela nebo zvon jakéhokoliv jiného náboženského stánku v našem doslechu. Ten zvuk připomínal zvuk gongu, zval věřící na nedělní mši.
V sobotu, během našeho prvního celého dne v Paříži, jsem svůj oblíbený démonický kostel nafotil podruhé. Bylo to v plném denním světle, uviděl jsem jeho nejvyšší část mezi jinými stavbami, zatímco jsem postával na opačném břehu Seiny.

The Fig.9: The entrance into the metro next to the restaurant.

V neděli ráno, druhý den našeho pobytu v Paříži, se naskytla největší příležitost poznat ho detailně, navštívit jeho vnitřek, dozvědět se jeho jméno a něco z jeho historie. Toho rána jsme se rozhodli posnídat v restauraci Sarah Bernhardové. Zatímco jsem pokuřoval před restaurací, mohl jsem si ho prohlížet přes ulici. Jak můžete vidět na mých obrázcích, stojí démonický kostel za kovovým oplocením a je obklopen zahradní vegetací. Bohužel nebyl čas to udělat, protože jsme měli v plánu navštívit Eiffelovku, takže jsem po výtečné snídani mohl pořídit jen jeho poslední snímek. Poté jsme zmizeli ve vstupu do metra bezprostředně před restaurací. Tehdy jsem ho viděl naposledy.

Zní paradoxně, používám-li výrazu "démonický" pro kostel. Avšak jeho průčelí, zvláště osvětlené ve tmě, vyvolalo v mé mysli právě tento dojem. Inu, mezi Svatým a Ďábelským nikdy není žádná ostrá a jasná hranice.

Pokud kdokoliv z vás, kdo právě čtete tento příspěvek, zná jméno toho kostela, dejte mi prosím vědět. Ano, mohl bych si ho najít sám, ale tímto způsobem snad mohu doufat alespoň v nějaké konkrétní odezvy od vás.