The English Version
 |
| Queequeg, Ismael´s friend, with his paganish god. |
On The White Sperm Whale
or
There´s blowing!
Yes, I´m going to write about the famous Moby Dick, about the Captain Achab´s obssesion.
First I had read the famous book by H. Melville in my boyhood. A not long time before I returned to it and I reread it in my sixty years. First I had read the story in a thick old book. Today I repeated it on the screen of my Kindle invention.
As a boy mostly I had perceived the adventurous thread of the Melville's narration. I had envisioned myself on the board of the whaler ship called Pequod leaving the port in Nantucket and heading for the southern seas of the Pacific ocean. Almost I had jumped over the chapters with descriptions of the hard job of the whalers and of all the zoological speculations regarding the whales. Then these paragraphs had seemed to be rather boring to me, first of all I wanted to learn whether Captain Achab would find Moby Dick or not, whether he would kill him for his lost leg. There had been the same longing for a revenge in my boy's mind as it had been in the head of Captain Achab. I had wished Captain Achab to be successful in his stubborn efforts. And when I had finished reading the story I had been quite disappointed with the opened conclusion. Moby Dick survived, Captain Achab lost. Moby Dick took Achab with him into the depths of the undersea kingdom. But how a long time could Moby Dick survive with so many injuries? With so many harpoons in his body?
As I was reading H.Melville´s the White Whale after many years for the second time I followed a different line than as it were in my boyhood. Also the second reading was realized in quite a different context of our living present. For example in the context of very active present preservation of all the cetaceans. Their many species have been at the edge of extermination while Ismael, the author´s narrower, tells about their numbers in a very optimistic way. In fact he says that we can kill whales massively with no problems. Reading the paragraphs depicting almost joyful slaughters of these fascinating marine mammals elicited my aversion and I was ashamed of the man.
There was a context of my mature biological knowledge, too, in which I read the book for the second time. As I was a boy my great interest in biology was in an embryonic stadium. In my sixty, as a long term amateur biologist (because my dream to become to be a professional biologist was not fulfilled) I accomplished solid insights in this scientific branch. Due to this deeper current knowledge I could realize fully the naive ideas of the cetaceans at Ismael´s times.
Ismael tries to classify the whales in a practical system without he pretends to be an expert. He builds his own system on the base of his simple experience. From time to time he quotes various important naturalists of that time (for example George Cuvier) but he is critical to their knowledge, he thinks their many claims and opinions to be mediated only or to be passed on wrongly and passively. The whales are big fish to him only though he knows that they differ from the typical fish in many characters. That´s nothing strange.This great mistake has still been thought by many people to be truth.
Ismael is a simple observer but many of his notices and remarks regarding anatomy, physiology, ecology and ethology of the cetaceans show that he was familiar with "his big fish".
At his times to be a whaler was a very hard work. You had to be very capable both physically and mentally. You had to participate in the ship operation and to do manifold works aboard. You had to know ways how to overcome your fear in a lot of unexpected situations. You had to obey, you had to be resistant to bad smells coming out of killed whales as their big bodies were processed on. And the main reason for their killing, for this very risky and dangerous job? The main reason was their oil stored in barrels. The more barrels full of the whale´s oil the more successful mission of a whaler ship. But to find and to hunt a whale was not so easy. A whaler ship often left its native port for two or three or more years. If nothing else chances to survive between the whalers and the whales were almost fifty fifty at Ismael´s times. But despite this fair play the man´s invention dominated and the skill at killing whales improved. Today we can see catastrophic consequences of this profession. Unfortunately, the whalers have existed so far though their activities have been limited strictly. But to stop killing the whales totally has not been enough today. Today we have killed them by other various indirect ways. One example for all: The world oceans have been becoming to be more and more contaminated by our toxic chemicals.
Well, today, after rereading The White Whale, I have felt a deep compassion for the intelligent marine creatures rather than an admiration of the stupid hunting passion of the man. Today Captain Achab has been no icon to me. To me he has been a symbol of useless efforts to accomplish a dubious victory by a brutal power.
The Czech Version
 |
| A whaler boat in the middle of the sperm whales. |
O bílém vorvaňovi
aneb
Támhle chrlí!
Jako kluk jsem povětšinou sledoval dobrodružnou nit Melvillova vyprávění.V duchu jsem si sám sebe představoval na palubě velrybářské lodi Pequod opouštějící přístav v Nantucketu a směřující do jižních moří Tichého oceánu. Skoro jsem přeskakoval kapitoly s popisy tvrdé práce velrybářů a všech těch zoologických spekulací týkajících se velryb. Tehdy mi ty odstavce připadaly poněkud nudné, především jsem chtěl zjistit, zda kapitán Achab Moby Dicka najde či ne, zda ho za svou ztracenou nohu zabije. V klukovské mysli jsem měl stejnou touhu po pomstě, jaká byla v hlavě kapitána Achaba. Přál jsem kapitánu Achabovi, aby ve svém tvrdošíjném úsilí uspěl. A když jsem příběh dočetl, byl jsem otevřeným závěrem dost zklamaný. Moby Dick přežil, kapitán Achab prohrál. Moby Dick ho vzal s sebou do hlubin podmořské říše. Ale jak dlouho mohl Moby Dick přežít s tolika zraněními? S tolika harpunami v těle?
Když jsem četl Bílou velrybu od Hermana Melvilla po mnoha letech podruhé, sledoval jsem odlišnou linii než v klukovských letech. Taky se uskutečňovala v dost odlišném kontextu naší živoucí přítomnosti. Například v kontextu velice aktivní současné ochrany všech kytovců. Mnoho jejich druhů je na pokraji vyhubení, zatímco Ismael, autorův vyprávěč, mluví o jejich počtech velmi optimisticky. Říká vlastně, že můžeme velryby bez problémů zabíjet masově. Četba pasáží líčících skoro radostná jatka těchto fascinujících mořských savců ve mně vyvolávala averzi a já se za člověka styděl.
Podruhé jsem knihu četl rovněž v kontextu vyzrálých biologických vědomostí. V chlapeckém věku byl můj zájem o biologii v zárodečném stádiu.V šedesáti jsem už jako dlouholetý amatérský biolog (protože můj sen stát se profesionálním biologem se nesplnil) dosáhl solidních vědomostí v tomto vědním oboru. Zásluhou hlubších současných vědomostí jsem si dokázal plně uvědomovat naivní představy o kytovcích v Ismaelově době.
Ismael se pokouší klasifikovat velryby v jakémsi praktickém systému, aniž by předstíral, že je odborník. Staví vlastní systém na základě vlastní prosté zkušenosti. Tu a tam cituje různé významné přírodovědce té doby (např. George Cuviera), ale je k jejich vědomostem kritický, považuje jejich tvrzení a názory jen za zprostředkované nebo za špatně či pasivně postupované dál. Velryby jsou pro něj jenom velké ryby, třebaže ví, že se od typických ryb v mnoha znacích liší. Není to nic divného. Tento velký omyl mnoho lidí stále pokládá za pravdivý.
Ismael je prostý pozorovatel, ale mnohé jeho poznámky a postřehy, které se týkají anatomie, fyziologie, ekologie a etologie kytovců ukazují, že své "velké ryby" důvěrně zná. Být v jeho době velrybářem byla velmi tvrdá práce. Museli jste být odolní fyzicky i psychicky. Museli jste se podílet na lodním provozu a vykonávat na palubě rozmanité práce. Museli jste znát způsoby, jak překonávat strach ve spoustě nečekaných situací. Museli jste poslouchat, museli jste být odolní vůči zápachům vycházejícím ze zabitých velryb, když se jejich velká těla dále zpracovávala. A hlavní důvod k jejich zabíjení, pro tohle riskantní a nebezpečné zaměstnání? Hlavním důvodem byl jejich olej skladovaný v sudech. Čím více sudů s velrybím olejem, tím úspěšnější mise velrybářské lodi. Avšak vyhledat a ulovit velrybu nebylo tak snadné. Velrybářská loď opouštěla často domovský přístav na dva, tři nebo více let. Když nic jiného, v Ismaelově době byly šance přežít mezi velrybáři a velrybami skoro nastejno. Ale vzdor této férové hře lidská vynalézavost převládala a dovednost v zabíjení velryb se zdokonalovala. Dnes můžeme vidět katastrofické následky této profese. Bohužel, velrybáři existují dosud, třebaže je jejich činnost přísně omezována. Ale úplné zastavení zabíjení velryb dnes nestačí.
Dnes je zabíjíme dalšími různými nepřímými způsoby. Jeden příklad za všechny: Světové oceány jsou stále více kontaminovány našimi toxickými chemikáliemi.
Dnes, po opětovném přečtení Bílé velryby, pociťuji s těmito inteligentními mořskými tvory spíše hluboký soucit než obdiv ke stupidní lovecké vášni člověka. Dnes pro mne kapitán Achab žádná modla není. Je pro mne symbolem zbytečné snahy dosáhnout pochybného vítězství brutální silou.
České popisky k obrázkům:
1/ Kvíkveg, Ismaelův přítel, se svým pohanským bůžkem.
2/ Velrybářský člun uprostřed vorvaňů.
Žádné komentáře:
Okomentovat