The English Version

On An Ability To Believe in The Unbelievable

I am adding the drawing of the young desperate man to my Gallery of the addicts without I guess why I am doing it.
I am aware of no extraordinary characters or abilities with him absolutely. But his appearance stack in my brain and I decided to try drawing him a time before.
Of course, also my former patient dependent on alcohol. His name is A.S. and it must be enough for you because I must respect his privacy. He has spent at least two stays at our ward with the follow-up care.
In one evening, it was on my night shift, we happened to meet in the garden adjoining with the ward. We were standing under three stairs going up to the entrance to the pavilion. The light above the entrance was turned on already and together with the dark falling down slowly made the poor and crazy figure of my man much poorer and crazier. He was standing in front of me with the light behind his back. We were smoking and talking about nothing interesting or remarkable. Mostly he was talking about his new plans and he was trying to be convincing. I had my doubts if he thought it seriously. I thought his plans to be dubious rather than to be serious and trustful. In fact first of all he was trying to convince himself that he wanted to start living in a new style, maybe in a fairy tale where something like the Demon Alcohol did not exist. He was so much fascinated by his own ideas of his new life that he believed in the unbelievable for the moment at least. I would have liked to believe him but my experience told something different to me. And so we were standing there and we were playing the usual play: While he was talking his fables to me I was listening to him and pretending his fan.

The Czech Version

O schopnosti uvěřit v neuvěřitelné

Přidávám tuhle kresbu mladého zoufalce do své Galerie závislých, aniž bych tušil, proč to dělám. Nejsem si u něj vědom naprosto žádných mimořádných vlastností či schopností. Ale jeho zjev mi uvízl v mozku a já se před časem rozhodl, že si ho zkusím nakreslit.
Ovšem, také můj bývalý pacient závislý na alkoholu. Jmenuje se A.S., a to vám musí stačit, protože musím respektovat jeho soukromí. Nejméně dva pobyty strávil na našem oddělení s následnou péčí.
V jednom večeru, měl jsem noční službu, jsme se náhodou potkali v zahradě sousedící s oddělením. Stáli jsme pod třemi schody vedoucími ke vstupu do pavilónu. Světlo nad vchodem už bylo zapnuté a spolu se soumrakem, který zvolna padal, činily ubohou a bláznivou postavu mého člověka ubožejší a bláznivější. Stál přede mnou se světlem za zády. Kouřili jsme a nemluvili jsme o ničem zajímavém nebo pozoruhodném. Povětšinou mluvil o svých nových plánech a snažil se být přesvědčivý. Pochyboval jsem, jestli to myslí vážně. Pokládal jsem jeho plány spíš za pochybné než za vážné a věrohodné. Vlastně se především pokoušel přesvědčit sám sebe, že chce začít žít v novém stylu, možná v nějaké pohádce, kde cosi jako Démon Alkohol neexistuje. Byl tak okouzlen vlastními představami o novém životě, že aspoň na tu chvilku věřil v neuvěřitelné. Byl bych mu rád věřil, ale zkušenost mi říkala něco jiného. A tak jsme tam postávali a hráli tu obvyklou hru: Zatímco mi vykládal své báchorky, naslouchal jsem mu a předstíral jsem jeho nadšeného fandu.