The English Version

The Fig. 1: We´re in Montmartre.

My Free Impressions from Paris

My story from Montmartre

It was an evening and we were in Montmartre in Paris: me, my son Robert and our mutual friend Vendy. Our examination of the cherry on the cake (Sacré Couer on the Montmartre Hill) was over and we were hungry and thirsty. The day was changing in the night slowly and artificial lights substituted for the natural daylight everywhere.

We occupied an outdoor roofed garden of one of many restaurants immediately next to Sacré Couer. A waiter came to us quickly and he gave a menu to us. We decided to take a light refreshment only in the restaurant and our choice was the onion soup. We ate it in the first time just in Montmartre.
Our choice missed any distinguish taste. The content of my dish consisted of a seal formed on the surface of the soup. The seal formed semi-fluid cheese and peaces of the French loaf. It was something like an ice on water. There was a very hot onion broth under the solid surface.
You had to work through the solid top layer very hard. 

The Fig. 2: One of lanes in Montmartre.

The night was quite could, rainy and windy but there was a warming system in the outdoor garden of the restaurant and so we didn´t suffer from the bad weather too much. I´d say that the soup fulfilled two things: first, our stomachs weren´t empty already and second, it warmed us. We took some drinks, my attendants had beer, I was satisfied with Coca-Cola. We were sitting and enjoining the local atmosphere. Ye, I must point out that I could smoke in the outdoor space. This is why we preferred the gardens in front of restaurants rather than the sitting indoor where smoking was prohibited.

While we were sitting there many famous painters and other artists were passing through my mind. For all of them I mean Amedeo Modigliani, the Italian painter and sculptor. I know he lived and created in Montmartre from his biography I read several years ago. On the top of the Montmartre Hill I realized why so many artists have liked the place: I think that the main reason has been the bright daylight penetrating into their ateliers under rooves of some of many houses built up on its slopes. If The Greece Gods has had their Olympus then surely The Montmartre Hill in Paris has been the Olympus of the modern art.

The Fig. 3: From the top of the Montmartre Hill.

Something like that was in my head when a small woman appeared at our table as an oriental fairy with typical oriental traits in her face. She squeezed a portfolio under her right arm. She spoke in French and obviously she was decided to draw my portrait. In the first while we refused her offer but she didn´t give it up.
Perhaps it was the good time we had or perhaps it was the atmosphere of the place that we invited her to sit with us. She could understand a few words in English only but despite of the mutual language barrier we understood that she came from South Vietnam and lived in Paris for more than ten or fifteen years. She let us to repeat our first names several times and then she pronounced them slowly aloud. They had to seem to her to sound in a very exotic way.
Maybe we understood well when she tried to tell us what was her job. We didn´t learn exactly how she earned her money regularly but I think it had to be by making some souvenirs or so. To get some extra money she offered to draw a portrait to tourists. We became her last victimes. Or more exactly said: I was the victime ´cause she wished to draw especially my portrait. Her name was Mey. Our friendly and lumpish talking changed our refusal in our agreement and Mey could started drawing my portrait at last.
When she finished her work and she got her money I was successful in saying her that I drew a little too and that when I came back to Prague I would draw how we were sitting there and she was doing my portrait by my memory including all our own resemblances. I asked her for her e-mail address and she wrote it in under my portrait.

The Fig. 4: The lower part of The Basilica of Sacré Couer.

A week or two later in Prague I drew the all scene by my memory as well as by my best skill, then I scanned the original in my comp and sent its copy to her.
A month or so later she confirmed that she got the picture. Unfortunatelly, her short e-mail in English would be a hard nut even to J. F. Champollion to decipher. It is hardly graspable what she wants to say. I replied to her speedily but since that time there has been no reply from her.
Never mind. I´ve owned two original pictures and this nice story from my visit to Montmartre.


The Czech Version

Mé volné dojmy z Paříže

Moje historka z Montmartru

Byl večer a my byli na Montmartru v Paříži: Já, syn Robert a náš společný přítel Vašek. Naše prohlídka "třešně na dortě" (Sacré Couer na Montmartreském pahorku) skončila a my měli hlad a žízeň. Den se zvolna měnil v noc a přirozené denní světlo všude nahrazovala umělá osvětlení.

The Fig.5: The Portrait of me from Mey.

Obsadili jsme zastřešenou venkovní zahrádku jedné z mnoha restaurací bezprostředně vedle Sacré Couer. Číšník k nám přišel rychle a předal nám jídelní lístek. Rozhodli jsme se dát si v té restauraci jen lehké občerstvení a naší volbou byla cibulová polévka. Jedli jsme ji poprvé zrovna na Montmartru. Naše volba postrádala jakoukoliv výraznou chuť. Obsah mé misky sestával z jakési plomby utvořené na povrchu polévky. Plombu tvořil zpola tekutý sýr a kousky bagety. Něco jako led na vodě. Pod tuhým povrchem byl velmi horký cibulový vývar. Tuhou horní vrstvou jste se museli propracovávat velmi perně.

Noc byla dost chladná, deštivá a větrná, ale ve venkovní zahrádce restaurantu byl vyhřívací systém, takže jsme tak moc špatným počasím netrpěli. Řekl bych, že polévka splnila dvě věci: zaprvé jsme už neměli prázdné žaludky a za druhé nás zahřála. Dali jsme si něco k pití, moji společníci měli pivo, já se spokojil s colou. Seděli jsme a užívali si místní atmosféru. Jo, musím podotknout, že jsem v tom venkovním prostoru mohl kouřit. Proto jsme dávali přednost spíše restauračním předzahrádkám než posezení uvnitř, kde je kouření zakázáno.

Zatímco jsme tam seděli, hlavou mi procházeli mnozí slavní malíři a další umělci. Za všechny zmiňuji Amedeo Modiglianiho, italského malíře a sochaře. Z jeho životopisu, který jsem před několika lety četl, vím, že žil a tvořil na Montmartru. Na vršku Momartreského pahorku jsem si uvědomil proč má tohle místo v oblibě tolik výtvarných umělců. Myslím, že hlavním důvodem je jasné denní světlo pronikající do jejich ateliérů pod střechami některých z mnoha domů vystavěných na jeho svazích. Mají-li řečtí bohové svůj Olymp, pak Montmartreský pahorek v Paříži je Olympem moderního umění.

The Fig.6: The Dedication in detail on my portrait.

Něco na ten způsob jsem měl v hlavě, když se jako nějaká orientální víla zjevila u našeho stolu drobná žena s charakteristickými východními rysy ve tváři. Pod pravou paží mačkala nějaké desky. Mluvila francouzsky a očividně chtěla nakreslit můj portrét. V první chvíli jsme její nabídku odmítli, ale ona to nevzdávala. Snad to byla ta pohoda, co jsme měli, nebo to možná byla atmosféra toho místa, že jsme ji pozvali, aby si k nám přisedla. Anglicky rozuměla jen pár slovům, avšak i přes vzájemnou jazykovou bariéru jsme pochopili, že pochází z Jižního Vietnamu a žije v Paříži asi deset či patnáct let. Několikrát si nechala opakovat naše jména a pak je pomalu vyslovovala nahlas. Musela jí připadat znít velmi exoticky. Snad jsme dobře pochopili, když se nám pokoušela sdělit, jakou má práci. Nedozvěděli jsme se přesně, jak si vydělává peníze pravidelně, ale myslím, že to muselo být zhotovování nějakých suvenýrů či tak něco. Aby si vydělala nějaké peníze navíc, nabízela turistům portrétování. My jsme se stali jejími posledními obětmi. Či, přesněji řečeno, tou obětí jsem byl já, protože si přála nakreslit speciálně můj portrét. Jmenovala se Mey. Naše přátelské a neohrabané povídání změnilo naše odmítnutí v souhlas a Mey se konečně mohla pustit do mého portrétování.

The Fig. 7: Mey´s drawing my portrait.

Když svou práci dokončila a dostala své peníze, podařilo se mi jí sdělit, že taky trochu kreslím, a že až se vrátím do Prahy, nakreslím zpaměti, jak tam sedíme a ona mě portrétuje včetně všech našich podob. Požádal jsem ji o e-mailovou adresu a ona mi ji vepsala pod můj portrét.

O týden či dva později v Praze jsem celou scénu zpaměti a také podle svého nejlepšího umu nakreslil, pak jsem originál přeskenoval do svého kompu a jeho kopii jí poslal.

Asi po měsíci potvrdila, že obrázek dostala. Bohužel, její krátký e-mail v angličtině by byl tvrdým oříškem k rozlousknutí dokonce i pro J.F. Champolliona. Je sotva pochopitelné, co chce sdělit. Odpověděl jsem jí obratem, ale od té doby se neozvala.
Nevadí, vlastním dva originální obrázky a tuhle hezkou historku ze své návštěvy Montmartru.

The Fig.1

The English Version

My Free impressions from Paris

The Notre Dame,
The Temple of The Mother of The God in Paris

This famous and attractive religious building has been connected in my memory with a well known book by V. Hugo. Surely you know the bell-ringer Quasimodo with his beautiful soul. And he did his job just in this temple. He fell in love with a nice girl named Esmeralda, but he was very monstrous in his face and he was a hunchman.

My first surprise, when we´re approaching to the temple, was that it stood near to Seine the river. Somehow, before my visit to Paris, I´d imagined that it was built somewhere in the centre of Paris, far away from the river.

The Fig. 2

As we´re coming to its front face and it was still quite distant from us I was disappointed a little that it was not only lower than I´d thought but also that it wasn´t ended with a thin and high tower but instead of this its top appeared to be horizontal between two not too high even towers. A little contrast to the information fixed in my brain that this temple has been one of the largest Gothic buildings in Europe and maybe as well as in the world.

I´ve tended to compare every Gothic building to our Temple of The St. Vitus next to The Prague Castle but The Notre Dame front face resembled a robust villager rather than a slim extra tall pretty woman.

Then we stood at the foot of its front face and we could see that it was decorated with a lot of stony decorations, sculptures and ornaments. Naturally, we wanted to enter the temple but they opened only several minutes later and long fronts were forming before its three gates in the rainy and windy weather. The fronts discouraged us from our visit of the temple. We´ve disliked any long waiting for anything. Thefore we turned to the right and started to encircle the temple so that we found ourselves between the temple and Seine the river.

The Fig. 3

I´ve named it for myself the Coulisse effect. The Coulisse effect is when a front of a building appears to be much more modest than the invisible rest behind it.
The Notre Dame was the case too. At the first glance you´re disappointed a bit but several minutes later you must correct your opinion.
I got this experience with several other buildings in Paris and I would present these examples of my Coulisse effect in some of my next contributions here.

We walked along the river with the temple to our left side. Only then we could value its whole beauty fully, only then we could see typical Gothic towers and other Gothic detailes, only then we could admire the huge historical building as a whole.

The Fig. 4

The detailed view of the front on the picture to the left shows the extremely elaborated variety of its structure. I think you could read in it for long hours and still you couldn´t understand all the human skill, effort and invention inserted to this temple. We must unhat before all its medieval builders, architects and artists with their limited possibilities and very hard conditions. We must admit that the buildings in the name of the God have belonged to the most admirable of all throughout the world. They´ve attracted both the believers and the unbelievers anywhere they´ve stood. The Temple of The Mother of The God in Paris has been no exception.

When we left the temple far behind us we crossed a bridge and my last picture of it was taken from the opposite bank of Seine the river.


The Czech Version

Mé volné dojmy z Paříže

Notre Dame,
Chrám Matky Boží v Paříži

Tuhle proslulou a atraktivní náboženskou stavbu v Paříži mám v paměti spojenou s všeobecně známou knihou V. Huga. Určitě znáte zvoníka Quasimoda s krásnou duší. A svou práci vykonával právě v tomto chrámu. Zamiloval se do pěkné dívky Esmeraldy, ale byl velmi znetvořený ve tváři a byl hrbáč.

Moje první překvapení, když jsme se k chrámu blížili, bylo, že stojí nedaleko Seiny. Nějak jsem si před svou návštěvou Paříže představoval, že byl postaven někde v centru Paříže daleko od řeky.

The Fig. 5

Jak jsme přicházeli k jeho průčelí a bylo od nás pořád dost vzdálené, byl jsem trochu zklamán tím, že není jen nižžší než jsem si myslel, ale také tím, že není zakončeno štíhlou a vysokou věží, ale že namísto toho se její vrchol jeví nepříliš vysoký mezi dvěma nepříliš vysokými plochými věžemi. Malý protiklad k informaci zafixované v mém mozku, že chrám je jednou z největších gotických staveb v Evropě a snad také ve světě.

Mám sklon porovnávat každou gotickou stavbu s naším Chrámem Svatého Víta vedle Pražského hradu, ale průčelí Notre Dame se podobalo spíše robustnímu vesničanovi než štíhlé a mimořádně vysoké krasavici.

Posléze jsme stanuli na úpatí jeho čelní fasády a mohli jsme vidět, že je ozdobena spoustou kamenných dekorací, soch a ornamentů. Přirozeně, že jsme chtěli do chrámu vstoupit, ale otevírali teprve o několik minut později a v deštivém a větrnném počasí se vytvářely dlouhé fronty. Ty fronty nás od návštěvy chrámu odradily. Nemáme rádi jakékoliv dlouhé čekání na cokoliv. Proto jsme se stočili doprava a pustili se do obcházení chrámu tak, že jsme se nacházeli mezi chrámem a řekou.

The Fig. 6

Sám pro sebe tomu říkám Kulisový efekt. Kulisový efekt je to, když se průčelí budovy jeví mnohem skromnější než neviditelný zbytek za ním. Tak to bylo i s Notre Damem. Na první pohled jste trochu zklamaní, ale o několik minut později musíte svůj názor opravit. Tuhle zkušenost jsem v Paříži získal s několika jinými budovami a tyto příklady svého Kulisového efektu zde představím v některém z mých příštích příspěvků.

Šli jsme podél řeky s chrámem nalevo od nás. Teprve pak jsme mohli oceňovat jeho celkovou krásu plně, teprve potom jsme mohli zahlédat charakteristické gotické věže a další gotické detaily, teprve pak jsme mohli obdivovat tu ohromnou historickou stavbu jako celek.
Detailní pohled na průčelí na obrázku vlevo (Obr. 4) ukazuje nesmírně propracovanou rozmanitost jeho struktury. Myslím, že byste v ní mohli číst celé hodiny a přece byste nedokázali pochopit veškerý ten lidský um, úsilí a nápaditost vložené do tohoto chrámu. Musíme smeknout před všemi těmi středověkými staviteli, architekty a umělci s jejich omezenými možnostmi a velmi tvrdými podmínkami. Musíme přiznat, že stavby ve jménu Boha patří na celém světě k nejobdivovanějším ze všech. Přitahují věřící i nevěřící všude kde stojí. Chrám Matky Boží v Paříži není výjimnkou.

Když jsme chrám zanechali daleko za sebou, přešli jsme most a já z protějšího břehu udělal jeden z jeho posledních snímků.

The Fig. 7

The English version

Why has Franz Kafka been
                        so very close to me?

To His 90-th Anniversary of the Death (6.3.2014)

At the present time again I´ve opened the famous work of F. Kafka in my reading invention Kindle. If I write "again" I mean that I´ve read his work again after more than twenty five or thirty years. Again I´ve already read some of his shorter stories and just now I´ve been rereading his Castle.
The stories: as if he prepared for his greatest works (The Castle, The Process, The America and The Metamorphosis). They seems to be tentative texts for his topest books.

His work has had a plenty of interpreters. Also his work has been ungraspable to some of his readers. Some of them can´t read him at all. He hasn´t been determined to a common reader used to read the usual fiction or detective stories.

I think to come back to some books again is not too bad. To read a book in the younger age can mean something else than to read it in the older one. Your experience and knowledge increase with your age and this can change your view of the same thing.
Sometimes you read some book after years and you haven´t understand why you liked reading such a stupidity before a time. On the contrary, by my repeated reading F. Kafka I´ve confirmed his qualities to myself. I´ve seen the sense of his work much sharper than when I red this writer at the first time in my younger age.
What is the essence I´ve been exhausting from his books?

The answer to this question isn´t easy in the same way as his texts aren´t easy and definite.
To me Franz Kafka has been a prodigy observer of the absurd aspects of our being. Unfortunately, many people have accepted this absurdity of our life with no reserves and thinking. They´ve lived in its own institucionalized world full of the confused officialdom and they´ve felt to be well. Mostly this kind of people hasn´t understood the work of F. Kafka, they´ve missed his way of seeing our world, it has seemed to be too far to them.
But as for me I´ve seen a lot of examples resembling Kafka´s figures and situations in my everyday life, the man´s loneliness among the other people and the lostness among all paragraphs, directions, prohibitions, processes, permitions having been leading to the only great misunderstanding and depersonalization.
I´ve highly valued and admired his specific literary styl by which he has been able to express all the feelings of futility, gloom and strangeness. I´ve admired the way how he has been able to torture a reader by the absolute impossibility to accomplish a needed goal as it has been in the case of Mr. Joseph K., the geodesist in The Castle.
The important elements of his literary styl have had various ingredients having been increasing the whole effects of his work. Among them I´d remember his exact juridic language, the concealed surname of the main figure, his detailed and strictly exact depictions of the motives of his persons. I´ve been fascinating with his seeming logic of the events and the acting of his figures having had the character of a trial. But this trial has never led to the definite solvation, it has always been disappearing in a mist of the impossibility to fulfill a given goal.

The goal in the Castle is simple: The geodesist, Mr. K. arrives at a village of which name you don´t find in all the book. He´s ready to visit to the Castle on a hill not too far from the village but unexpected troubles force Mr. K. to stay in the village. He tries to make a contact with the Castle from the village ´cause his visit to the Castle is not permitted. All his attempts to get some instructions for his work from the Castle fail. His mediated and very complicated communication with clerks of the Castle is the basic staff of this book. Mr. K. gets two helpers from the Castle. But in fact they are doing nothing good for the geodesist, in fact they present a more burden to his desperate situation.
Interestingly, Mr. K. doesn´t give his matter up, simply he could go back to where he came from but he remains to be frosted in the village.

According to the desolete character of his work one would think that F. Kafka was a very decadent man but the opposite is the true. Despite of the fact that he suffered from the tuberculosis he did various sports and his character was hearty and social. He liked reading passages from his own literary kitchen to an audience.
When I red his Process in the first time there was the Communist regime in my country (Czech republic). The Communists disliked the Kafka´s work, they thought it to be too much decadent and then not too all right for the optimistic socialistic working class, the ruling class in the country. They couldn´t prohibit this world known author absolutely but his books weren´t published too much. They existed but mostly in older translations (F. Kafka wrote in Germany though he lived in Prague, i.e. in the Czech surroundings.) in private bookcases of some people. My parents had a friend relationship to one very educated woman. She owned a big bookcase and there were all the world classic authors including F. Kafka in it. Then I had the excellent occasion to lend out a lot of books from her. I hadn´t to search for his work in a complicated way. Simply, I came to the aunt Zdena and asked her for something written by F. Kafka. (She wasn´t my true aunt but I knew her from my chilhood. Then my parents said it was the aunt Zdena, so she has remained to be the aunt to me till now though she has died many many years ago already.)
Every time when I´ve finished reading an interesting author I´ve asked myself one question: What kind of a man has the writer been? I´ve been curious of his or her private life. I´ve assumed that both private and public lives of famous writers can tell more about their works. Because of this I´ve been searching for their biographies. F. Kafka was this case to me too. But find any biography of F. Kafka in the totalitarian establishment. It wasn´t simple at all. And then one day, by chance, I came upon his biography written by his friend Max Brod in one shop with older books.

Our life has still been full of various absurdities. I think this is why Franz Kafka has remained to be the timeless author. He has taught me to perceive the absurd aspects of our being.

After the Velvet Revolution with us F. Kafka has regained his full respect. Today there has stood the modern sculptur of F. Kafka in the Prague Old Town near to the Jewish Cemeteries. His author is our present sculptor J. Róna. I´ve thought he has caught the essence of Franz Kafka in his work in a very apt way.



The Czech Version

Proč je mi Franz Kafka
                       tak velice blízký?

K jeho 90. výročí úmrtí (3.6. 2014)

V současné době jsem na své čtečce Kindle znovu otevřel dílo Franze Kafky. Jestliže píšu "opět", mám tím na mysli, že jeho dílo čtu znovu po více než pětadvaceti či třiceti letech. Opět jsem už přečetl některé z jeho kratších povídek a právě teď čtu znovu jeho Zámek.
Ty povídky: Jako by se chystal na svá největší díla (Zámek, Proces, Amerika, Proměna). Zdá se, že to jsou zkusmé texty pro jeho vrcholné knihy.

Jeho dílo má spousty vykladačů. Jeho dílo je také pro některé z jeho čtenářů nepochopitelné. Někteří z nich ho vůbec číst nedokážou. Není určeno pro běžného čtenáře zvyklého číst obvyklou beletrii a detektivky.

Myslím, že vracet se k některým knihám znovu není vůbec špatné. Číst nějakou knihu v mladším věku může znamenat něco jiného, než ji číst ve starším věku. S věkem vaše zkušenosti a znalosti narůstají a to může váš pohled na tutéž věc měnit.
Občas si po letech něco přečtete a nechápete, proč se vám četba takové blbosti před časem zamlouvala. Já si naopak opakovaným čtením F. Kafky potvrzuji jeho kvality. Vnímám smysl jeho díla mnohem ostřeji, než když jsem tohoto autora četl poprvé v mladším věku.
Co je podstatou toho, co si z jeho knih beru?

Odpověď na tuto otázku není jednoduchá stejně jako nejsou jednoduché a jednoznačné jeho texty.
Pro mne je Franz Kafka geniálním pozorovatelem absurdních stránek našeho bytí. Bohužel, mnoho lidí tuhle absurditu našeho života přijímá bez výhrad a přemýšlení. Žijí ve svém vlastním institucionalizovaném světě plném spletité byrokracie a cítí se v pohodě. Tento typ lidí většinou dílo F. Kafky nechápe, chybí jim jeho způsob vidění našeho světa, zdá se, že je jim příliš vzdálený. Avšak pokud mě se týká, vnímám v každodenním životě spoustu příkladů podobajících se Kafkovým postavám a situacím, onu lidskou osamělost mezi ostatními a ztracenost mezi všemi paragrafy, směrnicemi, zákazy, procesy a povoleními vedoucími k jedinému velkému nedorozumění a odosobnění.
Vysoce si cením a obdivuji jeho literární styl, jímž dokáže vyjadřovat všechny ty pocity marnosti, beznaděje a cizoty. Obdivuji způsob, jak dokáže čtenáře trýznit tou naprostou nemožností dosažení potřebného cíle, jak je tomu v případě zeměměřiče, pana Josefa K. v Zámku.

Významnými prvky jeho literárního stylu jsou různé přísady, které celkový efekt jeho díla zvyšují. Mezi nimi bych připomněl jeho exaktní právnický jazyk, utajené příjmení hlavní postavy, jeho podrobné a přísně exaktní líčení motivů postav. Fascinuje mě zdánlivou logikou dění a konání svých postav, která má povahu soudního procesu. Avšak tento soudní proces nikdy nevede ke konečnému řešení, vždy se vytrácí v jakési mlze nemožnosti naplnit daný cíl.
Cíl v Zámku je prostý: Zeměměřič, pan K. doráží do vesnice, jejíž jméno v celé knize nenajdete. Je přichystán navštívit Zámek na kopci nepříliš daleko od vesnice, ale nečekané potíže přimějí pana K. pobývat ve vsi. Pokouší se se Zámkem navázat kontakt z vesnice, protože návštěva na zámku mu není povolena. Veškeré jeho pokusy získat pokyny ke své práci ze Zámku selhávají. Jeho zprostředkovaná a velmi složitá komunikace se zámeckými úředníky je základní náplní této knihy. Pan K. dostává ze Zámku dva pomocníky. Ve skutečnosti však pro zeměměřiče nečiní nic dobrého, vlastně v jeho zoufalé situaci představují další břemeno.
Je zajímavé, že pan K. svou věc nevzdává, prostě by se mohl vrátit odkud přišel, ale on zůstává zmrazen ve vsi.

Podle bezútěšné povahy jeho díla by člověk myslel, že Franz Kafka byl velmi dekadentní člověk, ale opak je pravdou. Vzdor faktu, že trpěl tuberkulózou, dělal různé sporty a povahu měl veselou a společenskou. Rád z vlastní literární kuchyně předčítal úryvky posluchačům.
Když jsem jeho Proces četl poprvé, v mé zemi (Česká republika) byl komunistický režim. Komunisté neměli Kafkovo dílo v oblibě, pokládali ho za až moc úpadkové pro optimistickou socialistickou dělnickou třídu, vládnoucí třídu v zemi. Nemohli tohoto světově známého autora zakázat absolutně, ale jeho knihy se moc nevydávaly. Existovaly, ale většinou ve starších překladech (F. Kafka psal německy, i když žil v Praze, tj. v českém prostředí) v soukromých knihovnách některých lidí. Moji rodiče měli přátelský vztah s jednou velmi vzdělanou ženou. Vlastnila velkou knihovnu a v ní všechny světové klasiky včetně F. Kafky. Měl jsem tedy vynikající příležitost vypůjčit si od ní spoustu knih. Nemusel jsem po jeho díle složitě pátrat. Prostě jsem zašel k tetě Zdeně a požádal ji o něco od Kafky. (Nebyla mou skutečnou tetou, ale znal jsem ji od dětství. Tehdy rodiče řekli tohle je teta Zdena a tak pro mne zůstala tetou Zdenou dodnes, i když už zemřela před mnoha a mnoha lety.)
Pokaždé, když dočítám nějakého zajímavého autora, kladu si jednu otázku: Co je ten spisovatel za člověka? Jsem zvědavý na jeho či její soukromý život. Domnívám se, že soukromý i veřejný život spisovatele může říci více o jeho díle. Proto pátrám po jejich životopisech. Tento případ byl pro mne také F. Kafka. Ale najděte v totalitním zřízení životopis F. Kafky. To vůbec nebylo jednoduché. A pak jsem jednou náhodou narazil na jeho životopis od jeho přítele Maxe Broda v obchodě se staršími knihami.

Náš život je stále plný různých absurdit. Myslím, že proto F. Kafka zůstává autorem nadčasovým. Učí mě vnímat absurdní stránky našeho bytí.

Po Sametové revoluci u nás F. Kafka znovu získal svou plnou vážnost. Na Starém městě pražském poblíž Židovských hřbitovů stojí moderní socha F. Kafky. Jejím autorem je náš současný sochař J. Róna. Myslím si, že podstatu F. Kafky zachytil ve svém díle velmi trefně.

The English Version

My Impressions from Paris

The Basilica of The Sacre Couer
      and The Rainbow

I visited to Paris in the end of Aprel of this year. It was my first visit of this very attractive metropolis of France in my life. I spent almost three days there and I could see many well known and famous historical and modern buildings and places.
I wasn´t alone there. My two attendants were the same as in my contribution called The Trip in The Rain. We traveled from Prague to Paris by airplane and vice versa, from The Václav Havel Airport to The Ch. de Gaulle Airport and vice versa.
The weather wasn´t too kind to us in Paris, it was rainy and quite could, especially in the mornings, it was better later in the afternoons and in the evenings.
It was my third trip abroad in my life. I´d like to share some of my impressions from Paris with you in separate and unregular contributions of my blog. I´m going to devote my first impression to The Basilica of The Sacre Couer and The Rainbow.

My relationships to Paris had already been quite familiar before I visited to it personally. Till that time my knowledge of it streamed mostly from the French literature and movies. I´ve read the French classics such as A. Dumas, V. Hugo, G. Flaubert, E. Zola, G.de Maupassant etc. and as a boy or a teenager I´ve seen many movies with A. Deloin, J.P. Belmondo, L. de Funes, J. Marais, J. Gabin etc. and thanks to them and many others I could get a mediated idea of Paris and of France too. And so when it was clear that we would undertake the trip to Paris, I had a lot of inspirations what to see and visit to in Paris. One of them came from books written by H. Perruchot and they were dedicated to the fates of the great French founders of the modern arts (such as C. Monet, E. Manet, P. Gaughin, H. Seurat, H. Rousseau, M. Utrillo, S. Valadon, E. Dega, H. de Toulouse-Lautrec and many others) including the foreign artists living or staying in Paris (such as V. van Gogh, V. Kandinskij, P. Picasso etc.).

From my previous lines you may imagine my excitement and exciting feelings when we took a taxi cab somewhere near to the Panthéon, then just under a reconstruction, immediately before a shoter pour and my son Robert sitting next to the taxi driver - a chocolate guy with a pointed long tuft maybe coming from the West equatorial Africa as I think - commanded: "Please, take us to the Sacre Couer".

When we arrived at the Sacré Couer the pour was over and the Sun appeared among clouds. We found ourselves at the foot of the splended Basilica. I could see that the SC has been sitting like a cherry on a cake on the top of the Monmartre hill. We stood under the monumental stairs leading up to the entrance to the Sacré Couer. Suddenly Robert attracted our attentions: "Look at the rainbow!" And really it was a fascinating unplanned show. The rainbow was overarching from the Sacré Couer above the panorama of Paris stretching under the Montmartre hill. Me and Vendy started taking pictures of the unforgetable scenery immediately.


The Czech Version

Mé dojmy z Paříže

Bazilika Sacre Couer
      a duha

Koncem letošního dubna jsem navštívil Paříž. Byla to má první návštěva této velmi půvabné metropole Francie v životě. Strávil jsem tam skoro tři dny a mohl jsem zhlédnout mnoho dobře známých a proslulých historických a moderních budov a míst.
Nebyl jsem tam sám. Moji společníci byli stejní jako v mém příspěvku nazvaném Výlet v dešti. Z Prahy do Paříže a naopak jsme cestovali letadlem, z letiště Václava Havla na letiště Ch. de Gaullea a naopak.
Počasí v Paříži k nám příliš laskavé nebylo, bylo deštivé a dost chladné, zvláště za dopolední, lepší bylo později za odpolední a večerů.
Byl to můj třetí výlet za hranice v životě. Rád bych se s vámi o některé ze svých dojmů z Paříže podělil v samostatných a nepravidelných příspěvcích svého blogu. Svůj první dojem hodlám věnovat Bazilice Sacré Couer.

Mé vztahy k Paříži byly již dost důvěrné před tím, než jsem ji osobně navštívil. Do té doby mé znalosti o ní pramenily převážně z francouzské literatury a filmů. Četl jsem francouzské klasiky, např. A. Dumase, V. Huga, G. Flauberta, E. Zolu, G. de Maupassanta etc. a jako kluk nebo teenager jsem viděl mnoho filmů s A. Deloinem, J.P. Belmondem, L. de Funesem, J. Maraisem, J. Gabinem etc.a díky jim a mnoha dalším jsem mohl získat jakousi zprostředkovanou představu o Paříži a také o Franci. Takže, když bylo jasné, že výlet do Paříže podnikneme, měl jsem spousty inspirací pro to, co v Paříži vidět a navštívit. Jedna z nich pocházela z knih od H. Peruchotta a ty byly věnovány osudům velkých francouzských zakladatelů moderního výtvarného umění (např. C. Monet, E. Manet, P. Gaughin, H. Seurat, H. Rousseau, M. Utrillo, S. Valadon, E. Dega. H. de Toulouse-Lautrec and many others) včetně cizích umělců žijících nebo pobývajících v Paříži (např. V. van Gogh, V. Kandinskij, P. Picasso etc.).

Z mých předešlých řádek si snad umíte představit moje vzrušení a vzrušené pocity, když jsme si někde poblíž Panthéonu, tehdy zrovna v rekonstrukci, vzali taxík bezprostředně před krátkým lijavcem a syn Robert sedící vedle taxíkáře - čokoládového chlapíka se zašpičatělou dlouhou kozí bradkou, který snad, jak si myslím, pocházel ze západní rovníkové Afriky - zavelel: "Zavezte nás prosím k Sacré Couer."

Když jsme dorazili k Sacré Couer, lijavec ustal a mezi mraky se objevovalo slunce. Ocitli jsme se na úpatí té nádherné Baziliky a já viděl, že Sacré Couer sedí na vrcholu Montmartreského pahorku jako třešeň na dortě. Stáli jsme pod monumentálním schodištěm vedoucím vzhůru ke vstupu do Sacré Couer. V tom naši pozornost upoutal Robert: "Podívejte se na tu duhu!" A skutečně to byla fascinující neplánovaná podívaná. Duha se klenula od Sacré Couer nad panoramatem Paříže prostírajícím se pod Monmartreským pahorkem. Já a Vendy jsme se ihned pustili do focení té nezapomenutelné scenérie.

The English Version

How Me and Clari Rescued a Blackbird (II)

Well, the blackbird got his name, a diminutive of Melichar - Melíšek (Melischeck in English probably). I don´t know if he became used to the name for the time of his stay with me. If yes, he showed no sure signs to adopt the name.

The Fig.1: What is he doing to do? Maybe to write an e-mail to your mates.

His free flying within my room meant troubles with his excrements. His almost ceaseless bombardment demanded a continuous clean-out and a preventive measure, especially when I had to be out of the house for a longer time. Most of the furniture had to be covered with old newspapers and drecks. Despite of the measures Melíšek had often been successful in direct hits.

He had still kept me at a distance. The distance presented the long of my extended arms. Anywere I was approaching to him sitting in the clothes-basket, he flew out of it and he landed on its rim and he was ready to fly up and to land on the highest point of my furniture, i.e. on the top of my bookcase. This was the case when I needed to change water in his smaller dish or to fill new worms to his second dish or to clean his clothes-basket off.
I hadn´t tried to tame him. I´d planed to let him go from the very beginning. So there were no exaggerative hominesses from my side.

The top of the bookcase was the place where he felt to be the safest. On days he spent most of the time in the clothes-basket or near to it or on its rims but on nights he roosted in the safety of the roof of the bookcase. As long as I can say he spent only one night of all under my bed, i.e. on the ground. The more days he spent in my room the more courageous he was in his walking and flying explorations.

Except for his excrements he didn´t left many signs of his activities behind him during my absence in my room. Ye, from time to time he´d tumbled something but he had never destroyed or broken anything.
And also he´d heard his colleagues outside, he´d listen to them and after a short time he´d started replying to them. Somehow he´d started singing in this way. So far I´ve been convinced that he´d told with his mates. Maybe the content of their "talking" could be as it
follows:

The Fig.2: His favourite observatory.

"What have you been doing there? Why haven´t you joined to us?"
"Well, I had a bad accident, then I found myself here in this closed space full of strange things. There´s been no hole to escape through."
"Couldn´t we help you anyway?"
"I´ve guessed both me and you have had no chance. Let´s wait and see. In the meantime I´ve been feeling to be well, my diet has been tasty, I´ve been getting living worms regularly, after all this jail hasn´t been so bad at all. And I´ve been warm, sometimes too much to my taste."
"Oops! So we should envy you in the end!"
"Well, I don´t think so, the freedom is the freedom, my dear friends. It´s me to envy you."

I don´t know if I´m a good translater of their talking in the blacbird songs but it could be something like this.
It was a good lesson to me. I learnt to distinguish the blackbird´s songs among the singing of the other birds. One day I was successful in recording of his song. Unfortunately the recording isn´t perfect and the song sounds deadly as if he was murmuring  something for myself only. Then I sat at my comp and wrote something. Melischeck rested on the rim of his clothes-basket behind my back in the opposite end of the room under one of its two closed windows. Suddenly he started singing deadly and he didn´t ceassed in his murmur. I listened to it for a while and then when he didn´t stop his silent song I decided to try to record it. My comp has been connected to the microphone for

The Fig.3: The attack to the e-mouse.

recording permanently so I had to do only several simple operations and the process of recording was triggered. The worse quality of the recording is given by the longer distance between the singing object and the microphone and by the low volume of the song. Nevertheless, this has been my only acustic memory of him. If you want to listen to it, you must amplify the sound.

My comp had been very interesting to him. He had made use of the top rim of its screen as his favourite observatory and when he´d seen that the air had been clear he´d flown down on the keyboard jumping on it and from time to time he had attacked to the e-mouse with his bright orange beak. His punches were so hard that I feared of the e-mouse. I don´t know why he pecked at it, maybe he thought it was a real mouse or a real animal. But rather I think he thought the semi-wheel in the mouse to be a thick worm and he wanted to get it out of the e-mouse.

Melíscheck had gotten up very early. When I could sleep for a longer time I couldn´t do it because Melischeck began singing soundly with the first dawning. Mostly he was replying to his mates outside. After four weeks of his stay with me he seemed to be quite healthy. I could see as he was excited with every blackbird´s signal from outside, his increasing flying attacks to the curtains and windows showed his great longing for the freedom, for his mates. And I could see too that the weather was very nice. It was clear that the winter regreted to the spring. The global warming has done the winters to be very mild in last years in this climatic band.

The Fig.4: On the top rim of the screen.

It was on Monday when Clarissa found Melischeck in our garden. And it was on Monday again but after four weeks later when I decided to let Melischeck to go. Simply I wide-opened window while Melischeck was sitting on the rim of the clothes-basket under the second closed window. Then I steped to him and he, as usually, flew up and landed on the cupboard against the wide-opened window. The window is turn-up. In that time it was in ist horizontal position. Melischeck looked down at it from his higher stand sceptically. A few minutes later he overflew to the frame of the opened window and he was staring at the free space before him. He couldn´t believe in it. He turned to the room and he overflew to the cupboard again. This move repeated two times. When he landed on the frame of the turned-up window in the third time it was the last moment of his present in my room. Then he flew in the garden quickly overflying it and as I could see he rested on one of branches of still bare trees behind the garden.
I observed him with a great concentration not to lose him but suddenly there were more blackbird´s silhuettes in the naked ramification and I could guess only which of them belonged to Melischeck.
And so: long living Melischeck the blackbird!

Then I let Melischeck to go I had prepared my Canon to take some pictures of his comeback to the freedom. Now you can examine some of them here.

Since that time Melischeck have never comeback to me. But anywere I´ve seen a blackbird in our garden or near it I´ve thought to myself that my effort hasn´t been in vain. 



The Czech Version

Jak jsme já a Clari zachránili kosa (II)

Takže kos dostal jméno, zdrobnělinu Melichara - Melíšek (anglicky pravděpodobně Melischeck). Nevím, jestli si po dobu pobytu u mne na to jméno zvykl. Jestli ano, neprojevoval žádné známky, že si ho osvojil.

The Fig.5: On the old couch under the closed window.

Jeho volné poletování po mém pokoji znamenalo potíže s jeho exkrementy. Jeho takřka neustálé bombardování vyžadovalo stálý úklid a preventivní opatření, zejména, když jsem musel být mimo dům delší čas. Většina nábytku musela být pokryta starými novinami a hadry. Vzdor těmto opatřením byl Melíšek často úspěšný v přímých zásazích.

Pořád si mě udržoval v odstupu. Ta vzdálenost představovala délku mých natažených paží. Kdykoliv jsem se k němu sedícímu v koši blížil, vyletěl z něj a přistál na jeho okraji a byl přichystán vyletět a přistát na  nejvyšším bodě mého nábytku, tj. na vrcholu knihovny. Tohle bylo v tom případě, když jsem mu potřeboval vyměnit vodu v menší misce nebo nasypat do druhé misky nové červy, popřípadě očistit mu koš.
Nesnažil jsem se ho ochočit.  Od samého začátku jsem ho měl v plánu pustit. Z mé strany tedy žádné přehnané důvěrnosti nebyly.

Vršek knihovny byl místem, kde se cítil nejbezpečnější. Za dnů trávil většinu času v koši, poblíž něj nebo na jeho okrajích, ale za nocí hřadoval v bezpečí střechy knihovny. Pokud mohu říci, jen jednu noc ze všech strávil pod mou postelí, tj. na zemi. Čím více dní v mém pokoji trávil, tím odvážnější byl ve svých pěších a letových průzkumech.

Během mé nepřítomnosti v pokoji za sebou kromě trusu mnoho známek svých činností nezanechával. Jo, občas něco převrhl, ale nikdy nic nezničil nebo nerozbil. A taky slýchal své kolegy venku, naslouchal jim a po krátkém čase jim začal odpovídat. Takhle nějak začal prozpěvovat. Dosud jsem přesvědčen, že se svými kamarády komunikoval. Obsah jejich "hovorů" by snad mohl být následující:

"Co tam děláš? Proč se k nám nepřidáš?"
"Inu, měl jsem ošklivou nehodu, pak jsem se ocitl tady v tom uzavřeném prostoru plném podivných věcí. Žádná díra, kterou bych upláchl."
"Nemohli bychom ti nějak pomoci?"
"Hádám, že já ani vy nemáme žádnou šanci. Vyčkejme a uvidíme. Prozatím se cítím dobře, strava je chutná, dostávám pravidelně živé červy, konec konců tenhle žalář není vůbec tak zlý. A je mi teplo, občas až moc na můj vkus."
"Tě pic! Takže nakonec bychom ti měli závidět!"
"Mno, to si nemyslím, svoboda je svoboda moji drazí přátelé. To já závidím vám."

The Fig.6: On the cupboard.

Nevím, jestli jsem dobrým překladatelem jejich rozmlouvání v ptačích zpěvech, ale mohlo to být něco takového.
Pro mě to byla dobrá škola. Naučil jsem se kosí písně rozpoznat mezi zpěvem ostatních ptáků. Jednou se mi podařilo jeho zpěv nahrát.Ta nahrávka bohužel není dokonalá a píseň zní tlumeně jako by si jen něco mumlal sám pro sebe. Seděl jsem tehdy u kompu a něco psal. Melíšek seděl na okraji svého koše za mými zády na opačném konci pokoje pod jedním z jeho dvou zavřených oken. Pojednou začal tlumeně prozpěvovat a ve svém mumlání nepřestával. Chvilku jsem ho poslouchal a pak, když ve své tiché písni neustal, rozhodl jsem se zkusit ji nahrát. Můj komp je permanentně spojen s mikrofonem pro nahrávání, takže jsem musel provést jen několik prostých operací a nahrávací proces byl spuštěn. Horší kvalita nahrávky je dána delší vzdáleností mezi zpívajícím objektem a mikrofonem a nízkou hlasitostí písně. Nicméně, tohle je moje jediná zvuková památka na něj. Chtete-li si ji poslechnout, musíte si zesílit zvuk.

Můj komp ho velice zajímal. Horní okraj obrazovky využíval jako svou oblíbenou pozorovatelnu, a když viděl, že vzduch je čistý, sletěl na klávesnici, poskakoval po ní a občas svým jasně oranžovým zobákem útočil na e-myš. Jeho údery byly tak tvrdé, že jsem se o e-myš obával. Nevím proč do ní kloval, možná si myslel, že to je opravdová myš či skutečné zvíře. Ale spíš se domnívám, že to půlkolečko v e-myši považoval za tlustého červa.

The Fig.7: He´s staring at the free space outside.

Melíšek vstával velmi časně. Když jsem mohl spát déle, nemohl jsem, protože Melíšek začínal hlasitě prozpěvovat s prvním rozbřeskem. Většinou odpovídal svým kamarádům venku. Zdálo se, že po čtyřech týdnech pobytu u mě je zdráv. Mohl jsem pozorovat, jak je s každým ptačím signálem zvenčí rozrušený, jeho stále narůstající nálety na záclony a okna ukazovaly jeho velkou touhu po svobodě, po kámoších. Také jsem mohl pozorovat, že počasí je velmi příznivé. Bylo jasné, že zima ustoupila jaru. Globální oteplování v tomto klimatickém pásmu způsobuje, že zimy jsou v posledních letech velice mírné.

The Fig.8: Which of the silhuettes belongs to Melischeck?

Bylo to v pondělí, když Clarrissa našla Melíška na naší zahradě. A bylo to opět v pondělí, ale o čtyři týdny později, když jsem se rozhodl Melíška pustit. Prostě jsem dokořán otevřel okno, zatímco Melíšek seděl na okraji koše pod druhým zavřeným oknem. Poté jsem k němu vykročil a on, jako obvykle, vzlétl a přistál na skříni proti dokořán otevřenému oknu. To okno je vyklápěcí. V té době bylo ve vodorovné poloze. Melíšek na to ze svého vyššího stanoviště shlížel nedůvěřivě. Po chvilce přelétl na rám otevřeného okna a upřeně civěl do volného prostoru před sebou. Nemohl tomu uvěřit. Obrátil se do pokoje a znovu přeletěl na skříň. Tento manévr zopakoval dvakrát. Když přistál na rámu vyklopeného okna potřetí, byl to poslední moment jeho přítomnosti v mém pokoji. Potom vletěl do zahrady, rychle ji přelétl a jak jsem mohl pozorovat, spočinul na jedné z větví stále holých stromů za zahradou. Sledoval jsem ho hodně soustředěně, abych ho neztratil, ale pojednou bylo v tom nahém větvoví povícero kosích siluet a já mohl jen hádat, která z nich je Melíškova.
A tak, ať žije kos Melíšek!

Než jsem Melíška pustil, nachystal jsem si Canon, abych udělal nějaké obrázky z jeho návratu na svobodu. Teď si tady můžete některé z nich prohlédnout.

Od té doby se ke mně Melíšek už nikdy nevrátil. Ale kdykoliv spatřím kosa v naší zahradě nebo poblíž ní, pomyslím si, že jsem se nesnažil marně.

The Fig.9: Whoof the two is Melischeck?

The English Version

Fig.1: His favourite position on my bookcase.

How Me and Clari rescued a blackbird (I)

It was on January in this year. Clarissa, my female dog (see one of my previous blog of her), was barking in a strange way. I walked out of the house to see what was going on in the garden and I saw Clarissa jumping above something black in grass under bushes. At the first glance I thought it was a mole but as I approached to Clarrisa with her victim I saw it was a living male blackbird. It lain on its back unnaturally and from time to time it was trying to stand up and to escape. It was clear that Clari wasn´t going to hunt it. Clari has still been a puppy. Simply she discovered something interestig and she wanted to play with it. But the black something wasn´t curious for her innocent purposes at all.

I called her to me and took her back to the house. I had no gloves and so I folded up my right hand in a plastic bag and I came back to the blackbird. He kept lying on his back when I stood above him. I took him with my impro glove and I felt as he was trying to defend. Still in the garden I examined him and I found only a small superficial defect on his back. The wound wasn´t bleeding and some small feathers was missing there. I judged the culprit could be a cat from the next garden. It could attack the blackbird but he was able to escape to our garden though he was shocked and wounded a little. The culprit could follow its victim, the fence between two gardens was no obstacle to it, but there was Clari in our side.

I took the wounded blackbird to the house with a plan to give a chance to him to recover. I placed him into a box lined with an old cloth. I put a small dish with a bit of water in it too and I covered the box with another piece of cloth. Then I left the kitchen and walked to my room where I took my mobil to call my daughter Sylva. She was out to buy something in that time. I told her what was happened and I asked her to try buying some food to our new and unexpected guest in a pet shop. I thought you could buy some worms but it turned out to be a too optimistic idea ´cause they had no living worms, only a mix of seed.

Fig.2: His observatory on the rim of the skep.

When Sylva and Dominik (my grandson 6 years old) came back I replaced the box with our new friend from the kitchen to my room. I set it on an old couch. The bird seemed to be OK, he changed places in his box, he didn´t fall and he didn´t try to fly, the mix of seed remained untouched. I noticed he was walking with a grimp in his left leg, it seemed to be nothing serious.
Of course, Clari had to stay out of my room. She would has interrupted the blacbird.

He survived very well the first night in my room. On the second day of his stay with us Sylva found a pet shop with the best source of the blackbird´s diet, ye, they had both living worms and dry ones.The blackbird started to get his most favourite food.

On the third or the forth day I decided to remove the cover from the box and let the bird go free within my room. In fact, he was not in a box but in a smaller plastic perforated clothes-basket.
When I removed the cover the blackbird started to examine his new space choices. At the beginning he behaved very carefully and timidly limiting himself to the rim of the clothes-basket only.

Several days flowed away and our new gay was getting better and better, he started to undertake flying trips within my room. The weather behind the windows was unpleasant, snowing and frost weren´t excluded in that time yet. Just I was siting with Sylva and Dominik upstairs over a couple of coffee and we were talking about him downstairs in my room. We considered the time of his comeback to the freedom. I wanted to let him go when I would be sure of his good condition and when the weather would become better. I suggested to give him a name and some proposals came out but they weren´t agreed. Then I said to Sylva: Look at the calendar who has the name day today. It was Melichar or Melíšek in a diminutive form. And so our blacbird got his name.

 Next: the conclusive part.


The Czech Version

Jak jsem s Clari zachránil kosa (I)

Bylo to letos v lednu. Clarissa, moje fenka (viz jeden z mých předešlých blogů o ní), divně štěkala. Vyšel jsem z domu, abych se podíval, co se děje na zahradě a spatřil jsem Clarissu poskakující nad

Fig.3: On the rim of the clothes-basket.

něčím černým v trávě pod keři. Na první pohled jsem si myslel, že to je krtek, ale jak jsem se ke Clarisse s její obětí přibližoval, viděl jsem, že jde o živého kosího samečka. Spočíval nepřirozeně na zádech a čas od času se pokoušel vstát a uniknout. Bylo jasné, že ho Clari nehodlá ulovit. Clari je ještě štěně. Prostě objevila něco zajímavého a chtěla si s tím pohrát. Ale to černé cosi nebylo vůbec zvědavé na její záměry.

Přivolal jsem ji k sobě a vzal ji zpět do domu. Neměl jsem žádné rukavice a tak jsem si pravačku obalil plastovou taškou a vrátil se ke kosovi. Když jsem nad ním stanul, pořád ležel na znaku. Vzal jsem ho svou impro rukavicí a cítil, jak se snaží bránit. Ještě na zahradě jsem ho prohlédl a zjistil jsem jenom malý povrchový defekt na jeho zádech. Rána nekrvácela a chyběla tam nějaká pírka. Usoudil jsem, že viníkem mohla být kočka z vedlejší zahrady. Snad na kosa zaútočila, ale on se dokázal dostat k nám na zahradu, i když byl šokovaný a trochu poraněný. Viník mohl svou oběť sledovat, plot mezi oběma zahradami pro něj žádnou překážkou nebyl, ale na naší straně byla Clari.

Vzal jsem poraněného kosa do domu s plánem, že mu dám příležitost, aby se vzpamatoval. Dal jsem ho do krabice vystlané starou látkou. Dal jsem do ní také menší misku s trochou vody a druhým kusem látky jsem krabici zakryl. Pak jsem odešel z kuchyně a přešel do svého pokoje, kde jsem se chopil svého mobilu, abych zavolal dceři Sylvě. V té době byla venku něco nakupovat. Sdělil jsem jí, co se stalo a požádal ji, aby se pokusila zakoupit pro našeho nového a nečekaného hosta nějakou potravu v obchodě s domácími mazlíčky. Myslel jsem, že by mohla koupit nějaké červy, ale ta představa se ukázala být příliš optimistická, protože žádné živé červy neměli, pouze směs semen.

Fig.4: On my cupboard.

Když se Sylva s Dominikem (můj šestiletý vnuk) vrátili, přemístil jsem krabici s naším novým přítelem z kuchyně do svého pokoje. Postavil jsem ji na starý otoman. Zdálo se, že pták je dobrý, měnil v krabici místa, nepadal, létat se nesnažil, semenná směs zůstávala nedotčená. Všiml jsem si, že kulhá na levou nohu, zdálo se, že nejde o nic vážného.
Samozřejmě, Clari musela zůstat mimo můj pokoj. Bývala by kosa rušila.

První noc v mém pokoji přežil velmi dobře. Na druhý den jeho pobytu u nás Sylva objevila Zverimex s nejlepším zdrojem kosí potravy, jo, měli žívé i sušené červy. Kos začal dostávat svou nejoblíbenější potravu.

Třetí nebo čtvrtý den jsem se rozhodl odstranit z krabice kryt a ponechat ptáka ve svém pokoji volně. On vlastně nebyl v krabici, ale v menším plastovém děrovaném prádelním koši. Když jsem kryt odstranil, kos začal prozkoumávat své nové prostorové možnosti. Zpočátku se choval velmi opatrně a plaše a omezoval se jen na okraj prádelního košíku.

Uplynulo několik dní a náš nový chlapík se lepšil a lepšil, začal po pokoji podnikat letecké výlety. Počasí za okny bylo nepříjemné, sněžení a mráz nebyly v té době ještě vyloučenou věcí. Zrovna jsem seděl se Sylvou a Dominikem nahoře u kávy a bavili jsme se o něm dole v mém pokoji. Zvažovali jsme čas jeho návratu na svobodu. Chtěl jsem ho pustit, až si budu jistý jeho dobrým stavem a až se počasí zlepší. Navrhl jsem ho pojmenovat a nějaké návrhy vyšly, ale schváleny nebyly. Tehdy jsem Sylvě řekl: Podívej se do kalendáře, kdo má dneska svátek. Byl to Melichar či zdrobněle Melíšek. A tak náš kos dostal své jméno.

Příště: závěrečná část.

The English Version

It Is High Time To Express My Opinion (XVI)

The Darwin´s bull terrier.

a/ If I were Richard Dawkins
b/ The Present Philosophy in the blind street?
c/ On The Science and The Religion
d/ Epilog

a/ If I were Richard Dawkins

It has been said that T.H. Huxley was the bulldog of Ch. Darwin. R. Dawkins has been thought to be his bull terrier. To advocate somebody has often been an ungrateful matter.
I´ve like reading the books written by R. Dawkins, he´s been an excellent propagator of the Darwin´s work, he´s been a remarkable interpreter of the Darwin´s evolution theory too. R. Dawkins has been a passionate neodarwinist ´cause he´s interpreted the evidence of its validity in the most modern style.
The Dawkins invention how to convince of the Darwin´s true to the Creationists has seemed to be inexhaustible. He´s been investing all his energy to this fight. But the more inventive he´s been the more stubborn the Creationists have resisted on their positions. It has been like to convince of somebody´s true to an absolute fool. But there is one important different in this disputation. The Creationists have showed no signs of mental disorders. They´ve behaved as every other normal man. They´ve been abnormal in one aspect only, i.e. they´ve refused to accept the Darwin´s evolution theory, they´ve denied its clear evidence. Why have they been doing so? To my opinion they´ve put the old good method of J. Goebbels that the still repeating lie becomes the true. In fact, they´ve made use of the Richard´s (I´ve apologized to Richard for this familiar title in advance, I´ve admired him from the bottom of my heart) almost fanatical effort to force them to bow their heads to the scientific evidence to their own benefit or goal. This goal, as I think, has been to get as mamy supporters as it has been possible and suprisingly they´ve been succcessful in it. Why? There have been a lot of uneducated, naive and open-minded people throughout the world and the simple stubborness of the Creationists has easily formed their conviction that if the Creationists have been so insistent in the question of the evolution then they´ve been right. And more, this naive sort of people has used to be stubborn naturally and the Darwin´s interpretation of the evolution has been so boring and ignominious to them. And the scientist, the Mr. R. Dawkins, has been so intrusive, hasn´t he imposed his will upon us almost by force?! The Creationists have nothing more than the stubborness and.......R. Dawkins serving to them as an amplifier of their credibility. He´s been famous and popular, who would dare to oppose him! And then you can see R. Dawkins standing helplessly before the usual stupide stubborness.
So if I were R. Dawkins I would rather concentrate on the evolution than on my selfish genes asserting their longing to convert the Creationists to my true.

b/ The Present Philosophy in the Blind Street?

It may be an impression or a seeming of mine only but I´ve considered that the present philosophy has lost its power and popularity. Why is it so? When I´ve spoken with members of the younger generation they haven´t been willing to debate in the philosophical way too much. They´ve thought it to be good for nothing. Some of them have claimed that the philosophy has been useless ´cause it has never solved anything, that the philosophical questions have been solved by sciences automatically, that we haven´t already needed the philosophy as the separate discipline. I haven´t thought so.
The philosophy means the love of the wisdom in Latin. It has been the effort to understand this world and our position and role in it, to build and to rebuild still new and new thinking constructions or models giving to the man something like the sumary of the world and his role in it in the context of the most modern knowledge. Philosophy has include many partial questions also: for example the ethics, the logic, the gnoseology etc.
So far we´ve enjoyed various citations expressed by some of the great philosophers of the past. They´ve helped us to rise above the troubles of our everyday lives.

According to my opinion the philosophy should be a roof of our understanding, the real Queen of the Knowledge. Our understanding hasn´t been complete if we´ve had only partial scientifical findings. Something must give them together, to reveal their common importance and sense, their hidden meaning. The philosophy has been a permanent "all things considered" having been mined from our permanently newest experience. Our experience has been changing in time and therefore it must be considered permanently.

The disappearing popularity of the philosophy may be contributed to the philosophers themselves. Some of them have been so cloudy that it has been very hard to grasp their thoughts. At least but not last the philosophy has tried to solve the transcendental problems. These problems have been beyond the science´s abilities and possibilities because it hasn´t been possible to put the classic tool of the science - the experiment - to them. I´ve thought that the philosophy has been extremely needed in our Postmodern times. We´ve been in the urgent need to have still new thinkers. They should ensure our good orientation in the world as well as in ourselves.

I´d want to believe in a temporary loss of the philosophize. I hope that the philosophy has been only accumulating the myriads of new discovers, findings and events in the Postmodern times. I´ve guessed that the philosophy hasn´t been dying, instead it has been absorbing all the huge amount of partial realities, the gigantic morsel. When it stops digest all this, it will be strong enaugh again to start trying to publish its new thinking answers to all the old questions of the mankind: Why are we here? Who we are? What is the sense of our life? Is the Universe endless? Are we alone in the Universe? Does the soul exist?..........................
And I´ve been convinced that the power of the philosophy has been simply in the thinking of things around us as well as in us ourselves. I think that everybody can become a good philosopher as well as a bad one. The good philosopher needn´t be a professional philosopher, he or her can appear in the literature, in the science or in some of many other branches od the human acitivities. I think you can give your own examples to yourself.

In short, I wouldn´t give it up, I say YES, let´s keep philosophizing!

c/ On The Science and The Religion

Everybody has believed in something. All we´ve believed. If somebody claims that he doesn´t believe in the God but in the science then he believes in it in the same way as somebody else believes in the God. The science becomes the God to him. When I´m saying "he believes in the science" I mean by it that he can believe in it only, that he can´t be sure of it absolutely. Likewise a believer in the God can´t prove his existence with absolute certainty.
We´ve been able to believe only, we can be absolutely sure of nothing. Who can prove exactly that the science is our only certainty in its ulimate consequences?  Who can tell the same about the God? A pastor can preach only: "You must believe".

Prometheus and Heracles.

The man has still looked for some unanswerable certainty and he have found it in a believe in something. Some kinds of believes have been more successful, some of them have had short lives.
The science and the religion haven´t excluded each other. J.G. Mendel was the abbot and he dedicated to various sciences, the Mendel´s genetics has belonged to the masterpeaces of the classic biology so far. Many scientists, and the owners of the Nobel prize, have been believers in the God. The more you´ve studied the principles of the Nature, the more you´ve seen the incredible order in it and the more you´ve lost your certainty that all this has been created by itself with no help of some higher power. The man has thought and he has been wondering when he has found puporseful things in the Nature, the puporseful things which he hasn´t created by himself.

I´ve liked the philosophical approach to the existence of the God. I´ve been able to admit it from this point of view. I´ve dislike the huge long-termed institutionalization of the religion. I´ve perceived all its rites, tradditions, Saints and hierarchies (from the Pope to a pastor) as a vast forest full of a heavy fog, as a blind terrain in which the ordinary man has been exposed to many fallacies, shams and nonsenses as well as to deceitful manipulations.
If I´m writting about the religion I mean all kinds of it, not only the Christianity. I think all the great religions has had similar institutions with their religious hierarchies and foggy rules.

I think that the religious zealots have been the same terrifying evil to the mankind as any zealot, weather he has occured in the politics, in the science or anywhere else. We should have some alarming system to recognize them in time.

d/ Epilogue

I decided to end up my serial with this sixteenth part. I´ve been trying to show you in various topics what has been my opinion of the present eco-thinking and doing. Many of the topics have been only suggestions and they haven´t been far exhausted. I can come back to them in my futurous blogs and then I can treat with them in the more detail.
Maybe you could think that some of my topics have transcendented the main topic. Yes, I´ve admitted this impression but I´ve thought that all the things can have something in common.
As you´ve already known I´ve wanted to share my opinions with you, not to impose them on you.
There has been a minimal concrete response to the separate parts from you. But I´d like getting your positive or negative responses. If there have been some technic problems how to let me know, I can offer my e-mail address to you. You can send an e-mail to me. (zzacek@darwiniana.cz or zzacek@seznam.cz).
I´ve thanked to all you who has visited to my blog at least, especially from the countries:
The USA, Poland, Czech republic, Russian, Ukraine, Litva, Peru, Germany, France, China..... The most of all I´ve been surprised the increasing interest of the Polish in last time. I´ve thanked very much to you, my Polish fans for your attention!

The Czech Version

Je na čase vyjádřit svůj názor (XVI)

a/ Kdybych byl Richard Dawkins

T.H. Huxley prý byl buldogem Ch. Darwina. R. Dawkins se považuje za jeho bullteriéra. Hájit někoho je často nevděčná záležitost.
Knihy R. Dawkinse čtu rád, je vynikající propagátor Darwinova díla, je rovněž mimořádným interpretem Darwinovy evoluční teorie. R. Dawkins je zaníceným neodarwinistou, protože vykládá důkazy o její hodnotě moderně.
Dawkinsova vynalézavost, jak přesvědčit o Darwinově pravdě kreacionisty se zdá být nevyčerpatelná. Do tohoto zápasu investuje všechnu svou energii. Avšak čím je vynalézavější, tím tvrdohlavěji kreacionisté odolávají na svých pozicích. Je to jako přesvědčovat o něčí pravdě naprostého blázna. V tomto sporu je ale jeden důležitý rozdíl. Kreacionisté nevykazují žádné známky duševních poruch. Chovají se jako každý jiný normální člověk. Jen v jednom aspektu jsou abnormální, tj. v tom, že odmítají přijmout Darwinovu evoluční teorii, popírají její jasné důkazy. Proč si tak počínají? Podle mého uplatňují starou dobrou metodu J. Goebbelse, že se pořád opakovaná lež stává pravdou. Oni vlastně využívají Richardova (předem se Richardovi za toto důvěrné oslovení omlouvám, z hloubi srdce ho obdivuji) téměř fanatického úsilí přimět je, aby sklonili hlavy před vědeckými důkazy, ke svému vlastnímu prospěchu či účelu. Tento účel, jak se domnívám, je získat co nejvíce možných stoupenců a překvapivě se jim to daří. Proč? Na celém světě je spousta nevzdělaných, prostoduchých a svobodomyslných lidí, takže jednoduchá tvrdošíjnost kreacionistů snadno utváří jejich přesvědčení, že jsou-li kreacionisté tak neústupní, pak mají pravdu. Navíc tento naivní typ lidí bývá tvrdohlavý přirozeně a Darwinův výklad evoluce je pro ně tak nudný a ponižující. A ten vědec, ten pan Richard Dawkins, je tak dotěrný, nevnucuje nám svou vůli takřka násilím?! Kreacionisté nemají nic víc než tu tvrdohlavost a.....R. Dawkinse, který jim slouží jako zesilovač jejich uvěřitelnosti. Je slavný a oblíbený, kdopak by se mu opovažoval oponovat? A posléze můžete vidět R. Dawkinse, jak bezmocně stojí před obyčejnou hloupou umanutostí.
Takže, kdybych já byl Richard Dawkins, raději bych se soustředil na evoluci, než na své sobecké geny prosazující svou touhu obrátit kreacionisty na mou pravdu.

b/ Současná filosofie ve slepé uličce?

Snad je to jen můj dojem či zdání, ale domnívám se, že současná filosofie ztrácí svou sílu a oblibu. Proč je to tak? Když mluvím s příslušníky mladší generace, nejsou příliš moc ochotní filosoficky debatovat. Mají za to, že je to k ničemu. Někteří z nich tvrdí, že filosofie je zbytečná, protože nikdy nic nevyřeší, že filosofické otázky řeší automaticky věda, že už filosofii jako samostatnou disciplínu nepotřebujeme. Já si to nemyslím.
Filosofie znamená v latině lásku k moudrosti. Je to snaha pochopit tento svět a naše postavení a úlohu v něm, budovat a přestavovat stále nové a nové myšlenkové konstrukce či modely poskytující člověku něco jako souhrn o světě a roli člověka v něm v kontextu nejmodernějšího vědění. Filosofie zahrnuje též mnoho dílčích otázek: např. etiku, logiku, gnozeologii atd.
Až dosud se těšíme z různých výroků vyjádřených některými z velkých filosofů minulosti. Pomáhají nám povznést se nad problémy všedního života.

Podle mého názoru by filosofie měla být jakousi střechou našeho chápání, skutečnou Královnou vědění. Naše chápání není úplné, jestliže máme jenom dílčí vědecké poznatky. Něco je musí dávat dohromady, odhalovat jejich společnou důležitost a smysl, jejich skrytý význam. Filosofie je jakési permanentní "celkem vzato", jež je vytěžováno z neustále nejnovější zkušenosti. Naše zkušenost se v čase mění, a proto musí být neustále zvažována.

Mizející popularita filosofie snad může být připisována samotným filosofům. Někteří z nich jsou tak nesrozumitelní, že je těžké jejich myšlenky pochopit. V neposlední řadě se filosofie pokouší řešit transcendentální problémy. Tyto problémy jsou nad schopnosti a možnosti vědy, protože na ně není možné uplatňovat klasický nástroj vědy, jímž je experiment. Myslím si, že filosofie je v naší Postmoderně nesmírně potřebná. Naléhavě potřebujeme pořád nové myslitele. Měli by zajišťovat naši dobrou orientaci ve světě a rovněž v nás samých.

Chtěl bych věřit v dočasnou ztrátu filosofie. Doufám, že filosofie teprve hromadí myriády nových objevů, nálezů a  událostí v těchto Postmoderních časech. Tuším, že filosofie neumírá, spíš vstřebává všechno to ohromné množství dílčích skutečností, to gigantické sousto. Až to všechno dotráví, bude zase natolik silná, aby se začala pokoušet vydávat své myšlenkové odpovědi na všechny ty staré otázky lidstva: Proč tu jsme? Co jsme zač? Jaký je smysl našeho života? Je vesmír nekonečný? Jsme ve vesmíru sami? Existuje duše?.............

A jsem přesvědčen, že síla filosofie je prostě v přemýšlení o věcech kol nás a také v nás samotných. Myslím, že každý se může stát dobrým filosofem a také tím špatným. Dobrý filosof nemusí být profi-filosof, může se objevit v literatuře, ve vědě nebo v některém z mnoha odvětví lidských činností. Myslím, že si dovedete poskytnout vlastní příklady.

Zkrátka, já bych to nevzdával, já říkám ANO, filosofujme dál!


c/ O vědě a náboženství

Každý v něco věří. My všichni věříme. Jestli někdo prohlašuje, že nevěří v Boha, ale ve vědu, pak v ni věří stejně jako někdo jiný věří v Boha. Věda se pro něj stává Bohem. Když říkám "věří ve vědu", míním tím, že v ni může jen věřit, že si jí nemůže být jistý naprosto. Podobně nemůže věřící v Boha prokázat jeho existenci naprosto jistě.
My všichni můžeme pouze věřit, ničím si nemůžeme být absolutně jistí. Kdo dokáže exaktně dokázat, že věda je naše poslední jistota v nejzašších důsledcích? Kdo může totéž prohlásit o Bohu? Farář může jen kázat: "Musíte věřit."

Člověk pořád pátrá po nějaké nezvratné jistotě a nachází ji ve víře v něco. Některé druhy věrouk jsou úspěšnější, některé mají krátký život.Věda a náboženství se navzájem nevylučují. J.G. Mendel byl opatem a věnoval se různým vědám, Mendelova genetika patří k mistrovským dílům klasické biologie dosud. Mnozí vědci a vlastníci Nobelovy ceny byli a jsou věřící v Boha. Čím více studujete principy přírody, tím více v ní spatřujete ten neuvěřitelný řád a tím více ztrácíte jistotu, že tohle všechno bylo stvořeno samo o sobě bez přispění nějaké vyšší síly.
Člověk myslí a diví se, když v přírodě nachází účelné věci, smysluplné věci, které sám nestvořil.

Líbí se mi filosofický přístup k existenci Boha. Z tohoto hlediska jsem schopen ji připouštět. Nemám rád tu dlouhodobou institucionalizaci náboženství. Vnímám všechny ty jeho obřady, tradice, Svaté a hierarchie (od Papeže po faráře) jako nesmírný hvozd plný těžké mlhy, jako nepřehledný terén, v němž je obyčejný člověk vystavován mnoha klamům, podvodům a nesmyslům a také podvodným  manipulacím.

Jestliže píši o náboženství, mám na mysli všechny jeho druhy, ne jen Křesťanství. Myslím, že všechna velká náboženství mají podobné instituce se svými náboženskými hierarchiemi a mlhavými pravidly.

Domnívám se, že náboženští fanatici jsou pro lidstvo tímtéž hrůzným zlem jako každý fanatik, ať už se vyskytne v politice, ve vědě nebo kdekoliv jinde. Měli bychom na ně mít nějaký poplašný systém, abychom je včas rozpoznali.

The experimenting doctor J. Jesenius. The assistance: Mydlář, The Headsman.

d/ Závěr

Tímto šestnáctým dílem jsem se svůj seriál rozhodl ukončit. V rozmanitých tématech jsem se vám snažil ukázat, jaký je můj názor na současné eko-myšlení a konání. Mnohé z těchto témat jsou pouhé náznaky a ty nejsou zdaleka vyčerpány. Mohu se k nim vracet v budoucích blozích a pak o nich pojednat detailněji.
Možná byste si mohli myslet, že některá z témat hlavní téma přesahují. Ano ten dojem připouštím, ale domnívám se, že všechno může mít něco společného.
Jak už víte, chci s vámi své názory sdílet, nikoliv vám je vnucovat.
Na jednotlivé díly je od vás minimální konkrétní odezva. Já bych ale rád dostával vaše kladné i záporné reakce. Jsou-li nějaké technické problémy, jak mi dát vědět, mohu vám nabídnout svou e-mailovou adresu. Můžete mi zaslat e-mail. (zzacek@darwiniana.cz or zzacek@seznam.cz).
Děkuji vám všem, kteří jste můj blog alespoň navštívili, zvláště z těchto zemí:
USA, Polsko, Česká republika, Rusko, Ukrajina, Litva, Peru, SRN, Francie, Čína..... Nejvíc ze všeho jsem překvapen vzrůstajícím zájmem Polska v poslední době. Velice moc vám za vaši pozornost děkuji, moji polští fandové!