The English Version

The Fig. 1: We´re in Montmartre.

My Free Impressions from Paris

My story from Montmartre

It was an evening and we were in Montmartre in Paris: me, my son Robert and our mutual friend Vendy. Our examination of the cherry on the cake (Sacré Couer on the Montmartre Hill) was over and we were hungry and thirsty. The day was changing in the night slowly and artificial lights substituted for the natural daylight everywhere.

We occupied an outdoor roofed garden of one of many restaurants immediately next to Sacré Couer. A waiter came to us quickly and he gave a menu to us. We decided to take a light refreshment only in the restaurant and our choice was the onion soup. We ate it in the first time just in Montmartre.
Our choice missed any distinguish taste. The content of my dish consisted of a seal formed on the surface of the soup. The seal formed semi-fluid cheese and peaces of the French loaf. It was something like an ice on water. There was a very hot onion broth under the solid surface.
You had to work through the solid top layer very hard. 

The Fig. 2: One of lanes in Montmartre.

The night was quite could, rainy and windy but there was a warming system in the outdoor garden of the restaurant and so we didn´t suffer from the bad weather too much. I´d say that the soup fulfilled two things: first, our stomachs weren´t empty already and second, it warmed us. We took some drinks, my attendants had beer, I was satisfied with Coca-Cola. We were sitting and enjoining the local atmosphere. Ye, I must point out that I could smoke in the outdoor space. This is why we preferred the gardens in front of restaurants rather than the sitting indoor where smoking was prohibited.

While we were sitting there many famous painters and other artists were passing through my mind. For all of them I mean Amedeo Modigliani, the Italian painter and sculptor. I know he lived and created in Montmartre from his biography I read several years ago. On the top of the Montmartre Hill I realized why so many artists have liked the place: I think that the main reason has been the bright daylight penetrating into their ateliers under rooves of some of many houses built up on its slopes. If The Greece Gods has had their Olympus then surely The Montmartre Hill in Paris has been the Olympus of the modern art.

The Fig. 3: From the top of the Montmartre Hill.

Something like that was in my head when a small woman appeared at our table as an oriental fairy with typical oriental traits in her face. She squeezed a portfolio under her right arm. She spoke in French and obviously she was decided to draw my portrait. In the first while we refused her offer but she didn´t give it up.
Perhaps it was the good time we had or perhaps it was the atmosphere of the place that we invited her to sit with us. She could understand a few words in English only but despite of the mutual language barrier we understood that she came from South Vietnam and lived in Paris for more than ten or fifteen years. She let us to repeat our first names several times and then she pronounced them slowly aloud. They had to seem to her to sound in a very exotic way.
Maybe we understood well when she tried to tell us what was her job. We didn´t learn exactly how she earned her money regularly but I think it had to be by making some souvenirs or so. To get some extra money she offered to draw a portrait to tourists. We became her last victimes. Or more exactly said: I was the victime ´cause she wished to draw especially my portrait. Her name was Mey. Our friendly and lumpish talking changed our refusal in our agreement and Mey could started drawing my portrait at last.
When she finished her work and she got her money I was successful in saying her that I drew a little too and that when I came back to Prague I would draw how we were sitting there and she was doing my portrait by my memory including all our own resemblances. I asked her for her e-mail address and she wrote it in under my portrait.

The Fig. 4: The lower part of The Basilica of Sacré Couer.

A week or two later in Prague I drew the all scene by my memory as well as by my best skill, then I scanned the original in my comp and sent its copy to her.
A month or so later she confirmed that she got the picture. Unfortunatelly, her short e-mail in English would be a hard nut even to J. F. Champollion to decipher. It is hardly graspable what she wants to say. I replied to her speedily but since that time there has been no reply from her.
Never mind. I´ve owned two original pictures and this nice story from my visit to Montmartre.


The Czech Version

Mé volné dojmy z Paříže

Moje historka z Montmartru

Byl večer a my byli na Montmartru v Paříži: Já, syn Robert a náš společný přítel Vašek. Naše prohlídka "třešně na dortě" (Sacré Couer na Montmartreském pahorku) skončila a my měli hlad a žízeň. Den se zvolna měnil v noc a přirozené denní světlo všude nahrazovala umělá osvětlení.

The Fig.5: The Portrait of me from Mey.

Obsadili jsme zastřešenou venkovní zahrádku jedné z mnoha restaurací bezprostředně vedle Sacré Couer. Číšník k nám přišel rychle a předal nám jídelní lístek. Rozhodli jsme se dát si v té restauraci jen lehké občerstvení a naší volbou byla cibulová polévka. Jedli jsme ji poprvé zrovna na Montmartru. Naše volba postrádala jakoukoliv výraznou chuť. Obsah mé misky sestával z jakési plomby utvořené na povrchu polévky. Plombu tvořil zpola tekutý sýr a kousky bagety. Něco jako led na vodě. Pod tuhým povrchem byl velmi horký cibulový vývar. Tuhou horní vrstvou jste se museli propracovávat velmi perně.

Noc byla dost chladná, deštivá a větrná, ale ve venkovní zahrádce restaurantu byl vyhřívací systém, takže jsme tak moc špatným počasím netrpěli. Řekl bych, že polévka splnila dvě věci: zaprvé jsme už neměli prázdné žaludky a za druhé nás zahřála. Dali jsme si něco k pití, moji společníci měli pivo, já se spokojil s colou. Seděli jsme a užívali si místní atmosféru. Jo, musím podotknout, že jsem v tom venkovním prostoru mohl kouřit. Proto jsme dávali přednost spíše restauračním předzahrádkám než posezení uvnitř, kde je kouření zakázáno.

Zatímco jsme tam seděli, hlavou mi procházeli mnozí slavní malíři a další umělci. Za všechny zmiňuji Amedeo Modiglianiho, italského malíře a sochaře. Z jeho životopisu, který jsem před několika lety četl, vím, že žil a tvořil na Montmartru. Na vršku Momartreského pahorku jsem si uvědomil proč má tohle místo v oblibě tolik výtvarných umělců. Myslím, že hlavním důvodem je jasné denní světlo pronikající do jejich ateliérů pod střechami některých z mnoha domů vystavěných na jeho svazích. Mají-li řečtí bohové svůj Olymp, pak Montmartreský pahorek v Paříži je Olympem moderního umění.

The Fig.6: The Dedication in detail on my portrait.

Něco na ten způsob jsem měl v hlavě, když se jako nějaká orientální víla zjevila u našeho stolu drobná žena s charakteristickými východními rysy ve tváři. Pod pravou paží mačkala nějaké desky. Mluvila francouzsky a očividně chtěla nakreslit můj portrét. V první chvíli jsme její nabídku odmítli, ale ona to nevzdávala. Snad to byla ta pohoda, co jsme měli, nebo to možná byla atmosféra toho místa, že jsme ji pozvali, aby si k nám přisedla. Anglicky rozuměla jen pár slovům, avšak i přes vzájemnou jazykovou bariéru jsme pochopili, že pochází z Jižního Vietnamu a žije v Paříži asi deset či patnáct let. Několikrát si nechala opakovat naše jména a pak je pomalu vyslovovala nahlas. Musela jí připadat znít velmi exoticky. Snad jsme dobře pochopili, když se nám pokoušela sdělit, jakou má práci. Nedozvěděli jsme se přesně, jak si vydělává peníze pravidelně, ale myslím, že to muselo být zhotovování nějakých suvenýrů či tak něco. Aby si vydělala nějaké peníze navíc, nabízela turistům portrétování. My jsme se stali jejími posledními obětmi. Či, přesněji řečeno, tou obětí jsem byl já, protože si přála nakreslit speciálně můj portrét. Jmenovala se Mey. Naše přátelské a neohrabané povídání změnilo naše odmítnutí v souhlas a Mey se konečně mohla pustit do mého portrétování.

The Fig. 7: Mey´s drawing my portrait.

Když svou práci dokončila a dostala své peníze, podařilo se mi jí sdělit, že taky trochu kreslím, a že až se vrátím do Prahy, nakreslím zpaměti, jak tam sedíme a ona mě portrétuje včetně všech našich podob. Požádal jsem ji o e-mailovou adresu a ona mi ji vepsala pod můj portrét.

O týden či dva později v Praze jsem celou scénu zpaměti a také podle svého nejlepšího umu nakreslil, pak jsem originál přeskenoval do svého kompu a jeho kopii jí poslal.

Asi po měsíci potvrdila, že obrázek dostala. Bohužel, její krátký e-mail v angličtině by byl tvrdým oříškem k rozlousknutí dokonce i pro J.F. Champolliona. Je sotva pochopitelné, co chce sdělit. Odpověděl jsem jí obratem, ale od té doby se neozvala.
Nevadí, vlastním dva originální obrázky a tuhle hezkou historku ze své návštěvy Montmartru.