The Fig.1

The English Version

My Free Impressions from Paris

Paris from Above (II)

We could see the Eiffel´s Tower in one line with its younger competitor as well as the Sacré Coeur sitting on the top of the Montmartre hill (The Fig.1).
Naturaly, I took pictures of the two Parisian attractions in more approaches, too (The Fig.2,3).

I think that the Top of Paris has stood on a bit higher platform than the Eiffel´s Tower. Thanks to it this highest occupied building of Paris has been exceeded its older and more famous colleague by a few meters.

The Fig.2

Maybe we were there in the right time with minimal numbers of visitors but despite this I think that the most of the tourists prefer to see Paris from the top of the Eiffel´s Tower rather than from the top of the highest Parisian building.Well, it was to our benefit.

The cemetary which I took its pictures of (see my previous part one) could be seen in the opposite part of the ring to the Eiffel´s Tower. I confess with no torture that I don´t know where there were the separate world´s sides under the roof of the highest Parisian building. This is why at least I make this remark of the positions of the two objects to each other from my observation. Yes, I know, I could take a map of Paris for my help but, as you´ve known from some of my previous posts, mostly I´ve written my texts with no help of the technic books. My texts have streamed from my head only.
Now I realize the rainbow effect on my Fig.1 in the previous post. It was a later afternoon, the Sun was on the side of the cemetary and then the cemetary had to be about in the western direction, the Eiffel´s Tower in the eastern one. Also I could ask Vendy, my attendant, to lend me his compass but I didn´t do it.

I finish this post with photo catching an immediate surroundings in the depth under the Top of Paris (The Fig.4).

To be continued

The Fig.3

The Czech Version

Moje volné dojmy z Paříže

Paříž shora (II)

Mohli jsme vidět Eiffelku v jedné linii s její mladší konkurentkou a také Sacré Coeur sedící na vrcholku monmartreského pahorku (Obr.1). Přirozeně, že jsem obě ty pařížské atrakce vyfotil také ve větším přiblížení (Obr. 2,3).

Myslím, že Vrchol Paříže stojí na trochu vyšší plošině než Eiffelovka. Díky tomu tato nejvyšší obytná budova Paříže převyšuje svou starší a slavnější kolegyni o pár metrů.

Snad jsme tam byli ve správný čas s minimem návštěvníků, ale přesto si myslím, že většina turistů dává spíše přednost vidět Paříž z vrcholu Eiffelky než z vrcholu nejvyšší paříšské budovy. Inu, bylo to k našemu prospěchu.

The Fig.4

Hřbitov, jehož obrázky jsem pořizoval (viz mou předešlou část první), se dal vidět v opačné části prstence vůči Eiffelce. Bez mučení přiznávám, že nevím kde byly pod střechou nejvyšší pařížské budovy jednotlivé světové strany. Proto alespoň činím tuto poznámku o postavení obou objektů navzájem. Ano, vím, mohl bych si vzít na pomoc mapu Paříže, ale, jak už víte z některých z mých předcházejících blogů, většinou své texty sepisuji bez pomoci odborných knih. Moje texty pramení výhradně z mé hlavy.
Teď si uvědomuji duhový efekt na obr.1 v mém předešlém blogu. Bylo pozdní odpoledne, Slunce bylo na straně hřbitova a hřbitov tedy asi musel být v západním směru, Eiffelka ve východním. Taky jsem mohl požádat druha Vendyho, aby mi půjčil svůj kompas, ale neudělal jsem to.

Tento blog zakončuji snímkem zachycujícím bezprostřední okolí v hlubině pod Vrcholem Paříže (Obr.4).

Pokračování příště

The Fig.1

The English Version

My Free impressions from Paris

Paris from above (I)

Why we didn´t see Paris from the top of the Eiffel´s Tower I´ve already depicted in one of my previous posts. Now I´m going to tell you about how we could compensate this great lack.

This lack was compensated by the highest occupied building in Paris (The Fig.1,2). First we could see it from the foot of the Eiffel´s Tower at a distance.

We went to the building by a taxi cab. During the drive first I could see the Chámps-Elyssés, something like several Venceslaw´s squares (the famous square in the Prague center) in one. We encircled the Victory Arc there and back again and for a while we got out of our taxi near to the highest occupied building in Paris.
I´ve known no details about it but I´ve though it has been occupied rather by various firms and public offices than by private inhabitants.

The Fig.2

I noticed that the Lafayette´s Gallery stood next to it. Down in the vestibule we bought tickets and after a short check of our bags we could go over to the two lifts with a lift-woman at them. Her task was to cord the lifts with a given number of people. Unlike the Eiffel´s Tower there were no fronts in the small hall before the lifts so that a while later we were fastly lifting up to the top of the Parisian skydraper.
Our lift stopped a few floors under the roof. We left it and we found themselves in a wide ring encircling the central axis of the whole building.
The outer wall of this ring consisted of big glassy windows giving splended views over Paris. There were tables and chairs alongside the outer glassy wall, you could sit there and buy something to eat or to drink on the opposite side. We didn´t make use of the choice and we kept passing through the corridor of the big circle and of course, every moment I was taking pictures. It was a fascinating spectacle. Besides, no crowds of people, no fighting for the places at the big glassy views.

The Fig.3

We were lucky for the rainbow again after our visit to The Sacré Coeur (The Fig.3). Though often it was raining and the sky was cloudy from time to time the Sun could send its rays down through clouds. The weather guaranteed the rainbow effect with a high probability.
It was as if you found yourself in a big circle gallery with a plenty of various pictures painted by the only master, by Paris itself.

In one moment my attention was attracted to a large cemetery (The Fig.4). I took several pictures of it, some of them captured this place of the last rest in a more detail. (The Fig.5, 6)

To be continued.

The Fig.4

The Czech Version

Mé volné dojmy z Paříže

Paříž shora (I)

Proč jsme neviděli Paříž s vrcholu Eiffelky jsem už vylíčil v jednom ze svých předešlých blogů. Teď se vám chystám povědět o tom, jak jsme tento velký nedostatek dokázali kompenzovat. 

Tento nedostatek byl kompenzován nejvyšší obytnou budovou v Paříži (Obr.1,2). Poprvé jsme ji mohli vidět od úpatí Eiffelovy věže v dálce.

K té budově jsme jeli taxíkem. Během jízdy jsem mohl poprvé uvidět Chámps Elyssés, Elysejsská pole, něco jako několik Václaváků (slavné náměstí v centru Prahy) v jednom. Objeli jsme Vítězný oblouk tam a zase zpět a po chvíli jsme z taxíku vystoupili nedaleko nejvyšší obytné budovy v Paříži.  Neznám o ní podrobnosti, ale myslím, že je spíše než soukromými obyvateli zabrána rozmanitými firmami a veřejnými úřady.

The Fig.5

Všiml jsem si, že vedle ní stojí Lafayettova Galerie. Dole ve vstupní hale jsme si zakoupili lístky a po krátké kontrole našich báglů jsme mohli přejít ke dvěma výtahům s výtahářkou u nich. Měla za úkol naplnit výtahy daným počtem lidí. Na rozdíl od Eiffelky v malé hale před výtahy žádné fronty nebyly, takže po chvíli jsme rychle stoupali k vrcholu paříšského mrakodrapu. Náš výtah zastavil několik málo pater pod střechou. Opustili jsme ho a ocitli se v širokém prstenci obkružujícím centrální osu celé budovy.
Vnější stěna prstence sestává z velkých skleněných oken poskytujících nádherné výhledy na Paříž. Podél zevní skleněné stěny jsou stolky a židle, mohli jste se tam posadit a koupit si něco k jídlu či pití na protější straně. Tuhle volbu jsme nevyužili a dál jsme procházeli tím velkým kruhem a samozřejmě, já každou chvilku fotil. Byla to fascinující podívaná. Navíc, žádné davy, žádné zápolení o místa u velkých skleněných výhledů. 

The Fig.6

Po návštěvě Sacré Coeur jsme měli opět kliku na duhu (Obr.3). I když často pršelo a nebe bylo zatažené, Slunce občas dokázalo seslat dolů skrze mraky své paprsky. Počasí zajišťovalo duhový efekt s vysokou pravděpodobností.
Bylo to, jako když se ocitnete v nějaké obří galerii se spoustou různých obrazů namalovaných jediným mistrem, Paříží samou.

V jedné chvíli mou pozornost upoutal velký hřbitov (Obr.4). Pořídil jsem několik jeho obrázků, některé z nich zachycují toto místo posledního odpočinku detailněji (Obr.5, 6).

Pokračování příště.

The Delirium tremens of J.Z..

The English Version

The Addiction to Alcohol (and other drugs) on My Two Pictures:

The Delirium Tremens of J.Z. and

On The Land

I´ve been working at the ward for the follow-up care of the men dependent on alcohol, gambling and drugs. I´ve met with a lot of patients and some of them have returned to our ward repeatedly. This has been the case of J.Z., too. He´s already hospitalized with us for several times. He has certified and he has seemed to be satisfied with his life style. He´s had his curator if he has been free, out of our care. He´s been able to be sober for some time but sooner or later he´s had relapses leading to his next hospitalizations.
The worst state for the drunken men when they decided not to drink is delirium tremens. The afflicted have terrible hallucinations and convulsions. This syndrom is very dangerous and it can kill the patient. Usually you can survive the first attack but with every next delirium the probability of your survival decreases. It is as if you´re passing through the very Hell. It has said that often a patient sees white mice but, surprisingly, the delirious patients see all but the white mice.
The addiction punishes you because you stopped drinking. And the worst of the punishments is just delirium tremens. J.Z. has already passed through the hell. So I imagine his suffering he experienced in the detoxification centre.

There have been appearing and disappearing again many various men with many various characters at our ward for the men dependent on alcohol, drugs and pathologic gambling. Some of them have attracted your attention, some of them have passed by you without you noticed them. Some of them have imprinted in your memory, some of them have been forgotten. From time to time I´ve drawn some of them as it is on my second picture. The sitting man (A.P.) has been addict to alcohol while the standing man (K.C.) has been dependent on both alcohol and the benzodiazepine´s drugs. Both two gays has had relapses. The carp in the front symbolizes their next attempt to be clear. I called the picture On The Land.

On The Land.

The Czech Version

Závislost na alkoholu (a jiných drogách) na mých dvou obrázcích:

Delirium tremens J.Z.
a
Na suchu

Pracuji na oddělení pro následnou péči mužů závislých na alkoholu, hraní a drogách. Setkávám se se spoustou pacientů a někteří z nich se na naše oddělení vracejí opakovaně. Tohle je také případ J.Z.. Už je u nás hospitalizován poněkolikáté. Je zbaven svéprávnosti a zdá se, že je se svým životním stylem spokojen. Když je volný, mimo naši péči, má svého kurátora. Nějaký čas je schopen být střízlivý, ale dříve či později má recidivy, které vedou k jeho dalším hospitalizacím.
Nejhorší stav pro opilce, když se rozhodnou nepít, je delirium tremens. Postižení mají děsivé halucinace a křeče. Tento syndrom je velmi nebezpečný a může pacienta zabít. První ataku obvykle přežít dokážete, ale s každým dalším deliriem se pravděpodobnost vašeho přežití snižuje. Je to jako když procházíte samotným Peklem. Pacient prý často vidí bílé myši, avšak, překvapivě, delirantní pacienti vidí cokoliv až na bílé myši.
Závislost vás trestá, protože jste přestali pít. A právě nejhorší z trestů je delirium tremens. J.Z. si tím Peklem už prošel. Tak jsem si jeho utrpení na detoxu představil.

Na našem oddělení pro muže závislé na alkoholu, drogách a patologickém hráčství se zjevuje a mizí mnoho rozmanitých mužů s mnoha rozličnými vlastnostmi. Někteří z nich upoutají vaši pozornost, někteří z nich kol vás projdou, aniž byste si jich povšimli. Někteří se vám vtisknou do paměti, někteří jsou zapomenuti. Občas si některé nakreslím, jako je tomu na mém druhém obrázku. Sedící muž (A.P.) je závislý na alkoholu, zatímco stojící chlapík (K.C.) je závislý na alkoholu a bezodiazepinech. Oba už mají recidivy. Kapr v popředí symbolizuje jejich další pokus o to být čistí. Ten obrázek jsem nazval Na souši.

The Drunken Villager.

The English Version

The Demon Named Alcohol in my Drawings

The Drunken Villager

My coloured drawing of The Drunken Villager was inspired by one man from the village of my youth (see some of my previous posts). He was an often visitor of a local pub. He liked drinking beer in the pub. It was his way of a rest as well as his way of an amusement. At the Puffler´s Pub near to a road passing by it you could exchange a lot of information with your neighbours.
His appearance was quite bizzare. His head looked like a tall extended cylinder covered almost permanently with a flat cap with a flap  because he put it off his head very rarely only. If you happened to be so lucky to see what was under his flat cap you could see that the top of his head was bald. The only remains of hair were visible above his ears. There was a small trimmed mustache under his nose, something like the A. Hitler´s one. But the most marked trait of his face was his nose. It protruded from it like a mighty rammer. Just this part of his face was an often target of jokes done by all the other villagers but mostly this joking was done out of his hearing ´cause if he´d have heard something like that his responses might be very dangerous to such a joker. It was told that ones he was in the pub again, somebody was laughing at his nose. He was getting angry with the joker so much that he threw his empty pint at him. Fortunately to the joker he missed.
As for me I never saw him to be angry. His small smart eyes were sparkling with a sense of humour, he liked making a fool of the others himself. He could drink regularly and frequently, from time to time he could fuddle himself and then he left the pub on uncertain feet but next morning you could see him to be agile again. His addiction to alcohol was obvious but he could live with it without he was forced to undergo any antialcohol treatment.
In that time of my youth he might be more than 65 years old, he was a contemporary of my Granddady. Both my Granddady and my Father told me various funny stories about him. They said he was very humorous, they compared him to our famous movie King of the Comics, Vlasta Burian, but unlike him my Drunken Villager was popular within his small village only.
Just he´s leaving the pub in a summer night and the road isn´t wide enaugh to him on my picture.

The Czech Version

Démon zvaný Alkohol v mých kresbách

Opilý vesničan

Má barevná kresba Opilého vesničana byla inspirována jedním mužem z vesnice mého mládí (viz některé z mých předešlých blogů). Byl častým návštěvníkem místního hostince. Rád v něm popíjel pivo. Byl to jeho způsob relaxace a také jeho způsob zábavy. V hospodě U Pufflerů poblíž silnice procházející kol ní jste si mohli vyměnit spoustu informací se sousedy.
Jeho vzhled byl dost bizarní. Jeho hlava se podobala vysokému protáhlému válci pokrytému skoro pořád plochou čapkou se štítkem, protože ji z hlavy snímal jen velice vzácně. Kdybyste náhodou měli tu kliku shlédnout to, co se pod jeho plochou čepicí skrývá, viděli byste, že má temeno hlavy lysé. Jediné pozůstatky vlasů byly viditelné nad jeho ušima. Pod nosem měl malý zastřižený knírek, něco jako ten Hitlerův. Ale nejvýznačnějším rysem jeho tváře byl nos.Vyčníval z ní jako mocné beranidlo. Právě tahle část jeho obličeje byla často terčem vtipů všech ostatních vesničanů, ale většinou tohle vtipkování dělali mimo jeho doslech, neboť kdyby býval něco takového zaslechl, jeho reakce by pro takového vtipálka mohla být asi nebezpečná. Povídalo se, že když byl zas jednou v hospodě, kdosi se jeho nosu posmíval. Tak moc se na toho posměváčka naštval, že po něm mrštil prázdný půllitr. Naštěstí pro vtipálka chybil.
Pokud jde o mne, nikdy jsem ho nazlobeného neviděl. Malá chytrá očka mu jiskřila smyslem pro humor, sám si rád z ostatních dělal blázna. Dokázal pít pravidelně a často, čas od času se uměl opít a pak hostinec opouštěl na nejistých nohách, ale příštího rána jste ho mohli vidět opět čilého. Jeho závislost na alkoholu byla zjevná, ale uměl s ní žít, aniž by byl musel podstoupit protialkoholní léčbu.
V čase mého mládí mu snad mohlo být přes pětašedesát, byl vrstevníkem mého dědy. Děda s tátou mi o něm vyprávěli rozličné veselé historky. Vyprávěli, že byl velice vtipný, srovnávali ho s naším slavným filmovým Králem komiků, Vlastou Burianem, ale na rozdíl od něj můj opilý vesničan byl populární jen ve své malé vísce.
Na mém obrázku právě opouští hospodu za letní noci a silnice mu není dost široká.

The Fig.1

The English Version

The Key (Klíč in Czech), My First Joy of Snow in This Year

The Key is a hill covered with a forest in the Lužice Mountains near to Nový Bor the town in Czech Republic. I had the occasion to find myself there just three days before the Christmas Eve (12.21.2014). Our goal was to climb up to its top. Me and my two constant attendants were successful in it.

Our friend Vendy parked his car in a slope at the foot of the Key. You can see it as a little grey point in the line of our prints in watery snow on the picture one. The weather was cloudy, from time to time watery snow was falling. At the beginning we were climbing up a wide forest way, it was stony and interwoven with tangles of tree roots (The Fig.2, 3, 4).

The Fig.2

As usually, I stepped up slowly behind my attendants, from time to time I stopped to take one or two pictures. There was a thin layer of melting watery snow in places at the lower level of our climb up. Mainly I took side shots of the forest or our way in front of me or behind me. Snow was changing its firm state in the liquid one on the ground quickly and then we had to avoid streamings and pools of water.

The forest in which The Key is enfolded has a mixed character, though the spruce is its dominant element. The spruce´s roots don´t penetrate deeply into the soil. Their growth is superficial and shallow, they distributes themselves to the width rather than into the depth. Therefore the strong winds are the cause of its often windthrows.

I must point out that for the time of our climb up to the top and then for the following climb down we came upon no living soul. The temperature was above the freezing point at the lower level of the climb up.
The higher we stepped up the lesser the occurence of the spruce was in the forest composition. There were much more leafy trees at the higher level of the climb up. Together with them a bushy vegetation started appearing. I could see that the growth of the naked leafy trees was very young, the trees were thin and not too tall. The way to the top turned to the left at this interface and it became much nearer. Also I could see that the snowy layer was thicker and it resisted to melt out.

The Fig.3

The snowy path encirled the whole left side of the hill in a mild climbing up but when it arrived at its end it didn´t copy its circuit in an ascendant spiral but it traversed in the opposite direction above its previous section. This traversing repeated for several time up to the very top. Naturaly, the separate sections of the path were as shorter as we were closer to the top ´cause the top had a very limited stony platform.

Just on the traversing sections of the path I started discovering various semi-rifts among the side growth of trees and bushes, they allowed some views over the landscape spreading in the surroundings of the Key. I could see wide valleys and many other hills through the semi-rifts. Unfortunately, the visibility was limited by often snowing and by dense mist.

As you can see on the picture (The Fig.5), this hill falls into the category of the reserves. This warning was in the place where the way changed in the path turning to the left side of the hill. Partly the spruces were replaced leafy kinds of trees. The snowy layer became thicker and snow ceased melting.

The Fig.4

The path was near and stony but stones were covered with snow at the higher level of our climb up. The same held true for branches and trunks of the growth next to the path. They were decorated with snow cover. Suddenly we were in the right kingdom of the Winter (The Fig.6).

Let my photos finish my story:

The Fig.7: A rift through the growth.

The Fig.8: The surrounding lanscape in the dense mist.

The Fig.9: The landscape screened by the growth.

The Fig.10: A spruce decorated with snow.

The Fig.11: The snow can be a great artist.

The Fig.12: Last meters under the top.

The Fig.13: The landscape taken from one side of the top.

The Fig.14: The landscape taken from the opposite side of the top.

The Fig.15: The absolute top of the Key is five hundreds meters high. I spent a short moment on the top only. The wind was cruel, frosty and blistering. While I was taking some pictures my fingers were freezing to the bones. I was alone on the top in that moment. My partners were stepping down in the same time. They accomplished the top a time before me. To wait for me on the top for so a long time was unberable to them. I finished my taking pictures quickly and I followed them down.


The Czech Version

Klíč, moje první radost ze sněhu v tomto roce

Klíč je kopec pokrytý lesem v Lužických horách poblíž Nového Boru v České republice. Měl jsem tu příležitost ocitnout se tam zrovna tři dny před Štědrým dnem (21.12. 2014). Naším cílem bylo vystoupit na jeho vrchol. Já a moji dva stálí společníci jsme v tom byli úspěšní.

Náš přítel Vendy zaparkoval auto ve svahu při úpatí Klíče. Můžete ho vidět jako malý šedý bod v linii našich šlápot v mokrém sněhu na obrázku jedna. Počasí bylo zamračené, občas padal mokrý sníh. Na začátku jsme stoupali širokou lesní cestou, byla kamenitá a protkaná spletěmi stromových kořenů (Obr. 2, 3 a 4).

The Fig.5

Jako obyčejně jsem za svými společníky stoupal zvolna, občas jsem se zastavil, abych udělal pár obrázků. Na nižší úrovni našeho výstupu byla místy tenká vrstva tajícího mokrého sněhu. Hlavně jsem pořizoval boční záběry lesa nebo cestu před sebou či za sebou. Sníh na zemi rychle měnil pevné skupenství v tekuté, takže jsme se museli vyhýbat stružkám a kalužím vody.

Les, v němž je Klíč zahalený, má smíšený charakter, i když smrk je jeho dominantním prvkem. Smrkové kořeny nepronikají do půdy hluboko. Jejich růst je povrchový a mělký, šíří se spíše do šířky než do hloubky. Proto jsou silné větry příčinou jeho častých vývratů.

Musím podotknout, že v době našeho výstupu na vrchol a poté následného sestupu jsme nenarazili na živou duši. V nižší úrovni výstupu byla teplota nad bodem mrazu.
Čím výš jsme vystupovali, tím menší byl v lesní skladbě výskyt smrku. Ve vyšší úrovni výstupu bylo mnohem více listnatých stromů. Spolu s nimi se začala objevovat křovitá vegetace. Viděl jsem, že porost holých listnáčů je velmi mladý, stromy byly tenké a nepříliš vysoké.
Na tomto rozhraní se cesta na vrchol stáčela doleva a mnohem víc se zužovala. Mohl jsem též pozorovat, že je sněhová vrstva silnější a odolává tání.

The Fig.6

Zasněžená stezka obcházela celý levý bok pahorku v mírném stoupání, ale když dorazila na jeho konec, nekopírovala jeho obvod v jakési vzestupné spirále, ale traverzovala v opačném směru nad svým předešlým úsekem. Tohle traverzování se opakovalo několikrát až na samý vrchol. Jednotlivé úseky stezky byly přirozeně tím kratší, čím blíže jsme byli k vrcholu, protože vrchol má velmi omezenou kamenitou plošinu.

Právě na traverzových úsecích stezky jsem začal objevovat různé poloprůhledy mezi postranním porostem stromů a keřů, umožňovaly výhledy po krajině v okolí Klíče. Mohl jsem průhledy pozorovat široká údolí a mnoho jiných kopců. Bohužel, viditelnost byla omezena častým sněžením a hustou mlhou.

Jak můžete vidět na obrázku (Obr.5), tento kopec spadá do kategorie přírodních rezervací. Toto upozornění bylo v místě, kde se cesta měnila ve stezku stáčející se na levý bok pahorku. Smrky zčásti nahradily listnaté druhy stromů. Sněhová vrstva sílila a sníh přestával tát.

Stezka byla úzká a kamenitá, ale kameny byly ve vyšší úrovni našeho výstupu pokryté sněhem. Totéž platilo o větvích a kmenech stromů vedle stezky. Zdobila je sněhová pokrývka. Pojednou jsme byli v pravém království Zimy (Obr. 6).

Dovolte, aby příběh dokončily moje fotografie:

The Fig.7

Obr.7: Průhled porostem.

Obr.8: Okolní krajina v husté mlze.

Obr.9: Krajina cloněná porostem.

Obr.10: Smrk zdobený sněhem.

Obr.11: Sníh umí být velkým umělcem.

Obr.12: Poslední metry pod vrcholem.

Obr.13: Krajina focená z jedné strany vrcholu.

Obr.14: Krajina focená z opačné strany vrcholu.

Obr.15: Absolutní vrchol Klíče je vysoký 500 m. Na vrcholu jsem strávil jen krátkou chvíli. Vítr byl krutý, mrazivý a prudký. Zatímco jsem pořizoval snímky, prsty mi mrzly na kost. V tu chvíli jsem byl na vrcholu sám. Moji partneři v téže době sestupovali dolů. Dosáhli vrcholu nějakou dobu přede mnou. Čekat na mě nahoře takovou dobu pro ně bylo neúnosné. Rychle jsem dokončil focení a následoval je dolů.

The Fig.8

The Fig.9

The Fig.10

The Fig.11

The Fig.12

The Fig.13

The Fig.14

The Fig.15

The Fig.1: A beautiful spider waited for me in his web on the top.

The English Version

Corsica (IV)

The Top of The Hill and
The Rest of the Second Day

The top of the hill turned out to be a beginning of a long and not too wide stony back extending to the inland among other backs separated each other with various valleys. The stony zig-zagging path lined with the thorny vegetation continued on and after a short rest we started going it.

There were a lot of stony outcrops on the long back of the hill. Often we had to avoid the thorny vegetation catching us at our clothings, also we had to stepped up some stony outcrops or to stepped them down. The hill slanted speedy with its slopes to green valleys alongside our craggy path. The green speedy slopes were covered with the dense growth of the macchia. The terrain seemed to be impassable. The thorny bushes threatened to change our bodies in bloody pieces. We had to keep walking or climbing the path.

The Fig.2: A kind of the Cyclamen genera probably.

When you´re climbing up to a hill, a rock or a mountain you have two basic choices what to do. You can view over the landscape under you or you can notice things appearing before your eyes, in your immediate surroundings. While we were finding the continuation of our path alternatively we were doing the two activities. The dog (see the previous part) didn´t ceased to do his company to us. He was still disappearing out of our sights for longer moments and then he was joining us again. Once we noticed as he was drinking water held in a rocky crevice. We envied him a bit ´cause we had no water. Though we felt to be thirsty a bit more than before our climb up we could overcome our thirst with no problem, in short we weren´t so desperate to be forced to mimic the dog and to drink the rotten unclear water from the rocky crevice.

The Fig.3: An abundant fern on the hill but in other places, too.

Continuing on our way with our faces to the inland we could view over the landscape in all the directions. There was Furiani the village sitting on the opposite top to our left hand. The village was separated from us by a long and wide valley covered with the dense growth of the macchia. There were beautiful views of the sea and of the suburb of Bastia the city behind our backs. We could see other mountainous formations rising up in huge waves in front of us and the mountains were exceeding the top we were jumping and stumbling on. At last to our right hand there was a valley, too, rising up in a long hill screening our views of the rest of Bastia in the opposite side. So that we found ourselves on the back of one of many waves of the Corsican rocky sea in storm.

The Fig.4: A lizard on a rocky outcrop.

Our way across the back of our huge stony animal was ended up with a right cliff. We judged that the safety climb down could been ensured by a thick rope. Having no such a thing with us we thought over to encircle the obstacle not so speed side slopes but the macchia said its resolute NO! Then we decided to finish our trip and to return to the hotel in our own traces.

When we were in the wood of cork-oaks again I stopped for a moment to take a picture while my son walked on. Then I kept walking again but I lost my son out of my sight. I turned to the first houses sooner thinking that my son was ahead of me. In fact he kept walking right behind his nose. I was alone and my only attendant was our faithful dog. He refused to leave me. He seemed to be prepared to adopt me and to spend the rest of our stay with us and then to take our back flight for Prague together with us.
And in that time we walked to the first road with a quite bussy traffic. I started to fear of him ´cause he

The Fig.5: A view over the sea and Bastia suburb.

was running the road as it were a free mountainous terrain. To give him up at last I shouted up to him to leave. Only then he understood that our friendship couldn´t continue on. With his ears down he started running back to his hill. Then my mobil phone started ringing up. Of course, it was my son. A while later we met happily again and our return to our hotel took a couple of minutes.

After a short rest in the hotel with something to eat and to drink we left the hotel, we crossed the Ralley and slowly we took a walk to the sea. It was dasking when we arrived at the sea. With an exception of a few fishmen the coastline was empty. Their landrovers were parked near to the sea line marked with alluviums, maybe mostly they consisted of remains of a plant material. The fismen´s rods were put in forks dug in sand and their owners were standing there or they were sitting in their cars. The sea was calm. While the fishmen were waiting for their fish we were walking on alongside the coastline. We

The Fig.6: Furiani from the top of our hill.

were heading for distant lights of the Bastia centre. In fact we were walking on long sandy sections of beaches with  the tongues of the sea water to the right. We could see various houses, parks, camps and stores behind beaches to the left. This barrier separated the beaches and the sea from the noise of the traffic rushing the Ralley.


The Czech Version

Korsika (IV)

Vrchol kopce a
zbytek druhého dne

Ukázalo se, že vrchol kopce je začátkem dlouhého a nepříliš širokého hřbetu, který se mezi jinými hřbety oddělenými navzájem rozmanitými údolími táhne do vnitrozemí. Kamenitá křivolaká stezka lemovaná trnitou vegetací pokračovala dál a my se po ní po krátkém odpočinku vydali.

The Fig.7: One of the opposite green slopes seen from our top.

Na tom dlouhém hřbetu kopce byla spousta skalnatých výstupů. Často jsme se museli vyhýbat trnité vegetaci, která nás chytala za šaty, na některé skalnaté výstupy jsme museli vystupovat nebo po nich sestupovat. Kopec se svahy strmě svažoval do zelených údolí podél naší hrbolaté stezky. Zelené strmé svahy byly porostlé hustým porostem macchie.

Když vystupujete na kopec, skálu či horu, máte dvě základní volby, co dělat. Můžete přehlížet krajinu pod sebou, nebo si můžete všímat věcí, které se vám jeví před očima ve vašem bezprostředním okolí. Zatímco jsme hledali pokračování naší stezky, střídavě jsme prováděli obě ty činnosti. Pes (viz předešlou část) nám neustával dělat svou společnost. Pořád nám na delší dobu mizel z dohledu a poté se k nám zase přídával. Jednou jsme si všimli, jak pije vodu zadrženou ve skalní štěrbině. Protože jsme

The Fig.8: One of the most cruel green knights of the macchia´s army.

žádnou vodu neměli, trochu jsme mu záviděli. I když jsme žízeň pociťovali víc než před výstupem, zvládali jsme ji překonávat bez problému, zkrátka, nebyli jsme tak zoufalí, abychom byli nuceni psa napodobit a pít zahnívající nečistou vodu ze skalní štěrbiny.

Jak jsme šli dál s tváří do vnitrozemí, mohli jsme přehlížet krajinu ve všech směrech. Po levé ruce seděla na protějším vrcholu víska Furiani. Vesnici od nás oddělovalo dlouhé široké údolí pokryté hustým porostem macchie. Za námi byly krásné výhledy na moře a bastijské předměstí. Nad vrcholem  jsme před sebou mohli vidět další horské formace zvedající se ve vysokých vlnách a ty hory převyšovaly vrchol, po němž jsme nadále poskakovali a klopýtali. Konečně, po naší pravici bylo rovněž údolí, které se na opačné straně zvedalo v dlouhý pahorek clonící naše výhledy na zbytek Bastie. Nacházeli jsme se tedy na jedné z mnoha vln korsického skalnatého moře v bouři.

The Fig.9: On our way to the sea.

Naši cestu napříč hřbetem obrovského kamenného zvířete zakončoval kolmý sráz. Soudili jsme, že bezpečný sestup by byl zajišťoval silný provaz. Protože jsme s sebou nic takového neměli, zvažovali jsme sráz obejít nepříliš strmými bočními svahy, ale macchia řekla své rozhodné Ne! Poté jsme se rozhodli svůj výlet ukončit a do hotelu se vrátit ve vlastních stopách.

Když jsme se opět ocitli v lesíku korkových dubů, na moment jsem se zastavil, abych udělal nějakou fotku, zatímco syn šel dál. Poté jsem pokračoval v chůzi také, ale syna jsem ztratil z dohledu. Odbočil jsem k prvním domům dříve v domnění, že syn je přede mnou. Ve skutečnosti šel pořád rovně za nosem. Byl jsem sám a jediným společníkem mi byl náš věrný pes. Odmítal mě opustit. Zdálo se, že je připraven si mě osvojit, strávit zbytek našeho pobytu s námi a poté spolu s námi odletět zpět do Prahy. A v té době jsem došel k první silnici s dost rušným provozem. Začal jsem se o něj bát, protože pobíhal po silnici jako by to byl volný horský terén. Abych se ho zbavil, zařval jsem na něj, aby se klidil. Teprve potom pochopil, že naše přátelství nemůže trvat napořád. Se sklopenýma ušima se rozběhl zpět ke kopci. Pak mi začal vyzvánět mobil. Samozřejmě, byl to syn. O chvíli později jsme se opět šťastně shledali a návrat do hotelu trval pár minut.

The Fig.10: The coastline with a fishman and his car. The dask was falling.

Po krátkém odpočinku v hotelu s něčím k jídlu a pití jsme hotel opustili, přešli jsme Ralley a udělali si zvolna procházku k moři. Když jsme k moři dorazili, stmívalo se. Až na pár rybářů bylo pobřeží prázné. Jejich landrovery parkovaly poblíž mořské čáry vyznačené náplavy, které snad většinou sestávaly ze zbytků rostlinného materiálu. Rybářské pruty byly položeny ve vidlicích zapíchnutých v písku a jejich majitelé tam postávali nebo seděli v autech. Moře bylo klidné. Zatímco rybáři čekali na své ryby, my jsme šli dál podél čáry moře. Směřovali jsme ke vzdáleným světlům bastijského centra. Kráčeli jsme vlastně dlouhými písčitými úseky pláží s jazyky mořské vody napravo. Vlevo za plážemi jsme mohli vidět rozmanité domy, parky, kempy a sklady. Tahle bariéra oddělovala pláže s mořem od hluku dopravy ženoucí se po Ralley. 

The English Version

The Old Nečil, The Last Private Peasant
in The Bohemian Communist Totality

Nečil was the second name of the man on my picture. He was a peasant in Radostovice the village of my childhood (see my previous blogs with this topic). I have never heard his first name. When I was a boy he was old already. I recall his slim figure with his bent shoulders and with his flappy dirty working clothing as he was walking slowly behind a plough pulled by an ox.
It was said that he was an owner of several large fields including a pond where we went to bathe to during hot summer days. The pond was called Nečilák, i.e. the Nečil´s pond.
I never heard him to speak with anybody. He had one brother. From time to time I had seen his sibling together with him working in a field for a few years of my summer stays in the village but then suddenly he disappeared and then I used to see the old Nečil only. No doubt his brother died. There were gossips in the village that the Old Nečil´s brother was an albino. If his brother-albino had red eyes I never saw ´cause he wore a cap with a long flap on his head and the flap screened his eyes.
They never married, they lived in their farm and they worked in their lands. One day my Grandmother told me that when both the brothers were much more younger they went to dances held in the end of every week. Before than they started to go to dances they took very thorough baths but depite this, as my Grandmother told, they smelled bad with manure so much that no girl wanted to dance with them. This was my Grandmother´s version why they never married.

I have no idea of how they could have their own land in the middle of the Communist establishment. Maybe the Communists relied on their old ages, they thought that both two brothers would die soon and because they had no offsprings it would be easy to socialize their estate. Or it might be that the Communists took both the old brothers as last alive museum pieces of the Capitalist establishment in the village.

It is sure that the Old Nečil had very strong bonds to his soil. I think he believed in it only. One day when I came back to village again, then I was much older boy already, one friend of mine told me: "Imagine, when the Americans landed on the Moon we went to Old Nečil to say the fantastic news to him. He turned his head to us from his plough in a field and replied: ´This can be done in the TV today, I can´t be sure of it´."
He would have to plough in a Moon field to believe in it.

If the world seas have had their Flying Dutchman, the fields near to Radostovice have had their Flying Nečil. To me he will plough there forever.

The Czech Version

Starý Nečil, poslední soukromý sedlák
za české komunistické totality

Nečil bylo příjmení muže na mém obrázku. Byl sedlákem v Radostovicích, na vesnici mého mládí (viz předešlé moje blogy na toto téma). Jeho křestní jméno jsem nikdy neslyšel. Byl už starý, když jsem byl kluk. Vzpomínám si na jeho hubenou postavu s ohnutými rameny a s plandavým ušpiněným pracovním oděním, jak zvolna kráčí za pluhem taženým volem. Povídalo se, že je vlastníkem několika rozsáhlých polí včetně rybníka, kam jsme se chodili koupat za horkých letních dní. Nikdy jsem ho neslyšel s někým mluvit. Měl jednoho bratra. Pár let svých pobytů ve vsi jsem ho občas s jeho sourozencem vídal při práci na poli, ale pak náhle zmizel a poté jsem vídal jen starého Nečila. Jeho bratr nepochybně umřel. Po vsi se povídalo, že bratr starého Nečila je albín. Jestli měl bratr albín červené oči jsem nikdy neviděl, protože nosil na hlavě čepici s dlouhým štítkem a ten mu oči stínil.
Nikdy se neoženili, žili na svém statku a pracovali na vlastních pozemcích. Jednou mi babička vyprávěla, že když byli oba bratři mnohem mladší, chodili na taneční zábavy pořádané koncem každého týdne. Před tím, než vyrazili na zábavu, důkladně se vykoupali, ale vzdor tomu, jak babička vyprávěla, smrděli hnojem tak moc, že s nimi žádné děvče tancovat nechtělo. Tohle byla babiččina verze proč se nikdy neoženili.

Nemám žádnou představu o tom, jak mohli mít vlastní pozemek uprostřed komunistického zřízení. Možná komunisté spoléhali na jejich stáří, domnívali se, že oba bratři brzy umřou, a protože nemají žádné potomky, bude znárodnění jejich majetku snadné. Nebo snad mohlo být, že komunisté oba staré bratry brali jako poslední živoucí muzeální exponáty kapitalistického zřízení na vsi.

Jisté je, že starý Nečil měl k půdě velice silná pouta. Myslím, že věřil jenom v ni. Jednou, když jsem zase přijel do vesnice, tehdy už jsem byl mnohem starší kluk, jeden můj kamarád mi povídá: "Představ si, když Američané přistáli na Měsíci, šli jsme za starým Nečilem, abysme mu tu fantastickou novinu sdělili. Otočil k nám hlavu od pluhu na poli a opáčil: ´To můžou dneska udělat v televizi, tím si bejt jistej nemůžu´."
Byl by musel orat na nějakém měsíční poli, aby tomu uvěřil.

Mají-li světová moře svého Bludného Holanďana, pole poblíž Radostovic mají svého Bludného Nečila. Pro mne tam bude orat navěky.