Mr. Thimble in Danger
Stories of my patients have been bizarre.
Mr. Thimble was about thirty years old. When he was removed to our ward he was very paranoid. He didn´t behave aggressively, he was decorous but he didn´t want to take drugs prescribed by his head doctor. We had to convince him to take them for a long time before he took them at last. He thought that the drugs were harmful to him rather than for his good.
He was affraid that his head doctor would prohibit his driving card. He always asked me about it. "If you take the drugs your head doctor won´t do it because you´ll be all right. But if you don´t take them, he will judge that you´re not OK and your driving card will be lost to you," usually I answered to him.
Mr. Thimble was dependent on pervitine. Because he trusted me one day he told me his story leading to our ward, leading to his stay at the ward for the men dependent on alcohol, drugs and gambling.
He told me he was a strong feeling that some drug dealers went after him. He thought they wanted to kill him. One day his home bell rung. They were here already! he thought to himself and he started to do something for your salvation. He armed with his pistol and opened a window. There was a long stony gadroon under the window. He left the window and stepped down on the gadroon. Now he was standing on the narrow gadroon. One fault step or a short attack of dizziness meant his fall into a street deeply under him. His purpose was to walk the gadroon from the window to a gutter in the end of the house, to climb the gutter down in the street and so to escape his killers.
Naturally, soon the people down in the street noticed a fool high above their heads and called both the police and the ambulance. Before Mr. Thimble made to climb the gutter down they were waiting for him already. As soon as his feet touched the pavement he was been unarmed, put into the ambulance and transported to the mental hospital.
His surname was Thimble, hence the little thing on his head on my drawing. There is his driving card (řidičský průkaz, i.e. ŘP in Czech) in his left hand because he was attached to it so much.
The Czech Version
Pan Náprstek v nebezpečí
Historky mých pacientů jsou bizarní.
Panu Náprstkovi bylo asi třicet. Když ho přeložili na naše oddělení, byl velice paranoidní. Nechoval se agresivně, byl slušný, ale nechtěl brát léky předepsané jeho psychiatrem. Než si je konečně vzal, museli jsme ho dlouho přesvědčovat, aby je bral. Myslel, že mu ty prášky spíš škodí, než aby byly k jeho dobru. Měl strach, že mu doktor zakáže řidičský průkaz. Pořád se mě na to ptal. "Když ty prášky budete brát, doktor to neudělá, protože budete v pořádku. Ale když je brát nebudete, usoudí, že nejste dobrý a řidičák pro vás bude ztracený," odpovídal jsem mu obvykle.
Pan Náprstek byl závislý na pervitinu. Protože mi důvěřoval, jednou mi vyprávěl svůj příběh vedoucí na naše oddělení, vedoucí k jeho pobytu na oddělení pro muže závislé na alkoholu, drogách a hraní.
Vyprávěl mi, že měl silný pocit, že po něm jdou nějací drogoví distributoři. Myslel si, že ho chtějí zabít. Jednou zazvonil domovní zvonek. Už jsou tady! pomyslel si a začal něco dělat pro svou záchranu. Vyzbrojil se pistolí a otevřel okno. Pod oknem byla dlouhá kamenná římsa. Vylezl z okna a sestoupil na římsu. Teď stál na úzké římse. Jeden chybný krok či krátká ataka závrati znamenaly jeho pád na ulici hluboko pod ním. Hodlal přejít po římse od okna k okapu na konci domu, sešplhat po okapu na ulici a tak uniknout svým zabijákům.
Přirozeně, že lidé na ulici si brzy všimli blázna nad svými hlavami a zavolali policii i záchranku. Než pan Náprstek stihl po okapu sešplhat, už na něj čekali. Jakmile se nohama dotkl dláždění, byl odzbrojen, umístěn do sanitky a převezen na psychiatrii.
Jmenoval se Náprstek, odtud ta drobnůstka na jeho hlavě na mé kresbě. V levé ruce má řidičský průkaz (ŘP), protože na něm tolik lpěl.
Žádné komentáře:
Okomentovat