The English Version

How I Catch Resemblances

and

Each of Them Has its Story

P.M. would like to do a job connected with corps. 

Though a majority of you can´t value my ability to catch resemblances fully I hope at least that they will attract your attention as drawings itself. Maybe you will like them and maybe you will not.
Indeed, there are a plenty of portraits by famous painters in the world galleries without you know their real resemblances so that you could compare them to their originals. Perhaps the most known portrait of Mona Lisa by Leonardo da Vinci is highly valued but who of us knows this woman´s real resemblance? Her mysterious smile is a matter of many various speculations. Of course, the Leonardo´s skill is a guarantee of the highest quality. We can believe that he has caught her resemblance in a faithful way. Mostly we can see a picture or a drawing. Either we can pay our attention to it or not. I´m no Leonardo da Vinci, I´m an only occasional drawer and from time to time I like to try catching resemblances or portraits of various people occurring around me.

A very good hunting place to me is my working place. Many faces of our patients as well as faces of members of our nursing team have been alternating continually at our ward. Sometimes one or two of them have attracted my attention more than others. If this happens it is highly probable that sooner or later I will take a pencil and I will try to draw someone´s portrait. I never ask "my hunts" for to sit before me for a while so that I could catch their resemblances. I do it by heart.

P.M., A living Man Who is Happy Among The Dead

P.M. was a very dangerous man. He was afflicted with the worst sexual deviation. Besides he was dependent on drugs, the cause of his stay at our ward.
There was a plenty of aggression and violence in his brain. He had to overcome his unpleasant feelings and obsessions continually. Both the aggression against himself and the violence to other human beings.
He was forced to take a lot of pills to beat the evil down in his mind. He was aware of his dangerous character very well. His good side realized that his bad side was much more stronger. He wanted to do nothing bad but he knew that the evil in his brain might do something terrible. Often he suffered from suicidal thoughts. Often he had very bad bloody dreams. He found his own mental peace in stillness. In the stillness of the living, in the death. He was attracted with working positions connected somehow with the death. But his doctor specialized in the sexual deviations recommended no occupation of this kind to him because his sexual disorder might become deeper and more dangerous.

Once he told me about how he remained alone with his old Grandmother in their flat. He was twelve years old. She was ill and then she spent her time in her bed. A time later suddenly he learnt that his Grandmother died. Somehow he knew the fact. When he depicted his story to me his cast was dreamy and his lips were smiling. He felt to be absolutely calm. He kept coming back to his died Grandmother and trying to lift her passive arms, to open her dead eyes, to drag at her nose as well as at her ears. He played with her as if she were a toy. A while later he lost his interest in her and he turned the telly on. When his Mother came back home while he was watching a TV program he was saying to her over his shoulder that the Grandma, his Mother´s Mother, died. Naturally, her Mother was shocked, she was crying and calling an emergency ambulance. But her son felt no emotions. The whole episode seemed to him to be amusing and he could not understand his Mother´s sorrow. "That time I felt to be very happy really", he closed his narration silently.

The Czech Version

Jak zachycuji podoby
a

každá z nich má svůj příběh

Ačkoliv většina z vás nemůže plně ocenit mou schopnost zachycovat podoby, doufám alespoň, že upoutají vaši pozornost jako takové. Možná se vám budou líbit a možná, že ne. Ostatně, ve světových galeriích existuje spousta portrétů od slavných malířů, aniž byste znali jejich skutečné podoby, abyste je mohli srovnat s originály. Snad nejznámější portrét Mony Lisy od Leonarda da Vinciho je vysoce ceněn, ale kdo z nás zná skutečnou podobu této ženy? Její záhadný úsměv je záležitostí mnoha různých spekulací. Samozřejmě, že Leonardův um je zárukou nejvyšší kvality. Můžeme věřit, že její podobu zachytil věrně. Povětšinou vidíme obraz nebo kresbu. Buď jí můžeme věnovat pozornost nebo ne. Já žádný Leonardo da Vinci nejsem, jsem pouhý příležitostný kreslíř a občas se rád pokouším zachycovat podoby rozmanitých lidí, kteří se kol mě vyskytují.

Velmi dobrým lovištěm je pro mne moje pracoviště. Na našem oddělení se neustále střídá mnoho tváří našich pacientů a také tváří  našeho ošetřovatelského týmu. Občas jich pár upoutá mou pozornost víc než jiné. Když se to přihodí, je vysoce pravděpodobné, že dříve či později vezmu tušku a pokusím se něčí portrét nakreslit. Nikdy nežádám "své úlovky", aby se přede mnou na chvíli posadily, abych mohl zachytit jejich podobu. Dělám to zpaměti.

P.M., živý, který je šťastný mezi mrtvými

P.M. byl velice nebezpečný člověk. Byl postižen tou nejhorší sexuální úhylkou. Navíc byl závislý na drogách, příčina jeho pobytu na našem oddělení. V jeho mozku byla spousta agrese a násilí. Neustále musel své nepříjemné pocity a posedlosti překonávat. Agresi proti sobě samému i násilí vůči ostatním lidem.
Byl nucen brát spousty prášků, aby to zlo v mysli ubil. Své nebezpečné povahy si byl velmi dobře vědom. Jeho dobrá stránka si uvědomovala, že jeho špatná stránka je mnohem silnější. Nechtěl provést nic špatného, ale věděl, že zlo v jeho mozku by mohlo provést cosi děsivého. Často trpěl sebevražednými myšlenkami. Často měl velice ošklivé krvavé sny. Svůj duševní klid nacházel v nehybnosti. V nehybnosti živých, ve smrti. Přitahovaly ho pracovní pozice spojené nějak se smrtí. Ale jeho lékař zaměřený na sexuální deviace mu žádné takové povolání nedoporučoval, protože by se jeho sexuální porucha mohla prohlubovat a stávat nebezpečnější.

Jednou mi vyprávěl o tom, jak zůstal v bytě sám s babičkou. Bylo mu dvanáct. Byla nemocná a trávila tedy čas na lůžku. Po nějaké chvíli najednou zjistil, že babička umřela. Nějak ten fakt poznal. Když mi ten příběh líčil, měl zasněný výraz a rty se mu usmívaly. Cítil se naprosto klidný. Neustále se k zesnulé babičce vracel a pokoušel se jí zvedat bezvládné paže, otvírat mrtvé oči, tahat ji za nos a taky za uši. Pohrával si s ní jako by to byla hračka. Po chvíli o ni ztratil zájem a pustil si telku. Když se matka vrátila domů, zatímco sledoval nějaký program, sdělil jí přes rameno, že babička, matka jeho matky, umřela. Matka byla přirozeně šokována, plakala a volala záchranku. Ale její syn žádné emoce necítil. Celá příhoda mu připadala zábavná a matčin zármutek nedokázal pochopit. "Tenkrát jsem se cítil opravdu šťastný", uzavřel své vyprávění tiše.