The English Version

It Is High Time To Express My Opinion (VIII)

Fig.1: The Wild Rose, Libeň, Prague.

The Top

The Top has been a name of a wood from my childhood. The Top has found itself just against the cottage of my grandparents (where I spent every my holidays). You opened our gate, crossed a dusty route, jumped over a low stony rampart and you were in it.
It was just the Top where I had my favourite spruce (see more about it in my contribution on my longing for levitation and flying). The Top has been a part of Radostovice the village in The Czech-Moravian Highlands. Till now I haven´t known why the local people have called it so, simply The Top.
The Top was an excellent place for us, the children. We played there with our adults not so far away.
The wood has been a mixed one but conifers have prevailed, mostly the spruce and a few of the pine, the leafy trees have been represented with the birch and the oak there.
The Poultry of various kinds (hens, turkeys, guinea fowls) was also a frequent visitor to the Top together with us. The hens and the other poultry found their food there and the hens liked to burrow shallow holes on the open margins of the wood. They sat in them covered and masked with dust and then they were almost invisible to us resembling the foot mines ´cause as we were approaching to them in their hiddings they were rushing out of them at the last moment to our great shock.
There have been dark sectors under the high spruces as wel as openings with grasses and other plants. The ground of the wood was full of various stones and boulders from the smallest to the biggest giants. Some of them were together, some of them were separate. The stones were covered with various kinds of lichens and mosses. You could find mushrooms, both the edible and the inedible, there.
Some of its places were occupied by big bushes of the wild rose, the blackberry and the raspberry of which thorny sprouts were sprawling to new free niches. In places the ground were covered  with dead needles or dead leaves. Well, you could say: What an ideal place for the childish games!
Many runways have been going through the Top. We and the villagers used them as shortcuts for example to the local pond named Nečilák when we wanted to take a bathing on the hot summer days.

The cottage after my grandparents was sold several years ago. Since that time I haven´t been there but I´ve been convinced that the Top will stood there forever if the local people this woody island on the margin of the village won´t fell.

My telling is idyllic to this point I think. But as you´ll see nothing had been so ideal.
The Top would have been as I´ve depicted it above if its interier hadn´t still been disrupted by the man.
"Throw it in the Top!" was an usual answer of adults when we children had had a problem what to do with anything useless. All the village had used the Top as a dump. Its natural appearance had been permanently devastated by a lot of various junk, its intestines had been fed by incredible human materials of all sorts. In the Top you could find a car wreckage, a plenty of cans and plastic coverings, useless building materials and the liquid débris had contaminated its ground too. You could find there thrown old and useless pills, old paper, toys, clothes and there had been a lot of white and coloured pieces of glass and porcelain throughout the Top.
Till now I haven´t understood how the Top could survive the constant stress but it could resist. I had spent my summer holidays in the village year by year and the Top had always been the same, it had seemed to be healthy and fresh.
I recall as we children liked throwing glassy bottles against the stones in the Top. The glassy bottles broke in a noisy way to our great joy to milions of pieces on them. I recall as I carried some extra unpleasant junk to the Top instructed by adults to go with it deeper in its interier. I did so and I stopped before a big bush of the wild rose. Then I threw the junk just into the green middle of the wild rose. The green devoured the junk with a suffocated sound. It disappeared in the green with no trace. When I left the place it seemed to me to hear behind my shoulders a satisfying smacking.

Fig.2: The Wild Rose, The Flower in detail, Libeň, Prague.

Why am I writting about the Top? Because I want to point out to its extreme resistance, to its fascinating metabolism absorbing all the human junk to its benefit. I want to emphasize the almost miraculous power of its living communities to process all the human garbage.

In the light of the present eco-efforts to live healthy I´d like to point out to the fact that as a boy together with other children as well as with the poultry I spent much of my time in the Top. We didn´t make use of the Top´s natural offers only but also of the thrown things left by men there. We, the children itself, went to the Top to get rid of useless things, we didn´t see anything bad in it, we did the same what the adults did, said or commanded.
And also: we ate eggs of the hens getting the most of their food in the Top. Their yolks weren´t pale yellow as the ones in the city shops, they were orange like the rising Sun. The hens collected their food in the wood full of toxic chemicals (ranging from pills, detergents, cosmetics to diesel oil). In short we were a part of the Top´s feeding chain. And I´ve been surviving with no serious troubles so far.
True, some of people with a similar experience can be afflicted with a malignous tumor or other health problems but who can say that just this "unhealthy" episode in their lives has been the right cause of their troubles?
The Nature has had a cat life I think. Something says to me that we´ve been exaggerating our efforts to be healthy and fit. I´m going to devote to this topic more in my next contribution in the frame of my eco serial.

To the photos: I took them in Libeň, the Prague section.

To be continued.

The Czech Version

Je na čase vyjádřit svůj názor (VIII)

Vršek

Vršek je název lesa z mého dětství. Vršek se nachází zrovna proti chalupě mých prarodičů (kde jsem trávil každé své prázdniny). Otevřeli jste naši branku, přešli prašnou cestu, přeskočili jste nízký kamenný taras a byli jste v něm.

Fig. 3: Populus nigra, Libeň, Prague.

Právě ve Vršku jsem měl svůj oblíbený smrk (viz více o tom v mém příspěvku o mé touze levitovat a létat). Vršek je součástí vesničky Radostovice na Českomoravské vysočině. Dodnes nevím, proč mu tak místní říkají, prostě Vršek. Pro nás děti byl Vršek skvělé místo. Hrály jsme si tam a dospělí byli nedaleko. Je to les smíšený, ale převládají jehličnany, hlavně smrk a pár borovic, listnáče zastupují bříza a dub. Častým návštěvníkem Vršku byla spolu s námi drůbež různých druhů (slepice, krůty, perličky). Slepice a jiná drůběž tam vyhledávaly potravu a slepice rády vyhrabávaly mělké dolíky na otevřených okrajích toho lesa. Seděly v nich pokryté a maskované prachem, takže pro nás byly skoro neviditelné připomínaje nášlapné miny, protože, jak jsme se k nim v jejich úkrytech přibližovaly, k našemu úleku z nich na poslední chvíli prudce vyrážely.
Byly tam temné úseky pod vysokými smrky a také mýtiny s travinami a dalšími rostlinami. Půda lesa byla plná různých kamenů a balvanů, od nejmenších po největší obry. Některé z nich byly pospolu, některé byly samostatné. Kameny pokrývaly rozmanité druhy lišejníků a mechů. Mohli jste tam najít houby, jedlé i nejedlé. Některá jeho místa zabíraly velké keře plané růže, ostružiníku a maliníku, jejichž trnité úponky se plazily k novým volným nikám. Místy zem pokrývalo zvadlé jehličí nebo zvadlé listí. Nu, mohli byste prohlásit: Jaké ideální místo k dětským hrám! Skrze Vršek procházelo mnoho pěšinek. My a vesničané jsme je využívali jako zkratek například k rybníku Nečiláku, když jsme se za parných letních dní chtěli vykoupat.

Chalupa po mých prarodičích byla před několika lety prodána. Od té doby jsem tam nebyl, ale jsem přesvědčen, že tam Vršek bude stát navždy, pokud tento lesnatý ostrov na okraji vesnice místní nepokácejí.

Myslím, že potud je mé vyprávění idylické. Ale, jak uvidíte, nic není tak ideální.Vršek by býval byl takový, jaký jsem ho výše vylíčil, kdyby jeho interiér neustále nenarušoval člověk.
"Vyhoď to do Vršku!" byla obvyklá odpověď dospělých, když jsme my děti měly problém, jak naložit s s čímkoliv neužitečným. Celá vesnice používala Vršek jako skládku. Jeho přirozený vzhled neustále devastovala spousta rozmanitého balastu, jeho vnitřnosti byly krmeny neuvěřitelným lidským materiálem všeho druhu. Ve Vršku jste mohli najít vrak auta, spousty plechovek a plastových obalů, neužitečné stavební materiály a jeho zem kontaminovaly též tekuté odpady. Mohli jste tam najít vyhozené staré a prošlé léky, starý papír, hračky, šaty a po celém Vršku byla spousta bílých a barevných skleněných a porcelánových střepů.
Dodnes nechápu, jak mohl Vršek ten stálý stres přežívat, ale odolávat dokázal. Trávil jsem své letní prázniny v té vesnici rok za rokem a Vršek byl pořád tentýž, zdálo se, že je zdravý a svěží.
Vzpomínám, jak jsme my děti rády vrhaly skleněné láhve proti kamenům. Skleněné láhve se na nich hlučně a k naší radosti tříštily na miliony střepů. Vzpomínám, jak jsem do Vršku nesl nějaký mimořádně nepříjemný odpad instruován dospělými, abych s ním zašel hlouběji do jeho nitra. Udělal jsem to a zastavil se před velkým keřem plané růže. Pak jsem tím odpadem mrštil zrovna do zeleného středu té plané růže. Zeleň ten sajrajt se zdušeným zvukem pohltila. Zmizel v té zeleni beze stopy. Když jsem to místo opouštěl, zdálo se mi, že za zády slyším spokojené pomlaskávání.

Fig. 4: The Wild Rose, Libeň, Prague.

Proč o Vršku píši? Protože chci poukázat na jeho mimořádnou rezistenci, na jeho fascinující metabolizmus vstřebávající všechen ten lidský odpad ke svému prospěchu. Chci zdůraznit tu skoro zázračnou sílu jeho živoucích společenstev zpracovat veškeré to lidské svinstvo.

Ve světle současných eko-snah žít zdravě bych rád poukázal na fakt, že jako kluk spolu s ostatními dětmi a také s drůbeží jsem ve Vršku strávil hodně času. Nevyužívaly jsme jen přirozené nabídky Vršku, ale také vyhozené věci, které tam zanechal člověk. My děti samy o sobě jsme se do Vršku chodily zbavovat neužitečných věcí, neviděly jsme na tom nic špatného, dělaly jsme totéž, co dělali, říkali nebo přikazovali dospělí.
A také: Jedly jsme vajíčka slepic, které získávaly většinu své potravy ve Vršku. Jejich žloutky nebyly bledavě žluté jako ty z městských obchodů, byly oranžové jako vycházející Slunce. Slepice sbíraly svou potravu v lese plném toxických látek (od pilulek, detergentů, kosmetických přípravků po motorový olej). Zkrátka, byly jsme součástí potravního řetězce Vršku. A zatím přežívám a bez vážných problémů.
Pravda, někteří z lidí s podobnou zkušeností mohou být postiženi zhoubným nádorem nebo jinými zdravotními problémy, ale kdo může říci, že právě tato "nezdravá" epizoda v jejich životě je pravou příčinou jejich potíží?
Mýslím, že příroda má kočičí život. Něco mi říká, že své usilí být zdraví a fit přeháníme. Tomuto tématu se hodlám více věnovat ve svém příštím příspěvku v rámci svého eko-seriálu.

K obrázkům: Pořídil jsem je v pražské čtvrti Libni.
Obr1: Zplanělá růže, Obr2.: Květ v detailu, Obr.3: Topol černý, Obr.4: Zplanělá růže.

Pokračování příště.