The Fig.1

The English Version

My Yesterday´s Visit to the Jizera´s Mountains, Czech Republic,
or How I Lost My Way

Yesterday (this blog I´m writing a day after), on Saturday (11.06. 2014) in the morning  (at about 09 AM) I and my usual companions started going from Prague to the north of the Czech Republic, to the area of the Jizera´s Mountains near to Tanvald the city. This area has its boundaries with both Germany and Poland.

Our goal was the rocky top with a nice view over the country. This top finds itself in the natural preserve within the Jizera´s Mountains. We left our car in the parking near to the Mountainous Cottage called Smědava and started climbing up by foot to the goal. My companions,

The Fig.2

as usually, climbed much faster than me because from time to time I stopped to take some photos. Often they lost to me in a quite dense mist. It was cloudy, the Sun  permanently hidden behind the grey screen. The temperature had to be between two and six degrees of the C. It wasn´t frost but it was could. The wind was mild and the air was saturated with a haze.

It happened that while I took pictures my companions disappeared in the mist and I became to be alone. I thought that they would wait for me somewhere in a fork but I didn´t see them still. Then I walked to a fork really and my companions nowhere. I had to decided of which the two ways I was going to continue on. The one to my left hand slanted down and the second to my right hand was climing up. I decided to take the second one. Of

The Fig.3

course, I could call them by my mobil phone and come us together again but it seemed to me to be clear that I had to continue on the climbing way to the right, that that´s just the way they was walking on somewhere out of my sight. I hope in our meeting soon but as longer I walked on the more uncertain feelings came to my mind. Were they really ahead of me in the distance? Or weren´t they anywhere in the distance behind my back? My way was first covered with coarse gravel, then reinforced with panels and in the end covered with sand. I tried to find any traces of my companions in the sand but I didn´t find anything certain like that.

I stopped being patient in the end and I used my mobil. "Where are you?!" I asked. "We´re on the top of the view and where are you?!" they repeated to my address. It turned out that they took a turn to the right 

The Fig.4

much sooner, they supposed I´d see the turn but I overlooked it and walked on to my fork. I was leaving them behind me in that time already. But my extra way wasn´t so vain. While I was calling with my son my look fell on an interesting repent plant at the margin of the sandy way. "Just now I discovered Lycopodium clavatum here close to the way!" I shouted enthusiasticly.
We met together at my fork in the end. My attendants accomplished our original goal without me. Unlike them I found my snake mosses.
While the American people have experienced the cruel winters with big portions of snow, while the Niagara Falls have frosted to the bone in the West Hemisphere, yesterday I could find the snake moss easy on one of the wide mountainous peat plains of the Jizera´s Mountains in our East hemisphere because our mountains have still been with no snow. Well, there has been something asymmetric in the global warming of the Earth. As if one part of the Earth has been warming up while the second one has been falling into a new glacial period.

The Fig.5

To the pictures:
1/ The Jizera´s Mountains with no snow.
2/ The Mountainous Cottage Smědava. Our parking.
3/ The sandy section of our way.
4/ The stream of Bílá Smědava the brook.
5/ An uncombed fur? No, the rests of died grass.
6/ The pitch pine (P. x pseudopumilio).
7/ A back view of the way.
8/ The place of my dilemma.
9/ The way of my decision.
10/ The Snake moss (Lycopodium clavatum) in December.

The Czech Version

Moje včerejší návštěva Jizerských hor, Česká republika,
aneb jak jsem ztratil cestu

Včera (tento blog sepisuji den poté), v sobotu (6.11. 2014) dopoledne (asi kol deváté), jsem se svými obvyklými společníky vyrazil z Prahy na sever Čech do oblasti Jizerských hor poblíž města Tanvaldu. Tato oblast má hranice s Německem i Polskem.

The Fig.6

Naším cílem byl skalnatý vrchol s pěknou vyhlídkou do kraje. Tento vrchol se nachází v přírodní rezervaci v Jizerských horách. Auto jsme Smědavy a začali jsme po svých vystupovat ke svému cíli. Moji kumpáni stoupali jako obyčejně mnohem rychleji než já, protože jsem se občas zastavoval, abych pořídil nějaké obrázky. Často se mi ztráceli v dost husté mlze. Bylo zataženo, Slunce permanentně skryté za šedou clonou. Teplota musela být mezi 2 a 6 stupni C, mráz nebyl, ale bylo chladno. Vítr byl mírný a vzduch sytilo jemné mrholení.
nechali na parkovišti poblíž Horské Chaty

Stalo se, že moji společníci zmizeli v mlze a já jsem osaměl. Myslel jsem, že na mě budou čekat někde na rozcestí, ale pořád jsem je neviděl. Pak jsem došel k rozcestí skutečně a moji kumpáni nikde. Musel jsem se rozhodnout, kterou ze dvou cest budu

The Fig.7

The Fig.8

pokračovat. Ta po mé levici se svažovala a druhá vpravo stoupala vzhůru. Rozhodl jsem se pro druhou. Samozřejmě, že jsem jim mohl zavolat mobilem a znovu nás svést dohromady, ale zdálo se mi jasné, že musím pokračovat po té stoupající cestě napravo, že právě po téhle cestě jdou kdesi mimo můj dohled. Doufal jsem, že se brzy setkáme, ale čím jsem šel déle, tím nejistější pocity mi přicházely na mysl.  Jsou opravdu v dálce přede mnou? Anebo, nejsou někde v dáli za mými zády? Cestu zprvu pokrýval hrubý štěrk, potom byla zpevněna panely a nakonec ji pokrýval písek. Snažil jsem se hledat nějaké stopy svých kumpánů, ale nic určitého, co by se tomu podobalo, jsem nenašel.

The Fig.9

Nakonec jsem trpělivost ztratil a použil svůj mobil. "Kde jste?" zeptal jsem se. "Jsme na vrcholu té vyhlídky a kde jsi ty?" zopakovali na mou adresu. Ukázalo se, že odbočili doprava mnohem dříve, předpokládali, že odbočku uvidím, ale já ji přehlédl a šel dál ke svému rozcestí. Už tehdy jsem je zanechával za sebou. Má cesta navíc ale nebyla tak marná. Zatímco jsem si volal se synem, můj pohled dopadl na zajímavou plazivou rostlinu při okraji cesty. "Zrovna teď jsem tady těsně u cesty objevil Lycopodium clavatum!" zařval jsem nadšeně.
Nakonec jsme se setkali na mém rozcestí. Moji společníci dosáhli našeho původního cíle beze mne. Na rozdíl od nich já našel své plavuně vidlačky.

Zatímco na západní polokouli Američané zakoušejí kruté zimy s ohromnými porcemi sněhu, zatímco Niagarské vodopády zamrzají na kost, já jsem včera na naší východní polokouli dokázal snadno najít plavuň vidlačku na jedné z širokých horských rašelinných planin Jizerských hor, neboť naše hory jsou stále bez sněhu. Inu, v globálním oteplování Země je cosi asymetrického. Jako by se jedna část Země oteplovala, zatímco druhá spadá do jakési nové doby ledové.

K obrázkům:
1/  Jizerské hory bez sněhu.
2/ Horská Chata Smědava.
3/ Písčitý úsek naší cesty.
4/ Prameniště Bílé Smědavy.
5/ Neučesaná srst? Ne, zbytky odumřelé trávy.
6/ Borovice rašelinná (Pinus x pseudopumilio).
7/ Zpětný pohled na cestu.
8/ Místo mého dilema.
9/ Cesta mého rozhodnutí.
10/ Plavuň vidlačka (Lycopodium clavatum) v prosinci.

The Fig.10

The English Version

One Memory of Radostovice The Village from My Childhood

I needn´t introduce Radostovice to you. You know this small village from some of my previous blogs. I spent my childhood for each of my school holidays there.
My Grandfather (Father of my Father) often killed rabbits. He had bred them for meat and furs. He didn´t like this job but he had to do it. He killed them quickly, they hadn´t to wait for their deaths for a long time. I didn´t look at their executions, I only heard their short shrillings immediately before their deaths.
My Grandfather killed the rabbits out of my sight in our garden behind woody sheds. Then I could observe how he pelted and viscerated them in the court. I could see the anatomy of the rabbit in front of my eyes. My stomach was all right, no vomiting....of course, I was sorry about the animals but I had to overcome it and I could understand that mainly they were for meat  there because we´re natural omnivores.
I could have the occasion to see all the transformation from a living rabbit to very tasty meals because my Grandmother was an excellent cook. It was an instructive lesson to me: First I saw various organs, musculature under fur, blood vessels and blood, various bones of the skeleton, I saw the rabbit´s interior and I could make some real idea of  it. In fact I was a witness of dissections, in fact the dissections were my first biological practices. My waking interest in biology wanted to know what was inside.
Second I saw the whole process, the hard reality that if you want to eat you must breed and then kill. I could know it thanks to my time spent in Radostovice the village. The urban citizen knows meat only, he or she doesn´t know anything of living beings bred not for a pleasure but for our stomachs. I think that the country life is much more sound than the urban one. I think that the urban life has given birth to the Vegetarians, the Vegans, the Macrobiotics as well as the Brethtarians and many other unnatural forms of our diet rather than the country life. The man of the city has lost the direct way from a living animal to a portion on a plate. His or her look at this process has been distorted.

The Czech Version

Jedna vzpomínka z vesničky Radostovice z mého mládí

Radostovice Vám představovat nemusím. Znáte tuhle vesničku z některých mých předešlých blogů. Trávil jsem tam dětství každé školní prázdniny. Můj děda (otec mého otce) často zabíjel králíky. Choval je pro maso a kožešiny. Tuhle práci nedělal rád, ale udělat ji musel. Zabíjel je rychle, dlouho na smrt čekat nemuseli. Na jejich popravy jsem se nedíval, jen jsem slýchal jejich krátké vřískání bezprostředně před smrtí.
Děda králíky zabíjel mimo můj pohled v zahradě za dřevěnými kůlnami. Poté jsem mohl pozorovat, jak je na dvoře stahuje a vyvrhuje. Viděl jsem anatomii králíka před očima. žaludek jsem měl v pořádku, žádné zvracení.....samozřejmě mi těch zvířat bylo líto, ale musel jsem to překonat a dokázal jsem chápat, že jsou především na maso, protože jsme přirození všežravci.
Měl jsem příležitost vidět celou tu transformaci od živého králíka po velmi chutné pokrmy, protože babička byla vynikající kuchařka. Byla to pro mne poučná lekce: Zaprvé jsem mohl vidět různé orgány, svalovinu pod kůží, krevní cévy a krev, rozmanité kosti skeletu, viděl jsem vnitřek králíka a mohl jsem si o něm udělat nějakou reálnou představu. Byl jsem vlastně očitým svědkem pitev, ty pitvy byly vlastně mými prvními biologickými praktiky. Můj probouzející se zájem o biologii chtěl vědět, co je uvnitř.
Zadruhé jsem viděl celý proces, tu drsnou realitu, že, chceš-li jíst, musíš chovat a pak zabíjet. Mohl jsem to poznat díky času strávenému ve vesničce Radostovice. Měšťák zná jen maso, neví nic o živáčcích chovaných ne pro potěchu, ale pro naše žaludky. Myslím, že to městský život zrodil vegetariány, vegany, makrobiotiky a taky bretariány a mnoho dalších nepřirozených forem našeho stravování spíše než venkovský život. Měšťák ztratil přímou cestu od živého zvířete po porci na talíři. Jeho pohled na tento proces je pokřivený.

The English Version

Wish our children were healthy!

Though the advances of molecular biology and genetics have been more then clear, though you can determine a sex of your unborn child in advance today, there has always been a lot of hidden faults in the genetic information of our embryos and they´ve been able to lead to various kinds of mental and body deviations compatible with the life.

The decision to have a child (or more of them) is a great risk to the end of lives of its parents. The modern genetics can determine a lot of inborn faults but it can´t anticipate complete fates of our sons and daughters. It can´t suppose various accidents and their impacts on them. For example it can´t say: this baby two days old will become a victim of the drug addiction in the twentieth year of its life. Or this little innocent boy will be a mass murder in his age of 26 years.

I drew my memory of a fool from Radostovice the village where I´d spent each of my school holidays. V.T. was one of three children of his parents, he was the same age as my Father in that time but while my Father had cared for his family and went to his work V.T. had still needed a full care of his old parents. His brain stopped its development somewhere in his early childhood. His appearance was adult but his behaviour remained to be at the level of an infant.
I think he wasn´t simple-minded from his very birth. There were gossips in the village that V.T. was almost suffocated with a sausage or so he was eating as a little boy. I´m not sure of it but I can imagine something like this, all the negative consequences following from the lack of oxygen in the brain.

The children have used to be cruel and we were no exception in that time. Often we provoked him to the extent that he left his court and tried to catch us. But his motions were too slow and awkward so that we could escape him easy.

V.T. and his old parents went to scythe grass for their domestic rabbits regulary. Their medow was not too far behind the village and their way passed by just before one of windows of our cottage. As long as I know this was his only work or his help to his parents. I´d often seen them passing by the window: V.T. pulling a small woody wain behind himself and the slouch figures of his old parents walking in his traces with their rake and scythe over their shoulders.
Today I´d say it was their regular way to Golgotha. Their cross was V.T., their son, whether he was afflicted with an inborn disease or he was a victim of an accident, the asphyxy of the brain in his early childhood for instance.

Almost every small village has its harmless fool. Usually he is its natural part, nobody of its villagers laugh at him, they like him, they take him as he is. This is my experience with V.T. in Radostovice the village.

I don´t know what happened with him when his parents died. I´d say he was hospitalized in a mental hospital where he spent the rest of his life. Though he was good for nothing his parents looked after him to the end of their lives. They didn´t throw him, they carried their cross till the very end, they carried their cross silently and in a resigned way. I´d like to devote to them my deep admiration.

The Czech Version

Kéž by naše děti byly zdravé!

Třebaže jsou pokroky molekulární biologie a genetiky více než jasné, i když dnes můžete určit pohlaví nenarozeného dítěte předem, v genetických informacích našich zárodků vždy existuje spousta skrytých chyb, které mohou vést k různým typům duševních a tělesných odchylek slučitelných se životem.

Rozhodnutí mít dítě (či více dětí) je velký risk do konce života jeho rodičů. Moderní genetika umí určit spoustu vrozených vad, ale nedokáže předvídat úplné osudy našich synů a dcer. Nedovede předpokládat rozmanité nahodilosti a jejich dopady na ně. Nemůže třeba říci: Tohle dvouleté děcko se ve dvaceti stane obětí drogové závislosti. Anebo tenhle nevinný klouček bude v šestadvaceti masovým vrahem.

Nakreslil jsem vzpomínku na jednoho blázna z vesničky Radostovice, kde jsem trávil každé ze svých školních prázdnin. V.T. byl jedním ze tří dětí svých rodičů, bylo mu v té době stejně jako mému otci, ale zatímco můj táta se staral o rodinu a chodil do práce, V.T. stále potřeboval úplnou péči svých starých rodičů. Jeho mozek zastavil vývoj kdesi v dětství. Měl vzhled dospělého, ale jeho chování zůstávalo na úrovni malého dítěte.
Myslím, že nebyl prostoduchý od samého narození. Po vesnici se povídalo, že se jako malý chlapec skoro zadusil při pojídání párku. Nejsem si tím úplně jistý, ale cosi na ten způsob si dovedu představit, všechny ty negativní důsledky plynoucí z nedostatku kyslíku v mozku.

Děti bývají kruté a my jsme tenkrát nebyly výjimkou. Často jsme ho provokovaly do té míry, že opustil dvorek a snažil se nás chytit. Jeho pohyby však byly příliš pomalé a neohrabané, takže se nám dařilo snadno mu unikat.

V.T. se starými rodiči chodil pravidelně kosit trávu pro králíky. Jejich louka nebyla moc daleko za vesnicí a jejich cesta procházela zrovna před jedním z oken naší chalupy. Často jsem je kol toho okna vídal procházet: V.T. táhnoucího za sebou dřevěný žebřiňáček a nahrbené postavy jeho starých rodičů kráčejících v jeho stopách s hráběmi a kosou přes rámě.
Dnes bych řekl, že to byla jejich pravidelná cesta na Golgotu. Jejich křížem byl V.T., jejich syn, ať postižený vrozenou chorobou či oběť nešťastné náhody, například asfyxie mozku v raném dětství.

Skoro každá vesnička má svého neškodného blázna. Obvykle je její přirozenou součástí, nikdo z vesničanů se mu neposmívá, mají ho rádi, berou ho takového jaký je. Tohle je moje zkušenost s V.T. ve vesničce Radostovice.

Nevím, co se s ním stalo, když jeho rodiče zemřeli. Řekl bych, že byl hospitalizován v nějakém ústavu pro choromyslné, kde strávil zbytek života. I když byl k ničemu, rodiče o něj do konce života pečovali. Nezbavili se ho, nesli svůj kříž do samého konce, nesli svůj kříž mlčky a smířeně. Rád bych jim věnoval svůj hluboký obdiv.

The laureat of the Nobel price is the Squid!

The English Version

On the Science and On the Life (VI)

If you´re smart and extra wise
you can get the Nobel price

Before a time one of the Nobel price laureats for the physiology and the medicine claimed: If somebody should get the Nobel price for the neurophysiology then it should be the squid.
I came upon this thought in the neurobiological textbook titled From Neuron to Brain (Nicholls, J.G., Martin, A.R., Wallace, B.G., Fuchs, P.A., the fourth edition, 2001). I was the good luck to participate in its translation from English to Czech. Its Czech version was published by the Academia Publishing House in 2013 and this year it was appreciated as the best translation in the category of the best translation of the foreign popular scientific literature.

Really, the huge axons of this interesting marine mollusc have contributed to our knowledge of the nervous system in a very important way in the times when the microelectrodes didn´t exist. The researchers had thick electrodes only in that time. They couldn´t be put to the normal nervous fibres because the normal nervous fibres were very thin in diameter. The neurobiologists needed to measure the electrical current outside and inside of the nervous fibre to learn the exact way how the nervous impulses arouse and how they were conducted. The pioneer works on this field were allowed just by the huge axons of the squid. Their diameters have been sufficient to the old thick electrodes.

I think that this considerate attitude to the squid should hold true for all the other laboratory animals helping us with their own bodies to understand various mechanisms and processes of the life.Unfortunately, Alfred Nobel didn´t think of this category. To my taste this category would be better than the NP for the peace or the NP for the economy. At least symbolicly ´cause I´m not sure if the lab living beings would be able to appreciate the human importance of the Nobel price.

The Czech Version

O vědě a o životě (VI)

Jsi-li chytrý a moudrý k tomu
můžeš dostat Nobelovu cenu

Před nějakým časem jeden z laureátů Nobelovy ceny za fyziologii a lékařství prohlásil: Kdyby měl někdo dostat Nobelovu cenu, pak by to měla být oliheň.
Na tuhle myšlenku jsem narazil v učebnici neurobiologie Od nervu k mozku. Měl jsem to štěstí podílet se na jejím překladu z angličtiny do češtiny. Česká verze byla vydána nakladatelstvím Academia v roce 2 013 a letos byla oceněna jako nejlepší překlad v kategorii nejlepší překlad ze zahraniční populární vědecké literatury.

Skutečně, obří axony tohoto zajímavého mořského měkkýše přispěly velice významně k našim znalostem o nervovém systému v dobách, kdy mikroelektrody neexistovaly. Badatelé měli příliš silné elektrody. Na normální nervová vlákna se uplatnit nedaly, protože běžná nervová vlákna mají velmi tenký průměr.
Aby neurobiologové zjistili, jak nervové impulzy přesně vznikají a jsou vedeny, potřebovali měřit elektrický proud vně a uvnitř nervového vlákna. Průkopnické práce na tomto poli umožnily právě obří axony olihně. Jejich průměr byl pro staré silné elektrody dostačující.

Myslím, že tento uznalý postoj vůči olihni by měl platit pro všechny ostatní laboratorní živáčky, kteří nám vlastními těly pomáhají chápat rozmanité životní mechanizmy a procesy. Alfréd Nobel bohužel na tuto kategorii nemyslel. Na můj vkus by byla lepší než NC za mír či NC za ekonomii. Aspoň symbolicky, protože si nejsem jistý, jestli by laboratorní živáčci lidský význam Nobelovky dokázali ocenit.

The transition from 2D to 3D.

The English Version

On the Science and On the Life (V)

Input, Output, and a Feedback

I´ve watched the highway of The Google + and the endless flow of various contributions having been passing it. I can stop anyone of them and I can examine it in detail. Or I can let them pass by freely with no great interest.
Of course, I can adjust the favourite spheres of my interest. I can modify the adjustments according to my momentary needs. I can eliminate some of the older topics and I can exchange them for anything else.
Mainly my central interest within the G+ has been adjusted to the biology in its widest understanding as well as to the science as itself in general.

If I´ve been on the G+ my mind has become one neuron of many others. We all have had our inputs and outputs. We´ve been able to make various synaptic connections each other. Each of us has been able to try to be a part of this virtual common super-mind.
I´ve looked at the continuous flow of signals sent to this electronic tissue by other participants. Some signals have been repeated more frequently, some of them have appeared once a time.

It has looked like a spontaneous self modelling of the higher brain activities. There are a lot of similarities between this model and the CNS (Central Nervous System). While I´m on the G+ I´m receiving a lot of signals. They all enter my brain but only some of them are amplified to the extent to generate sufficient action potencials. They can wake up my attention. As soon as my attention is excited any responses can be generated in various areas of my brain in a form of any germs of thoughts or of whole sets of thoughts.
Today (11.11.´14), for example, I was attracted to a contribution from the neurosciences. It treats with a research on the human brain and its ageing. The researchers come to conclusion that the matter of the brain decreases by 3 g per a year from the age of 50 to the age of 80. According to the information I realize that my brain should be lighter by 30 g  next year. This is a quite sad statement to me as well as to the ageing part of the global human population. The good way how to discriminate the older people on the base of one scientific outcome. The article brings one good news too. Unlike the previous conclusions that your brain can generate the best ideas to the age of 30 maximally now you can be a genius to up the age of 48. The chance to become Einstein extends! Unfortunately, that´s not my case already. The best brain potential of mine has already seemed to be wasted.
The good news has had one drawback I think: Judging from this conclusion and the fact that many scientists have got the Nobel price shortly before their deaths there´s been a lesser chance for the present best scientists of the 48 category to get this prestigious appreciation to the ends of their lives.

Unpleased with the depressive perspectives of my ageing knees my brain is trying to compensate it at least with the news showing hopefull chances following from the research on both the Parkinson´s and the Alzheimer´s diseases. To spend the rest of my life with my brain by several tens of grams lighter isn´t too much merry but I can be satisfied with the facts that my hands won´t be trembling and I will be oriented by both the time and the place. My bad feelings are getting better while I´m looking at several visual signals consisting of the breath taking beauty of the orchid flowers.
My brain forgets all the negative under the shooting of next scientific messages. The cosmologic messages have been full of the Big Bang theory, of various models of the Universe, the string one has dominated among them. It has been said that the possibility of the parallel Universes has been highly probable, it has been claimed that there have been a lot of similar worlds as the our one has been, maybe each of us has been their part in a copy, maybe the parallel worlds have found themselves in a kind of a mutual overlapping and dissolving......maybe they´ve been part of my room where just I´m sitting. Max Planck would be satisfied with the today´s development of his quantum mechanics.
And my eyes haven´t ceased to send other signals to my brain from the screen of my comp through my chiasma opticum cabels. I can see a lot of contributions with 3D schema of the DNA, some of them as well as many other ideas of various biochemical mechanisms at the level of the molecular biology are animated.
The mental war between the Creationists and the Darwinists has gone on as I´ve been able to see on The G+ in some blogs. Sometimes the war has seemed to changed in the war between the Atheists and the Believers. The fanatics convinced of their trues have been in the either camps.
Epistemology has been getting an increasing influence on our understanding of the genetic mechanisms. The Monod´s "Chance and Necessity" has seemed to be overcome by many findings showing that the genetic system has been able to do puporseful self modifications, i.e. that it hasn´t been so passive as the scientists (the genetists) had thought not so a long time ago.

My brain sends a message to my consciousness: Please, I want to be disconnected ´cause I´m overeaten and I need to absorb all the information squash! I´m doing as he wants. I know he must process some output. It will take a time.
Now you can read his own signals. Maybe they´ll wake up at least a bit of your attention.

The Czech Version

O vědě a o životě (V)

Vstup, výstup a zpětná vazba

Sleduji dálnici Google+ a ten nekonečný tok rozmanitých příspěvků, který po ní prochází. Mohu zastavit kterýkoliv z nich a podrobně si ho prozkoumat. Nebo je mohu nechat volně míjet bez velkého zájmu.
Samozřejmě, že si mohu nastavit své oblíbené zájmové sféry. Mohu nastavení upravovat podle svých okamžitých potřeb. Některá ze starších témat mohu zrušit a mohu je vyměňovat za cokoliv jiného.
Můj ústřední zájem na G+ je nastaven hlavně na biologii v jejím nejširším chápání a též na vědu jako takovou obecně. Všichni máme své vstupy a výstupy. Můžeme vzájemně vytvářet různá synaptická spojení.

Jsem-li na G+, má mysl se stává jedním neuronem z mnoha jiných. Každý z nás si může vyzkoušet být součástí této virtuální společné super-mysli. Dívám se na ten nepřetržitý tok signálů vysílaných do téhle elektronické tkáně jinými účastníky. Některé signály se opakují častěji, některé z nich se zjevují jedenkrát.

Podobá se to samovolnému modelování vyšších mozkových činností. Mezi tímto modelem a CNS je mnoho podobností. Když jsem na G+, přijímám spousty signálů. Všechny mi vstupují do mozku, ale jen některé z nich jsou zesíleny do té míry, aby generovaly dostatečné akční potenciály. Ty mohou probudit mou pozornost. Jakmile je nabuzena má pozornost, v různých oblastech mého mozku se mohou vytvářet jakékoliv odezvy ve formě jakýchkoliv zárodků myšlenek či celých souborů myšlenek.

Dneska (11.11.´14) mě například upoutal příspěvek z neurověd. Pojednává o výzkumu mozku a jeho stárnutí. Badatelé dospívají k závěru, že od 50. roku do 80. roku života ubývá mozková hmota o 3 g za rok. Podle této informace jsem si uvědomil, že příští rok by měl být můj mozek o 30 g lehčí. Pro mne a také pro stárnoucí část globální lidské populace dost smutné konstatování. Dobrý způsob, jak diskriminovat starší na základě jednoho vědeckého závěru. Článek přináší také jednu dobrou zprávu. Na rozdíl od předchozích závěrů, že váš mozek může vytvářet nejlepší nápady maximálně do 30 let, teď můžete být géniem až do 48 let. Šance stát se Einsteinem se prodlužuje! Bohužel, můj případ to už není. Zdá se, že můj nejlepší mozkový potenciál byl už promarněn.
Myslím, že tahle dobrá zpráva má jednu stinnou stránku: Soudě z tohoto závěru a z faktu, že mnoho vědců dostalo Nobelovu cenu krátce před svou smrtí, nejlepší současní vědci z kategorie osmačtyřicátníků mají menší šanci získat toto prestižní ocenění do konce života.

Můj mozek nepotěšený depresivními vyhlídkami mých stárnoucích kolen se to snaží kompenzovat alespoň novinkami ukazujícími nadějné možnosti, které plynou z výzkumu Alzheimerovy a Parkinsonovy choroby. Strávit zbytek života s mozkem o několik desítek gramů lehčím není moc veselé, ale mohu se uspokojit fakty, že se mi nebudou třást ruce a budu místem a časem orientován. Mé špatné pocity se lepší, zatímco se dívám na několik vizuálních signálů dech beroucí krásy květů orchidejí. Pod palbou dalších vědeckých zvěstí můj mozek zapomíná na vše negativní. Kosmologické zprávy jsou plné teorie Velkého třesku, různých modelů vesmíru, mezi nimi převládá ten strunový. Možnost paralelních vesmírů je prý vysoce pravděpodobná, tvrdí se, že existuje spousta podobných vesmírů jako ten náš, možná, že každý z nás je jejich součástí v jakési kopii, snad se tyhle paralelní světy nacházejí v jakémsi vzájemném překrývání a prolínání.......možná jsou součástí mého pokoje, kde právě sedím. S dnešním rozvojem kvantové mechaniky by byl Max Planck spokojen.
A můj zrak neustává vysílat do mozku z obrazovky kompu další signály přes kabely mého chiasma opticum. Vidím spousty příspěvků s 3D schématy DNA, některá z nich jakož i mnoho dalších představ o biochemických mechanizmech na úrovni molekulární biologie jsou animovány.
Jak mohu na některých blozích G+ vidět, duchovní válka mezi kreacionisty a darwinisty pokračuje. Někdy se zdá, že se tahle válka mění ve válku mezi bezvěrci a věřícími. Fanatici přesvědčení o svých pravdách jsou v obou táborech.
Epistemologie získává vzrůstající vliv na naše chápání genetických mechanizmů. Monodova "Náhoda a nutnost" se zdá být překonávána mnoha nálezy, jež ukazují, že genetický systém umí provádět záměrné autoúpravy, tzn., že není tak pasivní, jak si vědci (genetici) před ne tak dávnou dobou mysleli.

Mozek mi do vědomí vysílá zprávu: Prosím, chci být odpojen, protože jsem přejedený a potřebuji celou tu info-kaši vstřebat! Činím, jak si přeje. Vím, že musí zpracovat nějaký výstup. Nějaký čas to potrvá.
Teď si jeho signály můžete přečíst. Možná, že vzbudí aspoň trochu vaší pozornosti.

The Fig.1: The African elephant (female) in front of The D´Orsay Gallery, Paris.

The English Version

My Free impressions from Paris

The D´Orsay Gallery

When we stood before the big building with the great collections of the French premodernists and modernists of the Arts a moment it seemed to me that we were going to visit to some Parisian zoological garden. We were standing on the large open marble platform together with a lot of other people consisting of free smaller groups or of freely passing persons but mainly they were forming a long zig-zagging snake of which longness exceeded the one of the longest anaconda many times.

The Fig.2: The Indian Rhinoceros.

There have been big grey-bluish- greenish sculptures on the platform, they´ve been standing on their stony socles and this way they´ve been protruding above heads of the crowds of people. You can´t overlook them. I recal three of them. Indeed, you can examine them on my pictures. Just the statues of the animals evoked a visit to a zoo in my imagination. Their author has created their appearances in the style of the socialistic realism so that you needn´t be adept in the zoology too much to know the Indian rhinoceros and the African elephant of a little smaller sizes only than their real counterparts have been. The third sculpture has presented the horse. I assume that the previous animals as well as the horse have been symbolizing their discomfort about that they should have become slavers of the man (unfortunately in vain). There has been a harrow under the springing horse. Obviously, it has disagreed to be hitched to it.

Well, I´d like to add one or two words to the style of the sculptures yet.Yes, I know that the better expression for the style would be the naturalizm but the sculptures recalled me the statues preferred by our past red regime in the fifties and the sixties of the past century. Of course, the central theme of those statues wasn´t the animals but the work, the workers, the working class and its leading representants.

The Fig.3: The horse in its discomfort.

Also the platform has been decorated with  the statues of human figures but the most attention has been paid to the three animals.
From time to time there were light rainy showers while we become temporary parts of the superlong human anaconda. Fortunately, its motion was very fast, well organized. As you can see on the picture with the horse the front was kept under control by an armed soldier so that we could be calm absolutely.

The Fig.4: The front before The D´Orsay Gallery.

When we entered the gallery at last we had to overcome the usual check on our bags and clothings.  Then we were free already and we could start with our examination of the vast room in front of us.
The interior has looked like a temple, its ceiling has been very high above your head and you could divide the vast room into three parts: the central one and the two side ones, in fact the two side parts have been running around the circumstance of the central hall separately. There have been many smaller rooms at each floor of the side parts, they´ve been interconnected each other.
We started our examination at the ground floor of the side part to the right. It wouldn´t make much sense to depict each item of this huge collection to you and therefore I will confine myself to my general impressions only.

The Fig.5: The central hall of the D´Orsay Gallery from above.

I could imagine that this cathedral of the modern arts has used to be the main building of some big Parisian railway station in the past. I don´t know, I speculate only. As you´ve already known from some of my previous blogs I´ve relied on my own feelings and impressions exclusively. Mostly I´ve tried to bring my own experiences to you, there´s been no compilation in it.
Well, let´s come back to our own examination. This visit has confirmed to me again that lesser is more.
I confess I couldn´t eat the monster portion of the art completely. I can say the only thing with certainty: I was there. I had to walk through from one room to another at a high pace though I´d have liked to stop many times in front of many pictures and statues of the famous painters and sculptors. I had to follow my colleagues. Their motion through the rooms was very fast, you see, their interest in the masterpieces of the artists has been superficial. Besides, we were there in late hours of the afternoon so that the time was pressing us too. The two factors plus the amount of the art works in the gallery before my eyes changed the most of the art works in blear ghosts and in glimpses.

The Fig.6: The central hall from above enlarged in the more detailed way.

Now it seems to me that I glimpsed at some original pictures by V. van Gogh, H. Rousseau, C. Monet, E. Manet, G. Seurat, E. Degas........,simply said, if I didn´dream, from time to time I glanced some of the notorious known authors distributed among many other artists unknown to me. This is the good lesson for everybody who´d think oneself to be fully adept in the French history of the modern arts, it´s good for everybody who´d think that the above meant authors are all what he or she can find there.
I didn´t find all the painters I knew from some books and movies in the D´Orsay Gallery. Maybe I overlooked them there or their works are displayed in some of many other museums and galleries throughout Paris. I was curious of some concrete works painted by concrete painters I knew as reproductions but I wasn´t lucky. The good reason to try my Fortune someday in the future again.

The Fig.7: You can see this picture from the top of the D´Orsay Gallery.

Česká verze

Moje volné dojmy z Paříže

Galerie D´Orsay

Když jsme stanuli před rozlehlou budovou velkých sbírek francouzských premodernistů a modernistů výtvarného umění, chvilku mi připadalo, že se chystáme navštívit nějakou pařížskou Zoo. Stáli jsme na velké mramorové plošině spolu se spoustou jiných lidí sestávajících z volných menších skupin či z volně procházejících osob, ale především vytvářeli dlouhého klikatícího se hada, jehož délka mnohokrát přesahovala délku nejdelší anakondy .
Na plošině jsou velké šedo-modravě-zelenkavé skulptury, stojí na kamenných podstavcích a tak vyčnívají nad hlavy lidských davů. Nemůžete je přehlédnout. Vzpomínám si na tři z nich. Ostatně,

The Fig.8: A view of Seine from one window of The D´O Gallery.

můžete si je prohlédnout na mých obrázcích. Právě tyhle sochy zvířat evokovaly v mé představivosti návštěvu Zoo. Autor vytvořil jejich vzhled ve stylu socialistického realizmu, takže nemusíte být příliš mnoho zběhlí v zoologii, abyste poznali nosorožce indického a slona afrického jen o trochu menších velikostí, než jsou jejich reálné protějšky. Třetí socha představuje koně. Domnívám se, že předešlá zvířata jakož i kůň symbolizují svůj neklid nad tím, že by se měla stát otroky člověka (bohužel marně).  Pod vzpínajícím se koněm jsou brány. Očividně nesouhlasí, aby byl do nich zapřažen.

Ještě bych rád dodal pár slov ke stylu těch soch. Ano, vím, že lepším výrazem pro ten styl by byl naturalizmus, ale ty sochy mi připomněly sochy upřednostňované naším minulým rudým režimem v padesátých a šedesátých letech minulého století. Samozřejmě, že ústředním tématem těchto soch nebyla zvířata, ale práce, dělníci, dělnická třída a její vedoucí představitelé.

The Fig.9: A work of a premodernist in the central hall.

Plošina je vyzdobena také sochami lidských postav, ale největší pozornost je věnována oněm třem zvířatům. Zatímco jsme se stali dočasnými součástmi superdlouhé lidské anakondy, občas lehce poprchávalo. Naštěstí byl její pohyb velmi rychlý, dobře organizovaný. Jak můžete vidět na obrázku s koněm, fronta byla udržována pod kontrolou ozbrojeného vojáka, takže jsme mohli být naprosto klidní.

Když jsme konečně vstoupili do galerie, museli jsme překonat kontrolu našich báglů a šatů. Pak jsme už byli volní a mohli jsme začít s prohlídkou rozlehlé prostory před námi.
Interiér vypadá jako chrám, jeho strop máte velmi vysoko na hlavou a tu rozlehlou prostoru byste mohli rozdělit na tři části: střední a dvě postranní, postranní částí probíhají kol obvodu centrální části odděleně. V každém patře bočních částí je mnoho menších místností, navzájem jsou propojené.
Prohlídku jsme začali v přízemí postranní části vpravo.

The Fig.19: One of many exhibition rooms.

Líčit vám každou položku té ohromné sbírky by moc smyslu nedávalo, a proto se omezím jen na obecné dojmy.
Uměl bych si představit, že tato katedrála moderního umění bývala v minulosti hlavní budovou nějakého pařížského nádraží. Nevím, jenom spekuluji. Jak už víte z některých z mých předchozích blogů, spoléhám se výhradně na vlastní pocity a dojmy. Většinou se vám snažím přinášet vlastní zážitky, žádná kompilace v tom není.
Nu, vraťme se k naší prohlídce. Tahle návštěva mi opět potvrdila, že méně je více. Přiznávám, že jsem tu ohromnou porci umění nedokázal sníst úplně. S jistotou dokážu sdělit jediné: Byl jsem tam. Musel jsem procházet z jedné místnosti do druhé ve vysokém tempu, i když bych se býval monohokrát rád zastavil před mnoha obrazy a sochami slavných malířů a sochařů. Musel jsem sledovat své kolegy. Jejich pohyb místnostmi byl velice rychlý, to víte, jejich zájem o mistrovská díla umělců je ledabylý. Krom toho jsme tam byli v pozdních odpoledních hodinách, takže nás také tlačil čas. Tyhle dva faktory plus množství uměleckých prací v téhle galerii před mýma očima měnily většinu z těch uměleckých děl v rozmazané šmouhy a letmá zahlédnutí. Teď mi připadá, že jsem se letmo díval na některé originální obrazy od V. van Gogha, H. Rousseaua, C. Moneta, E. Maneta, G. Seurata, E. Degase......., prostě řečeno, pokud jsem nesnil, občas jsem letmo zahlédl některé z notoricky známých autorů distribuovaných mezi mnoha jinými umělci, které

The Fig.11: The Statue of The Freedom.

neznám.Tohle je dobrá lekce pro každého, kdo by si myslel, že je plně zběhlý ve francouzské historii moderního umění, je dobrá pro každého, kdo by se domníval, že výše zmínění autoři jsou vše, co tam může objevit. V D´Dorsay Gallery jsem nenašel všechny malíře, které znám z některých knih a filmů. Možná jsem je tam přehlédl nebo jsou jejich díla vystavována v některém z mnoha ostatních muzejí a galerií po celé Paříži. Byl jsem zvědavý na některá konkrétní díla od konkrétních malířů, které znám jako reprodukce, ale neměl jsem kliku. Dobrý důvod zkusit svou Štěstěnu někdy příště znovu.

Popisky k obrázkům:
1/ Slon africký (samice) před D´Orsay Gallery, Paříž.
2/ Nosorožec indický.
3/ Zneklidněný kůň.
4/ Fronta před D´Orsay Gallery.
5/ Střední hala D´Orsay Gallery shora.
6/ Střední hala D´Orsay Gallery zvětšená detailněji.
7/ Vidíte obrázek z vrcholu D´Orsay Gallery.
8/ Pohled na Seinu z jednoho okna D´Orsay Gallery.
9/ Dílo jednoho premodernisty v centrální hale.
10/ Jedna z mnoha výstavních prostor.
11/ Socha Svobody.

The Fig.1: Kvilda behind our backs.

The English Version

On One Obsession

On Sunday in the morning (at the beginning of September of this year, see my past blogs on the theme of my visit to Kvilda the settlement in Šumava, Czech Republic, for more information) we decided to undergo our last trip from Kvilda to one peat bog about three or so kilometers far from it. I looked forward to it. I thought I would see a lot of interesting and rare plants there, I hoped in a great crop of photos. Maybe, I said to myself in my mind, I might find some of our carnivorous plants, for example a sundew, a butterwort or a bladderwort there.

The Fig.2: The Calvary in the Šumava´s landscape.

I recalled my often visits to a peat bog not too far from Radostovice the village in the Czech-Moravian Highlands where I spent my every school holidays as a boy with my grandparents, my Father´s parents. I think the peat bog had a great share of my starting interest in biology.

We walked an usual asphalt road, my two attendants before me as two diminishing points. From time to time I took a picture of the landscape alongside the road. Mostly the way has been even or very mildly climbing up.

The walk to the bog took about one hour. We turned to the left from the road and walked a field path to our goal. Soon the field path passed through a sylvan terrain, some of its sections were lined with woody barriers, there was a smaller woody cottage in one place behind the woody barrier among the more sparse growth of trees. A writing on a table explained that it was the cottage of the local conservationists. A while later we arrived at the margin of the bog. Of course, we weren´t alone there. Together with us other visitors were going to and from the bog. There´s a woody roofed lookout at the margin of the bog among adult trees. It

The Fig.3: The way leading to the bog.

looks like a hunting hide and I think that it may be made use of this purpose too. The lookout has two woody floors, to the toppest level of this view you must climb woody stairs up. Its woody walls bear some tables with information of the bog. You can look over the bog like on your palm from the lookout. You can see an open terrain covered with clusters of the peat mosses bristling with the growths of the soft rushes, the sedges and many other muddy plants. The tallest elements of the bog are pines. They grow in a diffuse way on the bog. In the time of our visit the bog was in yelow to brown hues of the starting fall.
But the view of the bog from the top of the woody lookout doesn´t allow you to examine its plant communities in detail. If you want to come to the tighter contact with it you can use a woody pavement with woody barriers. It passes a little above the level of the bog. This woody path ends blindly with a

The Fig.4: The Field station.

view of the bog after a few meters, you return to the start in your own traces. The woody path is narrow, you must avoid other visitors continuously. While walking the woody path you can see the muddy vegetation in the more detailed way. There are labels next to some of the plants in the bog alongside the woody path with their names both in Czech and in Latin.

Suddenly you´ve realized you haven´t been in the wild Nature already. The conservationists having been trying to save a peace of the wildlife have been changing it into a kind of a zoo-botanical garden. The peace of the land has been visited by thousands of people per a year. There have been the studies on negative consequences of the only high numbers of visitors in the preserved lands. The only high frequency of people can be harmful to the rare species of plants and animals in the preserved areas. This is why I can´t agree with so called the educational paths attracting crowds of people to see them.

Th Fig.5: The Woody lookout.

I can´t help myself but this institucionalized eco-attraction is incomparable with my personal experience from my childhood. During my often visits to the peat bog behind the village of my school holidays I didn´t come upon a man. There were no labels next to plants to inform me readily what was a kind of a plant I was looking at. I had to determine it myself. Often I carried two heavy books in my bag to the peat bog. The books were the two parts of one great work by J. Dostál, our late important professor of the botany. The two books represented the complete determining key to the Flora of Czechoslovakia, they were published in 1950. I had to learn how to use it, I had to learn a lot of botanical terms and technical botanical associations. Some time later I realized that to carry the books to the field was useless, one of them would be enaugh if I decided in advance which of the plant groups I´d want to determine. If they belonged to the part two I took the part two. I was by one thick volume lighter. Gradually I came to the conclusion to carry neither books to the field. Instead I could put some plant samples into my bag and to determine them with the help of the Key at home.

The Fig.6: The woody path in the peat bog.

Besides I had to put rubber boots to my feet because there was a lot of water and mud in the bog. If you remained to stand in any place there you squeezed the peat moss under your boots and the water released from it flooded your boots to your ankles or more. Though I had the rubber boots often I went back with my feet in socks wet anyway.

I observed the other visitors to the peat bog near to Kvilda the settlement. Mostly they examined the place, they walked the woody pavement and climbed the lookout up. But they did it with no especial interest or enthusiasm. They looked like the robots determined to see one attraction by another one. Mostly they´ve come there to see something what has been recommended them by the mass media, their own interest has played a diminutive role in it. I saw the bicycle-families with children there, mothers with baby coaches, the people finding the place to be rather boring judging from fragments of their phrases and their behaviours within my hearing and seeing. Well, I´d bet that many of the visitors thought of any fastfood stand at the bog.

The Fig.7: This plant is Vaccinium uliginosum in Latin.

Something like that hasn´t been there so far. Who knows, maybe I find it there next time.

I dislike the obsession of the conservationists to change any natural place in an educational path or an attractive exposition or a display with a merry-go-round and fastfood stands next to it.
No mother with her baby coach would have gone to the bog of my childhood. No cyclists woud have headed for it. There were no Barnum propagation of it in our mass media. It lived its own life. What? Do you ask me what was its fate? My answer is that it has changed its face. Nobody forced it to be the constant bog.

In the past the man mined for peat in the bog nearby Kvilda the settlement. Today the bog has mined for sightseers but in fact it has been the man again.

O jedné posedlosti

The Fig.8: The lable informs you of Pinus x pseudopumilia.

V sobotu dopoledne (začátkem letošního září, viz mé minulé blogy na téma mé návštěvy osady Kvildy na Šumavě, Česká republika, pro více informací) jsme se rozhodli podstoupit náš poslední výlet z Kvildy na jedno rašeliniště vzdálené asi 3 km od ní. Těšil jsem se na něj. Myslel jsem, že tam uvidím spoustu zajímavých a vzácných rostlin, doufal jsem ve velkou úrodu fotek. Možná, říkal jsem si v duchu, že bych tam mohl najít nějaké z našich masožravých rostlin, např. rosnatku, tučnici nebo bublinatku.

Vzpomněl jsem si na své časté návštěvy jednoho rašeliniště nedaleko od vesničky Radostovice na ČM vysočině, kde jsem trávil každé svoje školní prázdniny jako kluk u svých prarodičů, rodičů mého otce. Myslím, že to rašeliniště mělo velký podíl na mém počínajícím zájmu o biologii.

The Fig.9: The peat moss among a tangle of a sedge.

Šli jsme po obyčejné asfaltové silnici, moji dva společníci přede mnou jako dva zmenšující se body. Občas jsem pořidil snímek krajiny podél silnice. Ta cesta je většinou rovná nebo velmi mírně vystoupavá.

Po svých to k močálu trvalo asi hodinu. Zahnuli jsme vlevo od silnice a k našemu cíli jsme kráčeli polní cestou. Brzy polní cesta procházela zalesněným terénem, některé z jejích úseků lemovalo dřevěné zábradlí, v jednom místě za dřevěným pažením byla v řidším porostu stromů menší dřevěná chata. Nápis na tabulce vysvětloval, že to je chata místních ochranářů. O chvíli později jsme dorazili k okraji močálu. Samozřejmě, že jsme tam nebyli sami. Spolu s námi přicházeli k močálu a odcházeli od něj jiní návštěvníci. Na okraji močálu mezi dospělými stromy je dřevěná zastřešená rozhledna.

The Fig.10: The peat bog viewed from the woody path.

Připomíná lovecký posed a myslím, že k tomu účelu snad  může být také využívána. Rozhledna má dvě dřevěná patra, na nejvyšší úroveň tohoto výhledu musíte vystoupit po dřevěných schodech. Její dřevěné stěny nesou tabule s informacemi o močálu. Z rozhledny můžete močál přehlížet jako na dlani. Vidíte otevřený terén pokrytý chumáči rašeliníku, který se ježí porosty sítin, ostřic a mnoha dalších bahenních rostlin. Nejvyššími prvky močálu jsou borovice. Rostou na močálu roztroušeně. V čase naší návštěvy byl močál ve žlutých a hnědých odstínech počínajícího podzimu. 

The Fig.11: The woody path.

Avšak vyhlídka na močál z vrcholu dřevěné rozhledny vám neumožňuje prohlížet si jeho rostlinná společenstva podrobně. Chcete-li s ním přijít do těsnějšího kontaktu, můžete použít dřevěný chodník s dřevěnými paženími. Prochází trochu nad úrovní močálu. Dřevěný chodník končí slepě výhledem na močál po nemnoha metrech, na začátek se vracíte po vlastních stopách. Dřevěný chodník je úzký, neustále se musíte vyhýbat ostatním návštěvníkům. Za chůze po chodníku můžete vidět bahenní vegetaci detailněji. Některé z rostlin v močálu podél dřevěného chodníku mají své cedulky s českými a latinskými názvy.

Najednou si uvědomíte, že už nejste ve volné Přírodě. Ochranáři, kteří se snaží zachránit kousek divoké přírody, jej mění v jakousi zoo-botanickou zahradu. Ten kousek země navštěvují tisíce lidí ročně. Existují studie o negativních následcích pouhých vysokých počtů návštěvníků v chráněných územích. Pro vzácné rostliny a zvířata může být škodlivá jen vysoká frekvence návštěvníků v chráněných oblastech.

The Fig.12: The Woody lookout.

Proto nemohu souhlasit s tzv. naučnými stezkami, které ke zhlédnutí přitahují zástupy lidí. Nemohu si pomoci, ale tahle institucionalizovaná eko-atrakce je neporovnatelná s mou zkušeností z dětství. Během svých častých návštěv rašeliniště za vsí mých školních prázdnin jsem nenarazil na člověka. U rostlin nebyly žádné cedulky, aby mne pohotově informovaly, co je to za rostlinu, na kterou se zrovna dívám.  Musel jsem si ji určit sám. Často jsem na rašeliniště nosil v báglu dvě těžké knihy. Byly to dvě části jednoho velkého díla od J. Dostála, našeho zesnulého významného profesora botaniky. Ty dvě knihy představovaly úplný určovací klíč Květeny Československa, vyšly v roce 1950. Musel jsem se učit, jak ho používat, musel jsem se učit spousty botanických pojmů a odborných botanických spojitostí. O něco později jsem si uvědomil, že nosit knihy do terénu je zbytečné, jedna z nich bude stačit, když se předem rozhodnu, kterou z rostlinných skupin budu chtít určovat. Pokud patřily do

The Fig.13: A view of the peat bog from the lookout.

druhého dílu, vzal jsem si druhý díl. Byl jsem o jeden tlustý svazek lehčí. Postupně jsem dospěl k závěru nenosit do terému žádnou z těch knih. Namísto toho jsem mohl do báglu vložit nějaké rostlinné vzorky a určit je s pomocí Klíče doma.
Krom toho jsem si musel obouvat gumáky, protože v močále byla spousta vody a bahna. Jestliže jste tam zůstali stát na jakémkoliv místě, smáčli jste pod gumáky rašeliník a voda, která se z něj uvolnila, zaplavila vaše holiny po kotníky či víc. I když jsem měl holiny, často jsem se stejně vracel s mokrýma nohama v ponožkách.

Pozoroval jsem jiné návštěvníky rašeliniště poblíž Kvildy. Většinou si místo prohlédli, prošli se po dřevěném chodníku a vystoupili na rozhlednu. Ale dělali to bez zvláštního zájmu či nadšení. Podobali se robotům určeným zhlížet jednu atrakci za druhou. Vesměs tam přišli, aby viděli něco, co jim doporučila masmédia, jejich vlastní zájem v tom hrál nepatrnou roli. Viděl jsem tam cyklo rodiny s dětmi, matky s kočárky, lidi, jimž se to místo zdálo dost nudné, soudě z útržků jejich vět a chování v mém doslechu a dohledu. Inu, vsadil bych se, že mnozí z těch návštěvníků u močálu pomýšleli na nějaký stánek s rychlým občerstvením. Něco podobného tam zatím není. Kdo ví, možná, že příště ho tam najdu.

The Fig.14: A view of the bog from the end of the woody path. 

V minulosti člověk v močále poblíž Kvildy těžil rašelinu. Dnes močál těží výletníky, ale ve skutečnosti je to zase člověk.

České popisky k obrázkům:
1/ Kvilda za našimi zády.
2/ Boží muka v šumavské krajině.
3/ Cesta vedoucí k močálu.
4/ Terénní stanice.
5/ Dřevěná rozhledna.
6/ Dřevěný chodník v rašelinném močále.
7/ Tato rostlina je latinsky Vaccinium uliginosum.
8/ Štítek vás informuje o borovici Pinus x pseudopumilia.
9/ Rašeliník mezi spletí ostřice.
10/ Močál viděný z dřevěného chodníku.
11/ Dřevěný chodník.
12/ Dřevěná rozhledna.
13/ Pohled na rašeliniště z rozhledny.
14/ Pohled na močál z konce dřevěného chodníku.