The Fig.1: A beautiful spider waited for me in his web on the top.

The English Version

Corsica (IV)

The Top of The Hill and
The Rest of the Second Day

The top of the hill turned out to be a beginning of a long and not too wide stony back extending to the inland among other backs separated each other with various valleys. The stony zig-zagging path lined with the thorny vegetation continued on and after a short rest we started going it.

There were a lot of stony outcrops on the long back of the hill. Often we had to avoid the thorny vegetation catching us at our clothings, also we had to stepped up some stony outcrops or to stepped them down. The hill slanted speedy with its slopes to green valleys alongside our craggy path. The green speedy slopes were covered with the dense growth of the macchia. The terrain seemed to be impassable. The thorny bushes threatened to change our bodies in bloody pieces. We had to keep walking or climbing the path.

The Fig.2: A kind of the Cyclamen genera probably.

When you´re climbing up to a hill, a rock or a mountain you have two basic choices what to do. You can view over the landscape under you or you can notice things appearing before your eyes, in your immediate surroundings. While we were finding the continuation of our path alternatively we were doing the two activities. The dog (see the previous part) didn´t ceased to do his company to us. He was still disappearing out of our sights for longer moments and then he was joining us again. Once we noticed as he was drinking water held in a rocky crevice. We envied him a bit ´cause we had no water. Though we felt to be thirsty a bit more than before our climb up we could overcome our thirst with no problem, in short we weren´t so desperate to be forced to mimic the dog and to drink the rotten unclear water from the rocky crevice.

The Fig.3: An abundant fern on the hill but in other places, too.

Continuing on our way with our faces to the inland we could view over the landscape in all the directions. There was Furiani the village sitting on the opposite top to our left hand. The village was separated from us by a long and wide valley covered with the dense growth of the macchia. There were beautiful views of the sea and of the suburb of Bastia the city behind our backs. We could see other mountainous formations rising up in huge waves in front of us and the mountains were exceeding the top we were jumping and stumbling on. At last to our right hand there was a valley, too, rising up in a long hill screening our views of the rest of Bastia in the opposite side. So that we found ourselves on the back of one of many waves of the Corsican rocky sea in storm.

The Fig.4: A lizard on a rocky outcrop.

Our way across the back of our huge stony animal was ended up with a right cliff. We judged that the safety climb down could been ensured by a thick rope. Having no such a thing with us we thought over to encircle the obstacle not so speed side slopes but the macchia said its resolute NO! Then we decided to finish our trip and to return to the hotel in our own traces.

When we were in the wood of cork-oaks again I stopped for a moment to take a picture while my son walked on. Then I kept walking again but I lost my son out of my sight. I turned to the first houses sooner thinking that my son was ahead of me. In fact he kept walking right behind his nose. I was alone and my only attendant was our faithful dog. He refused to leave me. He seemed to be prepared to adopt me and to spend the rest of our stay with us and then to take our back flight for Prague together with us.
And in that time we walked to the first road with a quite bussy traffic. I started to fear of him ´cause he

The Fig.5: A view over the sea and Bastia suburb.

was running the road as it were a free mountainous terrain. To give him up at last I shouted up to him to leave. Only then he understood that our friendship couldn´t continue on. With his ears down he started running back to his hill. Then my mobil phone started ringing up. Of course, it was my son. A while later we met happily again and our return to our hotel took a couple of minutes.

After a short rest in the hotel with something to eat and to drink we left the hotel, we crossed the Ralley and slowly we took a walk to the sea. It was dasking when we arrived at the sea. With an exception of a few fishmen the coastline was empty. Their landrovers were parked near to the sea line marked with alluviums, maybe mostly they consisted of remains of a plant material. The fismen´s rods were put in forks dug in sand and their owners were standing there or they were sitting in their cars. The sea was calm. While the fishmen were waiting for their fish we were walking on alongside the coastline. We

The Fig.6: Furiani from the top of our hill.

were heading for distant lights of the Bastia centre. In fact we were walking on long sandy sections of beaches with  the tongues of the sea water to the right. We could see various houses, parks, camps and stores behind beaches to the left. This barrier separated the beaches and the sea from the noise of the traffic rushing the Ralley.


The Czech Version

Korsika (IV)

Vrchol kopce a
zbytek druhého dne

Ukázalo se, že vrchol kopce je začátkem dlouhého a nepříliš širokého hřbetu, který se mezi jinými hřbety oddělenými navzájem rozmanitými údolími táhne do vnitrozemí. Kamenitá křivolaká stezka lemovaná trnitou vegetací pokračovala dál a my se po ní po krátkém odpočinku vydali.

The Fig.7: One of the opposite green slopes seen from our top.

Na tom dlouhém hřbetu kopce byla spousta skalnatých výstupů. Často jsme se museli vyhýbat trnité vegetaci, která nás chytala za šaty, na některé skalnaté výstupy jsme museli vystupovat nebo po nich sestupovat. Kopec se svahy strmě svažoval do zelených údolí podél naší hrbolaté stezky. Zelené strmé svahy byly porostlé hustým porostem macchie.

Když vystupujete na kopec, skálu či horu, máte dvě základní volby, co dělat. Můžete přehlížet krajinu pod sebou, nebo si můžete všímat věcí, které se vám jeví před očima ve vašem bezprostředním okolí. Zatímco jsme hledali pokračování naší stezky, střídavě jsme prováděli obě ty činnosti. Pes (viz předešlou část) nám neustával dělat svou společnost. Pořád nám na delší dobu mizel z dohledu a poté se k nám zase přídával. Jednou jsme si všimli, jak pije vodu zadrženou ve skalní štěrbině. Protože jsme

The Fig.8: One of the most cruel green knights of the macchia´s army.

žádnou vodu neměli, trochu jsme mu záviděli. I když jsme žízeň pociťovali víc než před výstupem, zvládali jsme ji překonávat bez problému, zkrátka, nebyli jsme tak zoufalí, abychom byli nuceni psa napodobit a pít zahnívající nečistou vodu ze skalní štěrbiny.

Jak jsme šli dál s tváří do vnitrozemí, mohli jsme přehlížet krajinu ve všech směrech. Po levé ruce seděla na protějším vrcholu víska Furiani. Vesnici od nás oddělovalo dlouhé široké údolí pokryté hustým porostem macchie. Za námi byly krásné výhledy na moře a bastijské předměstí. Nad vrcholem  jsme před sebou mohli vidět další horské formace zvedající se ve vysokých vlnách a ty hory převyšovaly vrchol, po němž jsme nadále poskakovali a klopýtali. Konečně, po naší pravici bylo rovněž údolí, které se na opačné straně zvedalo v dlouhý pahorek clonící naše výhledy na zbytek Bastie. Nacházeli jsme se tedy na jedné z mnoha vln korsického skalnatého moře v bouři.

The Fig.9: On our way to the sea.

Naši cestu napříč hřbetem obrovského kamenného zvířete zakončoval kolmý sráz. Soudili jsme, že bezpečný sestup by byl zajišťoval silný provaz. Protože jsme s sebou nic takového neměli, zvažovali jsme sráz obejít nepříliš strmými bočními svahy, ale macchia řekla své rozhodné Ne! Poté jsme se rozhodli svůj výlet ukončit a do hotelu se vrátit ve vlastních stopách.

Když jsme se opět ocitli v lesíku korkových dubů, na moment jsem se zastavil, abych udělal nějakou fotku, zatímco syn šel dál. Poté jsem pokračoval v chůzi také, ale syna jsem ztratil z dohledu. Odbočil jsem k prvním domům dříve v domnění, že syn je přede mnou. Ve skutečnosti šel pořád rovně za nosem. Byl jsem sám a jediným společníkem mi byl náš věrný pes. Odmítal mě opustit. Zdálo se, že je připraven si mě osvojit, strávit zbytek našeho pobytu s námi a poté spolu s námi odletět zpět do Prahy. A v té době jsem došel k první silnici s dost rušným provozem. Začal jsem se o něj bát, protože pobíhal po silnici jako by to byl volný horský terén. Abych se ho zbavil, zařval jsem na něj, aby se klidil. Teprve potom pochopil, že naše přátelství nemůže trvat napořád. Se sklopenýma ušima se rozběhl zpět ke kopci. Pak mi začal vyzvánět mobil. Samozřejmě, byl to syn. O chvíli později jsme se opět šťastně shledali a návrat do hotelu trval pár minut.

The Fig.10: The coastline with a fishman and his car. The dask was falling.

Po krátkém odpočinku v hotelu s něčím k jídlu a pití jsme hotel opustili, přešli jsme Ralley a udělali si zvolna procházku k moři. Když jsme k moři dorazili, stmívalo se. Až na pár rybářů bylo pobřeží prázné. Jejich landrovery parkovaly poblíž mořské čáry vyznačené náplavy, které snad většinou sestávaly ze zbytků rostlinného materiálu. Rybářské pruty byly položeny ve vidlicích zapíchnutých v písku a jejich majitelé tam postávali nebo seděli v autech. Moře bylo klidné. Zatímco rybáři čekali na své ryby, my jsme šli dál podél čáry moře. Směřovali jsme ke vzdáleným světlům bastijského centra. Kráčeli jsme vlastně dlouhými písčitými úseky pláží s jazyky mořské vody napravo. Vlevo za plážemi jsme mohli vidět rozmanité domy, parky, kempy a sklady. Tahle bariéra oddělovala pláže s mořem od hluku dopravy ženoucí se po Ralley.