pátek 22. srpna 2014

videoThe English Version

My Immediate Memory of the Soviet Invasion to Czechoslovakia
forty six years ago

Yeah, yeah, then I was thirteen years old. It was about at four a.m. when I woke up into a dim dawning by a strange noise. It was on 21th August 1968. I didn´t wake up alone. Together with me my sister Mary, by two years younger than me, did the same.
I have never forgotten the morning to the end of my life. The memory has still been so alive that very Mr. Alzheimer has been with any chance to take it from my brain.

I got up from my bed and walked over to the window. Mary stood immediately behind my back. The noise came from the Lenin´s Street. Then it was its name. Today it names the European Street and it leads from the V. Havel´s Airport to the Prague downtown. I remember when they built it. The place where we had lived has named Červený vrch (the Red Hill in English), my parents got a flat in one of many panel houses there.
The Lenin´s or today´s The European Street has been going alongside the side of the panel house where my parents got the flat on the second floor with our three windows looking at the asphalt river.
Fig.1: The European Street from our window.

Well, standing at the window of our child room I undrew a curtain a bit and I did it very carefully and slowly. I peeped through the narrow slot outside. I saw the usual section of the Lenin´s Street from my view like on my palm. While the strip of the Lenin´s Street from the Prague downtown was empty, the reverse asphalt strip leading to the downtown from then the Ruzyně Airport was one grey greenish line of military vehicles including tanks rolling fast and directly to the heart of my native Prague. Many tank cannons and heads of arms in hands of soldiers sitting in vehicles were heading to windows of houses alongside the Lenin´s Street. They were exploring for any suspect motion. I heard or saw no shooting in that time, I heard only the big noise and saw the line of the fast moving military vehicles.

I wasn´t affraid of the intruders. Instead I watched the scene rather with an amusement. The military attack resembled me something like a military parade but somehow this one was held in a strange time as well as on the wrong place. I didn´t feel any panic, maybe there was a little anxiety in my subconsciousness.

To find what was going on me and my sister left our room and ran through a narrow corridor to the room of our parents in the opposite side. When we irrupted into their room they were sitting at the radio and listening to the gloomy voice of a speaker: "Please, keep a passive resistance. This has been an only way how to avoid a great slaughter. Our country has been occupied by the militaries of the Warsaw Pact (the USSR, Bulgaria, Hungary, Poland and DDR). Please, for the sake of your lives keep a passive resistance........."

This was the start of the end of the Prague Spring in 1968. The W-Pact which we were right members of came to save us from so called a contrarevolution. Several days before the Invasion I together with my parents listened to the radio. One of the leading representants of the Prague Spring ´68, Mr. J. Smrkovsky was speaking. He was telling us that he had spoken by phone to L.I. Brežněv, then the first man in the USSR, and among many other things he had asked him about his opinion of the situation in our country. J. Smrkovsky said that Brežněv had answered to his question only briefly: "Eto vaše dělo!" (This is your own job!)
Fig.2: The European street.
After this Smrkovsky´s advertisment our nation erupted. It meant that our Great Brother didn´t angry with us, that he fully respected our internal matters. This general ecstasy didn´t last for a long time. A couple of days after and they were here.
The only man who refused to enter my country by force was N. Ceausescu, then the Romanian president. It was said that he could afford it ´cause Chine stood by his side. Nevertheless I don´t think that his purposes were so clear. As we´ve known very good now, he ruled over his own country as a cruel dictator.
In this day as well as in next ones we should think of Ukraine and wish all its people the independency. The sooner it will happen the better.

To the pictures:
There were no tall trees in our view of The Lenin´s Street in 1968.
My sister has still lived there. I took the pictures during one of my visits to her.

To the song:
The song has been tightly connected with the Soviet invasion to Czechoslovakia in 1968. His author has been Karel Kryl, our well known songster. He has died several years ago but his songs have still been living. The name of the song might be translated into English as: Close the Gate My Little Brother ´cause this night won´t be short, they came in their metall vans......... It is an obvious protest song written by Kryl in his response to the Soviet invasion in 1968.
Well, listen to it in my interpretation.

The Czech Version

Moje bezprostřední vzpomínka na sovětskou invazi do ČSSR
před 46 lety

Jo, jo, tehdy mi bylo třináct. Byli asi čtyři ráno, když mě do kalného svítání probudil divný rachot. Bylo 21. srpna 1968. Neprobudil jsem se sám. Spolu se mnou se probrala také má sestra Marie, která je o dva roky mladší.
Na to ráno do konce života nezapomenu. Ta vzpomínka je pořád tak živá, že dokonce i pan Alzheimer je bez šance mi ji z mozku vzít.

Vstal jsem z postele a přešel jsem k oknu. Marie mi stanula bezprostředně za zády. Ten kravál doléhal z Leninovy ulice. Tenkrát se tak jmenovala. Dnes se jmenuje Evropská a vede z letiště V. Havla do pražského centra. Pamatuju, když ji stavěli. Místo, kde jsme bydleli, se jmenuje Červený vrch, v jednom z mnoha paneláků tam rodiče dostali byt.
Leninova či dnešní Evropská ulice probíhá podél boku paneláku, kde rodiče dostali byt ve druhém patře se třemi okny vyhlížejícími na tuhle asfaltovou řeku.
Fig.3: The European Street.

Takže, jak jsem stál u okna našeho dětského pokoje, opatrně a pomalu jsem trochu odhrnul záclonu. Nakoukl jsem úzkým průzorem ven. Z mého pohledu jsem viděl obvyklý úsek Leninky jako na dlani. Zatímco pruh Leninky z centra byl prázdný, opačný asfaltový pruh vedoucí do centra z tehdejšího Ruzyňského letiště byl jedna šedozelenkavá řada vojenských vozidel včetně tanků, která se rychle a přímo valila do centra mé rodné Prahy. Mnoho tankových hlavní a hlavní zbraní v rukách vojáků sedících ve vozidlech mířilo na okna domů podél Leninovky. Pátrali po jakémkoliv podezřelém pohybu. V té době jsem neslyšel a neviděl žádné střílení, slyšel jsem jen velký rámus a viděl jsem tu řadu rychle se pohybujících vojenských vozidel.

Z těch vetřelců jsem strach neměl. Namísto toho jsem tu scénu sledoval spíš pobaveně. Ten vojenský přepad mi připomínal něco jako vojenskou přehlídku, ale tahle byla pořádána jaksi v podivném čase a na nesprávném místě. Necítil jsem žádnou paniku, snad trochu úzkosti v podvědomí.

Abychom se sestrou zjistili, co se děje, opustili jsme pokoj a proběhli jsme úzkou chodbou k pokoji rodičů na protější straně. Když jsme k nim do pokoje vrazili, seděli u rádia a naslouchali zrovna sklíčenému hlasu hlasatele: "Prosím, zachovejte pasivní rezistenci. Je to jediný způsob, jak se vyhnout velkému krveprolití. Naše vlast je obsazována armádami Waršavské smlouvy (SSSR, Bulharsko, Maďarsko, Polsko a NDR). Prosím, v zájmu vašich životů, zachovejte pasivní rezistenci....."
Fig.4: The Panel House where I lived, its back side.

To byl začátek konce Pražského jara ´68. W-pakt, jehož jsme byli řádnými členy, nás přišel zachránit před tzv. kontrarevolucí. Několik dní před invazí jsem s rodiči poslouchal rádio. Mluvil zrovna jeden z předních představitelů Pražského jara ´68, J. Smrkovský. Sděloval nám, že mluvil telefonicky s L.I. Brežněvem, tehdejším prvním mužem SSSR a mimo jiné se ho zeptal na jeho názor na situaci v naší zemi. J. Smrkovský řekl, že Brežněv na jeho otázku odpověděl jen krátce: "Éto váše dělo!" (To je vaše věc!). Po tomto Smrkovského oznámení propukl náš národ v jásot. Znamenalo to, že se na nás náš Velký Bratr nezlobí, že naše vnitřní záležitosti plně respektuje. Tohle všeobecné nadšení dlouho netrvalo. Pár dní poté a byli tady.
Jediný, kdo odmítl vstoupit do mé země silou, byl N. Ceausescu, tehdejší rumunský prezident. Prý si to mohl dovolit, protože mu po boku stála Čína. Nicméně si nemyslím, že jeho záměry byly tak čisté. Jak dnes velmi dobře víme, vlastní zemi vládl jako krutý diktátor.
V tento den a také ve dnech nadcházejících bychom měli myslet na Ukrajinu a přát všem jejím lidem nezávislý stát. Čím dříve k tomu dojde, tím lépe.

K obrázkům:
V roce 1968 jsme ve výhledu na Leninovku žádné vysoké stromy neměli.
Moje sestra tam bydlí pořád.

K písničce:
Písnička je těsně spojena se sovětskou invazí v roce 1968. Autorem je Karel Kryl. náš dobře známý písničkář. Před několika lety zemřel, ale jeho písně žijí pořád.  
Tak si ji poslechněte v mém podání.

Žádné komentáře:

Okomentovat