sobota 30. srpna 2014

Te English Version

My Free Impressions from Paris

The Versailles from inside (II)
or lost in a Crowd and a Luxury

More exactly said our examination of the V-Palace´s interior included the ground floor and the first floor of its right wing (if you look at the face of the Palace). Its rest, i.e. its left wing and its central part, weren´t accessible to the public. In fact, we were in the left wing but only to buy tickets.

There have been a lot of separate big rooms separated each other but also interconnected together by a side corridor in the right wing. This way you´ve been going the corridor
alongside big niches to your left hand. Each of the big rooms has been overcrowded by a plenty of various art works such as historical furnitures, paintings on walls, statues, decorations, expensive carpets..... Some of the rooms have represented dining rooms, bed rooms and rooms of some else usages, the large pictures in decorated frames have showed various important historical scenes, religious topics, famous battles, portraits of the French Kings and their wives including their relations and other important historical personalities.

You´ve been walking the side corridor and trying to see something but also the other people tightly around you have been doing the same. You´ve still
been forced to go ahead. Some people around you have been taller than you and so you´ve tried to find a better position to see but other people behind you have been pushing you so hard that you´ve been getting an impression "If I stop walking I´ll be trampled".
You´ve been lost in a fast moving crowd of people and very soon you´ve been oversaturated by all the dreamy luxury in which very a chamber pot has been a masterpiece of a master.
Well, speaking frankly, that´s not my cup of tea. I begun to be tired very soon. I perceived all the examination somehow globally and the longer the examination was the more I was looking forward to its end.

I´d want you not to understand it badly. I´m very happy I could see the Versailles Palace. Though the examination didn´t allow me to stop and enjoy detailes of all the huge exposition, it allowed me to see places where the history not only of France but also of all the World has been formed.

To be continued






The Czech Version

Moje volné dojmy z Paříže

Versailles zevnitř (II)
aneb ztracen v davu a přepychu

Přesněji řečeno, naše prohlídka interiéru Paláce ve Versailles zahrnovala přízemí a první patro jeho pravého křídla (díváte-li se na průčelí Paláce). Zbytek, tzn. jeho levé křídlo a střední část nebyly veřejnosti přístupné. Vlastně jsme v levém křídle byli, ale jen si koupit lístky.

V pravém křídle je spousta samostatných velkých místností navzájem oddělených, ale zároveň společně propojených boční chodbou. Takto jdete chodbou podél velkých výklenků po levici. Každá z těch velkých prostor je přeplněna spoustou různých výtvarných děl, např. historickým nábytkem, nástěnnými malbami, sochami, dekoracemi, drahými koberci.......
Některé z místností představují obývací pokoje, ložnice a pokoje nějakých jiných využití, velké obrazy ve zdobených rámech předvádějí rozmanité významné historické scény, náboženská témata, slavné bitvy, portréty francouzských králů a jejich manželek včetně jejich příbuzných a další důležité historické osobnosti.

Kráčíte postranní chodbou a snažíte se něco vidět, ale též jiní lidé těsně kol vás dělají totéž. Pořád jste nuceni postupovat kupředu. Někteří kol vás jsou vyšší než vy a tak se snažíte vyhledat lepší pozici, abyste viděli, avšak další lidé za vámi vás postrkují tak drsně, že získáváte dojem "Jestli se zastavím, ušlapou mě".
Jste ztraceni v rychle se pohybujícím davu lidí a velmi brzy jste přesyceni veškerým tím pohádkovým přepychem, v němž dokonce i nočník je mistrovský kousek nějakého mistra.
Upřímně řečeno, tohle není můj šálek čaje. Velmi brzo jsem začal být unavený. Celou prohlídku jsem vnímal tak nějak globálně a čím byla prohlídka delší, tím více jsem se těšil na její konec.

Chtěl bych, abyste to nechápali špatně. Jsem nesmírně šťastný, že jsem mohl vidět Palác ve Versailles. Třebaže mi prohlídka nedovolovala zastavit se a těšit se detaily celé té ohromné expozice, umožnila mi navštívit místa, kde se formovala nejen historie Francie, ale celého světa.

Pokračování příště



pátek 29. srpna 2014

The English Version

My Free Impressions from Paris

The Versailles from outside (I)


Again I come back to my impressions from my visit to Paris in the end of Aprel of this year.
Me and my two attendants (my son and our common friend, see my previous blogs devoted to this topic) decided to visit to Versailles after our failed attempt to climb up the Eiffel´s Tower because of too much long fronts.

We took the metro at the stop near the Eiffel´s Tower. By the underground we went to the Paris periphery where we had to change the train. We left the train in a small railway stop about a half of hour later. The journey by the train from Paris to the small railway stop was as grey as any journey heading for some destination not too far from any big city.You pass by a very boring country, you pass through the interface, you see the transition between two different ambients. It is neither a country nor a big city. You look at big boxes of stores, ruines of old houses, weeds, hips of building materials, frames of new modern buildings etc. We could see the same through windows of the train going from the Ch. de Gaulle´s Airport to Paris.

The train wasn´t overcrowded. We left the railway stop or rather the small railway station together with a few people and we found ourselves next to a wide two-streamed road lined with houses, as if we were in some other section of Paris. But the famous Versailles Palace was nowhere. To see it we had to go by foot to it. For a while, after a short and easy climbing we arrived at a large crossing. The ordinary houses and shops were changed by much robust historical buildings, some of them resembling palaces and evidently some of them were the French governmental residences.

Before we turned to the left and crossed on the other side of the road we observed several men and women in brave uniforms. Maybe just they ceased some national ceremony and now they went their own ways. The ceremony seemed to be held in a court of one of the big historical buildings or palaces around the crossing.

As soon as we found ourselves on the other side of the road we´re heading for the Versailles directly. A while later we saw the Versailles in the distance. As we were approaching to the Versailles complex me and Vendy started taking its pictures. It appeared to be dreamy. It towered on the top of the easy and large slope. It was rather large to its sides than high. It resembled a golden horseshoe to me. So many I´ve read about it in various books writen by A. Dumas, Stephan Zweige and many others! And now I stood before this monument of the French Kings really.

The closer to it we were the more the density of people increased in its first court where we could enter to freely. It wasn´t the case of the second court of which gate was closed and you could enter only when you bought tickets. We did so and we found ourselves in the immediately contact with the face of
the Versailles Palace. We could touch its walls, we could walked alongside them but we couldn´t enter its interior. Ye, we had to buy tickets again to realize it. But to do it meant to stand a long front disappearing in one of many doors of the right wing of the Versailles Palace (if you stand back to the Palace). We´ve disliked fronts anywhere but we mobilized all our patience and overcame this common obstacle of all the wideworld attractions. With next tickets in our pockets we could walk over from one front to another front zigzaging to the entrance in the opposite wing of the Versailles Palace.
The weather was merciful, i.e. it was cloudy but from time to time the Sun peeped at us through clouds.

There were sellers with bunches of the miniature Eiffel towers passing among crowds of people in the same way as they were at the real Eiffel´s Tower. I think mostly they came from the tropical parts of Africa.
During our waiting in the fronts I didn´t waste my time and I took more photos of the face of the Versailles Palace. According to a scaffolding it was obvious that the left wing of the Palace (with your face to the Palace) was under reconstruction. The gates of both the large courts as well as rooves and various stony decorations of the walls have been golden but I don´t think this utterly. Surely it has been no true gold but a colour of the golden hue. As soon as the Sun started lighting the golden parts of the Palace became bright and the building was getting a much more pompous appearance.

To be continued


The Czech Version

Mé volné dojmy z Paříže

Versailles zvenčí (I)

Opět se vracím k dojmům z návštěvy Paříže koncem dubna letošního roku. Já a moji dva společníci (můj syn a náš společný přítel, viz mé předcházející blogy věnované tomuto tématu) jsme se po nevydařeném pokusu vystoupit na Eiffelku kvůli až moc dlouhým frontám rozhodli navštívit Versailles.

Použili jsme metro na zastávce poblíž Eiffelky. Metrem jsme zajeli na okraj Paříže, kde jsme museli přesednout na vlak. Z vlaku jsme vystoupili na malé železniční zastávce asi po půl hodině. Cesta vlakem z Paříže na malou železniční stanici byla stejně fádní jako kterákoliv cesta směřující k nějaké destinaci nepříliš vzdálené od kteréhokoliv velkého města.  Projíždíte kol velice nudné krajiny,
projíždíte rozhraním, vidíte přechod mezi dvěma odlišnými prostředími. Není to krajina ani velké město. Díváte se na krabice skladů, ruiny starých domů, plevel, hromady stavebních materiálů, kostry nových moderních staveb atd.. Totéž jsme mohli pozorovat okny vlaku jedoucího z letiště Ch. de Gaulla do Paříže.

Vlak nebyl přecpaný. Opustili jsme železniční zastávku či spíše malé nádražíčko spolu s nemnoha lidmi a ocitli se vedle široké dvouproudé silnice lemované domy, jako bychom byli v nějaké jiné paříšské čtvrti. Ale proslulý versaillský palác nikde. Abychom ho spatřili, museli jsme k němu dojít po svých. Po chvíli, po krátkém a mírném stoupání, jsme dorazili na rozlehlou křižovatku. Běžné domy a krámy vystřídaly mnohem mohutnější historické stavby, některé z nich připomínaly paláce a některé z nich byly zjevně francouzské vládní rezidence.

Než jsme odbočili vlevo a přešli na druhou stranu silnice, pozorovali jsme několik mužů a žen v parádních uniformách. Možná, že právě skončili nějakou národní přehlídku a ted si šli po svých. Zdálo se, že se přehlídka konala na nádvoří jedné z těch velkých historických budov či paláců kolem křižovatky.

Jakmile jsme se ocitli na druhé straně silnice, mířili jsme přímo k Versailles. Po chvíli jsme Versailles spatřili v dálce. Jak jsme se k versailleskému komplexu přibližovali, já a Vendy jsme ho fotili. Zdál se pohádkový. Tyčil se na vrcholu táhlého a rozlehlého svahu. Byl spíš rozlehlý do stran než vysoký. Připomínal mi zlatou podkovu. Tolik jsem už o něm četl v různých knihách, třeba od A. Dumase, S. Zweiga a mnoha dalších! A teď jsem stál před tímto památníkem francouzských králů ve skutečnosti.
Čím blíž jsme k němu byli, tím víc vzrůstala hustota lidí na prvním nádvoří, kam jste mohli vstoupit zdarma. Tohle nebyl případ druhého nádvoří, jehož brána byla uzavřena a vy jste mohli vstoupit jen tehdy, když jste si zakoupili lístky. Udělali jsme to a ocitli se v bezprostředním kontaktu s průčelím Versaillského paláce. Mohli jsme se dotýkat jeho zdí, mohli jsme se podél nich procházet, ale nemohli jsme vstoupit do jeho interiéru. Jo, abychom to uskutečnili, museli jsme si opět zakoupit lístky. Ale zakoupit si je znamenalo vystát dlouhou frontu mizející v jedněch z mnoha dveří pravého křídla Versailleského paláce (stojíte-li zády k Paláci). Nemáme rádi fronty kdekoliv, ale zmobilizovali jsme veškerou svou trpělivost a tuhle obecnou překážku všech světových atrakcí jsme zmohli. S dalšími tikety v kapsách jsme mohli přejít z jedné fronty do druhé, která se klikatila ke vstupu v opačném křídle Versailleského Paláce.
Počasí bylo milosrdné, tj. bylo zataženo, ale čas od času na nás skrze mraky vykouklo slunce.

Mezi davy lidí procházeli prodejci s trsy malých Eiffelovek podobně jako u skutečné Eiffelovky. Myslím, že vesměs pocházeli z tropických částí Afriky.
Během čekání ve frontách jsem neplýtval časem a pořizoval jsem další snímky průčelí Versailleského Paláce. Podle lešení bylo zřejmé, že levé křídlo Paláce (čelem k němu) je v rekonstrukci. Brány obou rozlehlých nádvoří a také střechy a rozmanité kamenné dekorace zdí byly pozlacené, ale tohle nemyslím doslovně. Jistě nešlo o pravé zlato, ale o nějakou barvu zlatavého odstínu. Jakmile začalo svítit slunce, pozlacené části Paláce se rozjasnily a stavba získala mnohem pompéznější vzezření.

Pokračování příště

úterý 26. srpna 2014

The English Version

On My Flowering Cymbidium

It has taken several weeks than my Cymbidium has prepared its buds to open fully.
Today (08.22.´14) I ´ve taken the second series of pictures documenting the development of its buds.
Now all the seven buds have been on the threshold of blooming.
As I can observe this orchid has been opening their flowers with no regular order. That´s not the case of all other species of the Orchidaceae family. But in the case of my Cymbidium it can be said that all its buds open almost in the same time. My Cymbi hasn´t seemed to follow the flowering order of  "from down to up" or vice versa gradually, flower by flower, its buds have seemed to follow the blooming order of "all flowers in the same time".
Despite of this its individual buds have showed minute differences in their race which of them has accomplished the goal (its fully opened flower) as the first. It has been interesting to observe it. It has been something like a collective cooperation to flower together almost in the same time. From this point of view we could say that a latecomer has decreased the purpose of the whole.
All the buds together have formed an inflorescence. To observe the transformation of the buds into flowers has been as to observe the metamorphoses of a caterpillar into an adult beautiful butterfly.

Please, notice the colour of the buds. The buds on the earliest pictures have been light greenish in colour while they´ve been getting a more purple hue a couple of days later. Naturally, also they´ve been increasing their volumes with a time.

I noticed the first fully opened flowers (on the top of the inflorescence prevalently) on Saturday (08.23.´14) in the evening when I arrived at home from my work. Yesterday I was at my work through all the day long too. I´ve been free today (08.25.´14) as well as tomorrow so today I´ve been able to take pictures of opened flowers before a while at last.

You can see transparent drops at bases of some peduncles and buds of my Cymbi. Many plants gush a fluid in the form of drops and they don´t do it only in their inflorescences. We can observe this fenomenon on flats or tips of their lives too. It is usual water in many cases. By this way some of plants get rid of extra water from their tissues. But, as I think, my Cymbi "doesn´t cry" extra water ´cause if you touch some of drops you perceive its viscidity. I haven´t tested the fluid on my tongue but I´ve supposed it to be sweet. So it should be a sweety juice or nectar and this is the job of special cells named nectaries.

I haven´t known why I´ve been so fascinating just with the orchids. I´ve admired an every plant but the orchids have beloged to my most favourite plants. Simply it has been so. Of course, I could speculate why it is so.
As my readers have known I´ve been an amateur biologist interesting in various aspects of the seemingly simple question "what is life?". But paradoxically, our life has been too short to get the exhausting answer to this question.
My fascination with the orchids may be in a correlation to their distinguished beauty. Surely I haven´t deny their beauty. But my attention has been attracted to them by not only their beauty. They´ve had very romantic and adventurous historical relationships with the man. The orchids hunters have existed so far and they´ve still tried to find an orchid with complete black flowers.
The orchids have grown through all the world except for the Arctic and Antarctic regions. Some
species have been in my country too. They´ve belonged to the rarest plants in our flora. Our species haven´t been epiphytic as the orchids have been from tropical regions but terrestrial. Some of our species (but the same can be told about many species from the tropical rainy forests too) haven´t been beautiful at all ´cause they´ve been very descreet and indistinctive.
As long as I´ve known there have existed no water species within the Orchidaceae family.
Their seed are diminutive and their propagation is realized by wind. Their endosperm (the tissue containing nutritions) almost lacks. This is why many of the orchid species seed need so called the mycorrhizes or the symbiotic relationship with a kind of a fungus. If the seed dont´t meet its fungus it can´t germinate. An impact of the orchid seed on a place with the right fungus in soil seems quite unlikely but the orchids face to this problem with a huge seed overproduction. The first attempts to cultivate the orchids from seed failed just because of their symbiotic relationships with the microscopic fungi.
The orchids have no calyx or sepals. Their flowers are formed by six tepals only. They are normal petals but they are named tepals in this case. Three tepals are external and three ones are internal. The whole flower is named the perigon by botanists. The outer circle consists of the same three tepals while the third tepal of the internal circle is transformed into a different form named the labium.
The flower morphology of the orchids is quite complicated and I don´t want to go into details here. Indeed, you can study their flower sexual organs yourself. Generally, I can say that they have their anthers, ovaries, pistils and stigmas and styles. Their arrangements in flowers are different with every separate species and they have their own botanical terminology.
The flower variability, the ability to create so many various flowers on the base of only six tepals is the most obvious domain of the orchids. But have a look at flowers of my Cymbi. 

Now, every time when I´ve passed through our hall I´ve been able to enjoy the beauty of the seven flowers of my Cymbidium standing in its pot on the window-sill with the nothern exposition. The beauty has been passing and therefore it has never become common.


The Czech Version

O mén kvetoucím Cymbidiu

Trvá několik týdnů než moje Cymbidium přichystá poupata k plnému otevření.
Dnes (22.8.´14) jsem udělal druhou řadu obrázků dokumentujících vývoj jeho poupat.
Teď už je všech sedm poupat na prahu kvetení.
Jak mohu pozorovat, tahle orchidej otvírá své květy bez pravidelného řádu. Tohle se netýká všech ostatních druhů z čeledi vstavačovitých (Orchidaceae). Avšak v připadě mého Cymbidia lze říci, že se všechna jeho poupata otevírají skoro současně. Nezdá se, že mé Cymbi sleduje květní pořádek "zdola nahoru" a opačně postupně, květ za květem, zdá se, že jeho poupata sledují květní pořádek "všechny květy současně".
Přesto jeho jednotlivá poupata vykazují při svém závodě, které z nich dosáhne svého cíle (plně otevřený květ) jako první, nepatrné rozdíly. Je zajímavé to pozorovat. Je to podobné kolektivní spolupráci vykvést společně skoro současně. Z tohoto hlediska bychom mohli říci, že opozdilec snižuje cíl celku.
Všechna poupata dohromady tvoří květenství. Pozorovat transformaci poupat v květy je jako pozorovat proměnu housenky v dospělého krásného motýla.
Všimněte si prosím barvy poupat. Poupata na prvních snímcích jsou světle nazelenalá, zatímco o pár dní později nabývají nachovějšího odstínu. Přirozeně, že s časem také zvětšují svůj objem.

Prvních úplně otevřených květů (převážně na vrcholu květenství) jsem si povšiml v sobotu večer (23.8.´14), když jsem dorazil z práce. Včera jsem byl v práci rovněž celý den. Dnes (25.8.´14) a zítra mám volno, takže jsem dnes před chvilkou mohl konečně pořídit snímky otevřených květů.

Na bázích některých květních stopek a poupat mého Cymbi si můžete všimnout průhledných kapek.  Mnohé rostliny roní tekutinu ve formě kapek a nedělají to jenom v květenstvích. Tento jev můžeme pozorovat také na plochách nebo špičkách listů. Mnohdy jde o obyčejnou vodu. Takto se některé rostliny zbavují přebytečné vody v pletivech. Jak se ale domnívám, moje Cymbi nepláče přebytečnou vodu, protože, když se některé z kapek dotknete, vnímáte její lepkavost. Tu tekutinu jsem na jazyku netestoval, ale předpokládám, že je sladká. Takže by to měla být sladká šťáva čili nektar, a to je práce zvláštních buněk zvaných medníky (nektária).

Nevím, proč jsem tak okouzlen zrovna orchidejemi. Obdivuji každou rostlinu, ale orchideje patří k mým nejoblíbenějším. Prostě to tak je. Ovšem, mohl bych o tom, proč to tak je, spekulovat.
Jak už moji čtenáři vědí, jsem amatérský biolog, který se zajímá o rozmanité aspekty zdánlivě jednoduché otázky "co je život?" Paradoxně je však náš život příliš krátký na to, abychom na tuto otázku získali vyčerpávající odpověď.
Mé okouzlení orchidejemi by snad mohlo být v souladu s jejich význačnou krásou. Jejich krásu určitě nepopírám. Mají velice romantické a dobrodružné historické vztahy s člověkem. Až dosud existují lovci orchidejí a ti se pořád pokoušejí najít orchidej s úplně černými květy.
S výjimkou arktických a antarktických oblastí rostou orchideje po celém světě. Některé druhy se také vyskytují v mé vlasti. V naší floře patří k rostlinám nejvzácnějším. Naše druhy nejsou epifytní jako druhy z tropických krajin, nýbrž terestrické. Některé z našich druhů (ale totéž může být řečeno také o mnoha druzích z tropických deštných lesů) nejsou vůbec krásné, protože jsou velmi nenápadné a nevýrazné.
Pokud vím, v čeledi vstavačovitých (Orchidaceae) neexistuje žádný vodní druh. Jejich semínka jsou
nepatrná a jejich šíření realizuje vítr. Jejich endosperm (pletivo obsahující živiny) skoro chybí. Proto mnoho semen orchidejí potřebuje tzv. mykorhizu čili symbiotický vztah s nějakým druhem houby. Pokud se semeno nesetká se svou houbou, nemůže vyklíčit. Zdá se, že dopad semínka orchideje na místo se správným typem houby v půdě je dost nepravděpodobný, ale orchideje čelí tomuto problému ohromnou naprodukcí semen. První pokusy pěstovat orchideje ze semen selhávaly právě kvůli jejich symbiotickému vztahu s mikroskopickými houbami.
Orchideje postrádají kalich či kališní lístky (sepaly). Jejich květy tvoří jen šest tepalů. Jde o běžné korunní plátky, ale v tomto případě se nazývají tepaly. Tří tepaly jsou vnější a tří vnitřní. Celý květ označují botanici jako perigon (okvětí). Vnější kruh obsahuje stejné tři tepaly, zatímco třetí tepal vnitřního kruhu je přeměněn v odlišnou formu zvanou pysk.
Květní morfologie orchidejí je dost komplikovaná a já zde nechci zacházet do detailů. Ostatně, jejich květní pohlavní orgány si můžete prostudovat sami. Obecně mohu sdělit, že mají své prašníky, semeníky, pestíky, blizny a čnělky. Jejich uspořádání je odlišné u každého jednotlivého druhu a mají vlastní botanickou terminologii. Květní variabilita, ona schopnost vytvářet tolik rozmanitých květů na základě pouhých šesti tepalů, je nejzřetelnější doménou orchidejí.
Ale podívejte se na květy mého Cymbi. 

Teď, pokaždé, když procházím naší halou, mohu se těšit krásou sedmi květů svého Cymbidia, které stojí ve svém květináči na okenním parapetě se severní expozicí.
Je to krása pomíjivá, a proto nikdy nezevšední.

pátek 22. srpna 2014

videoThe English Version

My Immediate Memory of the Soviet Invasion to Czechoslovakia
forty six years ago

Yeah, yeah, then I was thirteen years old. It was about at four a.m. when I woke up into a dim dawning by a strange noise. It was on 21th August 1968. I didn´t wake up alone. Together with me my sister Mary, by two years younger than me, did the same.
I have never forgotten the morning to the end of my life. The memory has still been so alive that very Mr. Alzheimer has been with any chance to take it from my brain.

I got up from my bed and walked over to the window. Mary stood immediately behind my back. The noise came from the Lenin´s Street. Then it was its name. Today it names the European Street and it leads from the V. Havel´s Airport to the Prague downtown. I remember when they built it. The place where we had lived has named Červený vrch (the Red Hill in English), my parents got a flat in one of many panel houses there.
The Lenin´s or today´s The European Street has been going alongside the side of the panel house where my parents got the flat on the second floor with our three windows looking at the asphalt river.
Fig.1: The European Street from our window.

Well, standing at the window of our child room I undrew a curtain a bit and I did it very carefully and slowly. I peeped through the narrow slot outside. I saw the usual section of the Lenin´s Street from my view like on my palm. While the strip of the Lenin´s Street from the Prague downtown was empty, the reverse asphalt strip leading to the downtown from then the Ruzyně Airport was one grey greenish line of military vehicles including tanks rolling fast and directly to the heart of my native Prague. Many tank cannons and heads of arms in hands of soldiers sitting in vehicles were heading to windows of houses alongside the Lenin´s Street. They were exploring for any suspect motion. I heard or saw no shooting in that time, I heard only the big noise and saw the line of the fast moving military vehicles.

I wasn´t affraid of the intruders. Instead I watched the scene rather with an amusement. The military attack resembled me something like a military parade but somehow this one was held in a strange time as well as on the wrong place. I didn´t feel any panic, maybe there was a little anxiety in my subconsciousness.

To find what was going on me and my sister left our room and ran through a narrow corridor to the room of our parents in the opposite side. When we irrupted into their room they were sitting at the radio and listening to the gloomy voice of a speaker: "Please, keep a passive resistance. This has been an only way how to avoid a great slaughter. Our country has been occupied by the militaries of the Warsaw Pact (the USSR, Bulgaria, Hungary, Poland and DDR). Please, for the sake of your lives keep a passive resistance........."

This was the start of the end of the Prague Spring in 1968. The W-Pact which we were right members of came to save us from so called a contrarevolution. Several days before the Invasion I together with my parents listened to the radio. One of the leading representants of the Prague Spring ´68, Mr. J. Smrkovsky was speaking. He was telling us that he had spoken by phone to L.I. Brežněv, then the first man in the USSR, and among many other things he had asked him about his opinion of the situation in our country. J. Smrkovsky said that Brežněv had answered to his question only briefly: "Eto vaše dělo!" (This is your own job!)
Fig.2: The European street.
After this Smrkovsky´s advertisment our nation erupted. It meant that our Great Brother didn´t angry with us, that he fully respected our internal matters. This general ecstasy didn´t last for a long time. A couple of days after and they were here.
The only man who refused to enter my country by force was N. Ceausescu, then the Romanian president. It was said that he could afford it ´cause Chine stood by his side. Nevertheless I don´t think that his purposes were so clear. As we´ve known very good now, he ruled over his own country as a cruel dictator.
In this day as well as in next ones we should think of Ukraine and wish all its people the independency. The sooner it will happen the better.

To the pictures:
There were no tall trees in our view of The Lenin´s Street in 1968.
My sister has still lived there. I took the pictures during one of my visits to her.

To the song:
The song has been tightly connected with the Soviet invasion to Czechoslovakia in 1968. His author has been Karel Kryl, our well known songster. He has died several years ago but his songs have still been living. The name of the song might be translated into English as: Close the Gate My Little Brother ´cause this night won´t be short, they came in their metall vans......... It is an obvious protest song written by Kryl in his response to the Soviet invasion in 1968.
Well, listen to it in my interpretation.

The Czech Version

Moje bezprostřední vzpomínka na sovětskou invazi do ČSSR
před 46 lety

Jo, jo, tehdy mi bylo třináct. Byli asi čtyři ráno, když mě do kalného svítání probudil divný rachot. Bylo 21. srpna 1968. Neprobudil jsem se sám. Spolu se mnou se probrala také má sestra Marie, která je o dva roky mladší.
Na to ráno do konce života nezapomenu. Ta vzpomínka je pořád tak živá, že dokonce i pan Alzheimer je bez šance mi ji z mozku vzít.

Vstal jsem z postele a přešel jsem k oknu. Marie mi stanula bezprostředně za zády. Ten kravál doléhal z Leninovy ulice. Tenkrát se tak jmenovala. Dnes se jmenuje Evropská a vede z letiště V. Havla do pražského centra. Pamatuju, když ji stavěli. Místo, kde jsme bydleli, se jmenuje Červený vrch, v jednom z mnoha paneláků tam rodiče dostali byt.
Leninova či dnešní Evropská ulice probíhá podél boku paneláku, kde rodiče dostali byt ve druhém patře se třemi okny vyhlížejícími na tuhle asfaltovou řeku.
Fig.3: The European Street.

Takže, jak jsem stál u okna našeho dětského pokoje, opatrně a pomalu jsem trochu odhrnul záclonu. Nakoukl jsem úzkým průzorem ven. Z mého pohledu jsem viděl obvyklý úsek Leninky jako na dlani. Zatímco pruh Leninky z centra byl prázdný, opačný asfaltový pruh vedoucí do centra z tehdejšího Ruzyňského letiště byl jedna šedozelenkavá řada vojenských vozidel včetně tanků, která se rychle a přímo valila do centra mé rodné Prahy. Mnoho tankových hlavní a hlavní zbraní v rukách vojáků sedících ve vozidlech mířilo na okna domů podél Leninovky. Pátrali po jakémkoliv podezřelém pohybu. V té době jsem neslyšel a neviděl žádné střílení, slyšel jsem jen velký rámus a viděl jsem tu řadu rychle se pohybujících vojenských vozidel.

Z těch vetřelců jsem strach neměl. Namísto toho jsem tu scénu sledoval spíš pobaveně. Ten vojenský přepad mi připomínal něco jako vojenskou přehlídku, ale tahle byla pořádána jaksi v podivném čase a na nesprávném místě. Necítil jsem žádnou paniku, snad trochu úzkosti v podvědomí.

Abychom se sestrou zjistili, co se děje, opustili jsme pokoj a proběhli jsme úzkou chodbou k pokoji rodičů na protější straně. Když jsme k nim do pokoje vrazili, seděli u rádia a naslouchali zrovna sklíčenému hlasu hlasatele: "Prosím, zachovejte pasivní rezistenci. Je to jediný způsob, jak se vyhnout velkému krveprolití. Naše vlast je obsazována armádami Waršavské smlouvy (SSSR, Bulharsko, Maďarsko, Polsko a NDR). Prosím, v zájmu vašich životů, zachovejte pasivní rezistenci....."
Fig.4: The Panel House where I lived, its back side.

To byl začátek konce Pražského jara ´68. W-pakt, jehož jsme byli řádnými členy, nás přišel zachránit před tzv. kontrarevolucí. Několik dní před invazí jsem s rodiči poslouchal rádio. Mluvil zrovna jeden z předních představitelů Pražského jara ´68, J. Smrkovský. Sděloval nám, že mluvil telefonicky s L.I. Brežněvem, tehdejším prvním mužem SSSR a mimo jiné se ho zeptal na jeho názor na situaci v naší zemi. J. Smrkovský řekl, že Brežněv na jeho otázku odpověděl jen krátce: "Éto váše dělo!" (To je vaše věc!). Po tomto Smrkovského oznámení propukl náš národ v jásot. Znamenalo to, že se na nás náš Velký Bratr nezlobí, že naše vnitřní záležitosti plně respektuje. Tohle všeobecné nadšení dlouho netrvalo. Pár dní poté a byli tady.
Jediný, kdo odmítl vstoupit do mé země silou, byl N. Ceausescu, tehdejší rumunský prezident. Prý si to mohl dovolit, protože mu po boku stála Čína. Nicméně si nemyslím, že jeho záměry byly tak čisté. Jak dnes velmi dobře víme, vlastní zemi vládl jako krutý diktátor.
V tento den a také ve dnech nadcházejících bychom měli myslet na Ukrajinu a přát všem jejím lidem nezávislý stát. Čím dříve k tomu dojde, tím lépe.

K obrázkům:
V roce 1968 jsme ve výhledu na Leninovku žádné vysoké stromy neměli.
Moje sestra tam bydlí pořád.

K písničce:
Písnička je těsně spojena se sovětskou invazí v roce 1968. Autorem je Karel Kryl. náš dobře známý písničkář. Před několika lety zemřel, ale jeho písně žijí pořád.  
Tak si ji poslechněte v mém podání.

středa 20. srpna 2014

video
The English Version

A Song From All My Heart

This song came out of my heart spontaneously. The text, the music as well as the interpretation are my own productions. Please, be benevolent. I´m no professional.
The picture helps to demonstrate my spleen.
Both the song and the picture have been dedicated to my Dearest.




The Czech Version

Písnička od srdce

Tahle písnička mi vyšla ze srdce samovolně. Text, hudba a interpretace jsou můj vlastní výtvor. Prosím, buďte shovívaví. Nejsem žádný profík.
Obrázek pomáhá předvést mou zasmušilost.
Písnička i obrázek jsou věnovány mé Nejdražší.


úterý 19. srpna 2014

Fig.1: A Sacred Celtic Wood in my imagination.
The English Version

Am I a Celt or not?

A time before our Velvet revolution (Czech republic) I began getting an unclear feeling. Something in my brain created an idea of my possible Celtic origin. The more I thought of it the more I was convinced that I could be rather a Celt than a Slav.

There was known quite a little about the Celts in our previous red regime. My teachers of our history at the elementary school talked about the Slavs prevalently. The Communistic totality wasn´t interested in the Celtic propagation. Its leaders inclined to the USSR and then they preferred "this East oak" (said by words of  P.O. Hwiezdoslav or J. Kollár, the Slovakian regenerators of our national identity in the18th century) rather than The Celtic culture with its relationships to the West.

Officially we´ve still been thought to be the Slavs but I´ve still been convinced that this view hasn´t been exact, that the whole matter has been much more complicated.

Fig.2: A path up to the Celtic memory in Závist the hill.
The something in my brain, the idea that I could be rather a Celt than a Slav didn´t germinate from anything. There were indirect clues to it.
My country has been situated in the heart of Europe. Since the prehistory this land has been the busy trade crossing of various nations from all the four world sides.
My country has represented the ultimate border between the West and the East, it has been something like a transition zone. Such zones have been called the ecotons in ecology and they´ve been  typical of their high species diversity with a lot of various hybridous forms given by the tight contact of some two different biotops, a forest and a meadow for example.

Then I realized my spontaneous tendency to read The West authors, especially the authors from England, The US and France. My mom liked reading the English and the American detective stories. From my twelve or thirteen I read together with her detective stories by Ed McBain, E. Queen, D. Sayers, R. Chandller, E.S. Gardner, A. Christie and many others. I liked stories of Sherlock Holmes and doctor Watson by sir A.C. Doyle. I listened to his Baskerwill´s Dog in a radio performance with a great tension and interest. I read it too but the radio interpretation was precious particulary.
I couldn´t claim that I understood all this well in that time, but I could claim that I liked reading it and with a great pleasure.What I couldn´t understand to in that time I consulted my Mother or Father or I made use of various dictionaries. In fact, by my reading I learnt much more than in the school.
 I can tell the same about the West literary classics.
Of course, I read also our writers and other foreign writers, i.e. the East authors but only a few of them could attract my attention to the extent as the West authors did. Besides the classical and modern Russian authors were imposed on us in the context of our then school system.
Fig.3: A picture from the climb up to Závist the hill.

Only several years later I´ve gotten a real interest in the Russian literature and I´ve discovered its qualities for myself. The same I can tell about the cinematography, the music and the art. But despite of my present objective access to both the West and the East cultural aspects I´ve felt to belong to the West culture. I´ve found the East culture to be very interesting, to be full of beautiful matters nevertheless to be strange to me.
With a bit of an exaggeration I´d say that our present and natural free West lifestyle has been accomplished rather by the Beatles, the Rolling Stones, the Doors, J. Hendrix, L. Armstrong and many many others than by all the West politics. Yes, I´ve been convinced that our previous red establishment has been defeated by the free modern music of the West. It has been the most effective rammer against the Iron Curtain from the West to the East.

After the Velvet revolution the Celts have become more popular in Czech republic. Suddenly it has turned out that their importance in our land has been much more significant than the experts had supposed.
Then, one day, I came upon an article in my favourite magazine Vesmír (The Universe in Czech, see some of my previous blogs), it was in the post revolution time already. Its content enforced my conviction that I could be a Celt. The article treated with a rare inborn disease, the cystic fibroses. The gene implicating the CF has been more frequent in populations of the Celtic origin. To a great surprise of all the researchers one of the European localities with the higher occuring of the CF gene has been found also among the Walachians living in the Walachian region of the North Moravia.
Since that time it has been my strongest suggestion confirming the higher likeliness of my possible Celtic ancestors ´cause my Mother has come just from the Walachian region of Moravia (from Vsetín, the Moravian town).
Fig.4: You can see Zbraslav the town in the distance.
I wanted to learn more about the Celts, the more the better. I got two e-books in the English with this theme from my son. The books are highly qualified, the first treats with a general history of the Celts and the second depicts a genetical research on a share of the Celtic genes in populations of The Great Britain, Ireland, Scotland, Wales, Hebrides and Orkney Islands.

The books gave a plenty of new information to me. To my surprise I learnt that the Celts formed various clans distributed through out all the Europe. They left no writing materials, all their knowledge was passed by word. Their knowledge was the matter of the druids, their spiritual and intellectual elite. They were very courage warriors. The name "Celt" was used by the Roman and it meant something like a barbarian from the European north. The name included all the Celtic clans to the Roman. The most information of the Celts have come just from the Roman historians. Their messages of them have used to be distorted, it hasn´t always been easy to get any true information of the Celts from them. Some of the Celtic clans penetrated from the central Europe to its far northen, eastern, southern and western parts. Interestingly, the Celtic clans have never been able to unite together and to found their own country.
The archaelogists have been finding only their oppidums, graves, tools, arms, jewells, dishes and smaller statues. They were pagans with their various gods and goddesses, they had their religious and social customs connected with the Nature. Some of them have still survived though they´ve been modified in various ways.
Fig.5: An informative table on the top of Závist the hill, near to Zbraslav the town.

My idea of all the information is as follows:
Today you can find no blooded Celt throughout all the Europe. You can find only people with a higher or lesser share of the Celtic genes in their bloods. The true Celts have disappeared forever. It hasn´t been any genocide leading to their total death. Then where have all they been to? They´ve assimilated with other nations including the Teuton and the Slav clans. They´ve still lived in our genoms, they´ve become a spice of the genofund of our present European population.
I´d like to stress that I suffer from no Celtic crank and I´m not a member of any of all those pseudo-Celtic groups you can find in the Net.

My son bought the DNA test to me two years ago. Maybe he couldn´t bear my uncertainty as well as his one own if there were or not any traits of our Celtic origins in my genom. I took swabs from my mouth and sent the samples to the lab. After several weeks I got outcomes. Unfortunately the analyses of my DNA  has showed no clear Celtic suggestion of my Celtic ancestors, neither after my Father nor after my Mother. According to this analyses of my DNA I´ve belonged to an average mixed up Slavic population. But the hope dies last. There has been one hopeful remark in the genetic verdict: Some Mother´s ancestors could come from the south France.
I´m not going to criticize the lab´s seriousness and qualities of its procedures but I can´t help myself to express a doubt about my DNA analyses. The lab services of this kind have been quite new in my country. The research labs have needed money. This has been an easy way how to accomplish it. From my point of view it has appeared to be the same as if you visit to a seerees with her cards or a crystal sphere. Believe or not. If I believe in something in this aspect so it is the believe in my own thoughts and feelings. And so I´ve still believed in my small Celt encoded somewhere in my DNA. I´ve been doing it with a sober-minded unwordliness.
Fig.6: The archaeology of the place on other table.

To the pictures:
Me and my son realized a journey to this known Celtic place on the top of Závist the hill (The Envi in English) near to Zbraslav the town, Czech republic, two or three years ago. When the excavations were ended up the archaeologists overwhelmed them. Now there has been nothing on the hill except for the informative tables and panels.
We made all this journey by feet from Dolní Chabry in Prague up to the top of Envi the hill near to Zbraslav the town. Well, a solid accomplishment I´d say!



The Czech Version

Jsem Kelt nebo ne?

Nějakou dobu před naší Sametovou revolucí jsem začal nabývat nejasný pocit. Cosi v mém mozku stvořilo představu o mém možném keltském původu. Čím víc jsem o tom přemýšlel, tím víc jsem byl přesvědčen, že bych mohl být spíš Kelt než Slovan.

V našem předešlém rudém režimu bylo o Keltech známo jen málo. Moji učitelé naší historie mluvili převážně o Slovanech. Komunistickou totalitu propagace Keltů nezajímala. Její vůdci inklinovali k SSSR a tudíž preferovali spíše "tohle východní dubisko" (řečeno slovy P.O. Hwiezdoslava či J. Kolára, slovenských obnovitelů naší národní identity v 18. století), než keltskou kulturu s jejími vztahy k západní kultuře.
Fig.7.: The roofed main informative panels on Závist the hill, near Zbraslav the town.

Oficiálně jsme stále považováni za Slovany, ale já jsem stále přesvědčen, že tento pohled není přesný, že celá věc je mnohem složitější.

To něco v mém mozku, ona představa, že bych mohl být spíš Kelt než Slovan, nevyklíčilo z ničeho. Existovala k tomu nepřímá vodítka.
Moje vlast je situována v srdci Evropy. Tohle území bylo už od pravěku rušnou obchodní křižovatkou různých národů ze všech čtyř světových stran.

Moje vlast představuje nejzašší hranici mezi Západem a Východem, je čímsi podobným přechodné zóně. V ekologii se takové zóny označují jako ekotony a jsou charakteristické svou vysokou druhovou rozmanitostí se spoustou rozmanitých hybridních forem danou těsným kontaktem nějakých dvou odlišných biotopů, např. lesa a louky.
Fig.8: Detailes of the excavations.

Posléze jsem si uvědomil svůj spontánní sklon číst západní autory, zejména autory z Anglie, USA a Francie. Máma ráda četla anglické a americké detektivky. Od dvanácti či třinácti let jsem spolu s ní četl detektivky od Ed McBaina, E. Queena, D. Sayersové, R. Chandllera, E.S. Gardnera, A. Christie a mnoha mnoha dalších. Měl jsem rád příběhy Sherlocka Holmese a doktora Watsona od sira A.C. Doyla. S velkým napětím a zájmem jsem poslouchal rozhlasové provedení jeho Psa Baskerwillského. Též jsem ho četl, ale tahle rozhlasová interpretace byla zvláště povedená.
Nemohl bych tvrdit, že jsem tomu všemu tenkrát dobře rozuměl, ale mohu tvrdit, že jsem to četl rád a s velkým potěšením. Tomu, čemu jsem tehdy nerozuměl, konzultoval jsem s mámou nebo s tátou, popř. jsem využíval různé slovníky. Vlastně jsem se čtením naučil mnohem víc než ve škole.
Totéž mohu říci o západních literárních klasicích.
Fig.9: Further information of the local excavations.

Samozřejmě, že jsem četl také naše autory a jiné cizí spisovatele, tzn. autory z Východu, ale jen málo z nich dokázalo upoutat mou pozornost do té míry jako autoři západní. Krom toho, klasičtí a moderní ruští autoři nám byli vnucováni v rámci našeho tehdejšího školského systému.

Teprve o několik let později jsem získal reálný zájem o ruskou literaturu a objevil si sám pro sebe její kvality. Totéž mohu říci o kinematografii, hudbě a výtvarném umění. Avšak vzdor svému současnému objektivnímu přístupu k západním i východním kulturním aspektům se cítím příslušet k západní kultuře. Východní kultura mi připadá velmi zajímavou, plnou krásných věcí, nicméně, připadá mi cizí.
S trochou nadsázky bych řekl, že náš současný svobodný západní životní stil byl úspěšně dosažen spíše Beatles, Rolling Stones, Doors, J. Hendrixem, L. Armstrongem a mnoha dalšími než veškerou západní politikou. Ano, jsem přesvědčen, že naše dřívější rudé zřízení bylo poraženo svobodnou moderní muzikou Západu. Ona byla tím nejefektivnějším beranidlem proti Železné oponě ze Západu na Východ.
Fig.10: Further information of the local excavations.

Po Sametové revoluci se Keltové v České republice stali populárnějšími. Najednou se ukazuje, že jejich význam na našem území je mnohem podstatnější než odborníci předpokládali.
Pak jsem jednou narazil na článek ve svém oblíbeném magazínu Vesmír (viz některé z mých předešlých blogů), to bylo už v porevoluční době. Jeho obsah posílil mé přesvědčení, že bych mohl být Kelt. Článek pojednával o vzácné vrozené chorobě, cystické fibróze (CF). Gen, který tuto chorobu podmiňuje, je častější v populacích keltského původu. K velkému překvapení všech výzkuníků byla jedna z evropských lokalit s vyšším výskytem CF genu objevena také mezi Valachy, kteří žijí v oblasti Severní Moravy.Od té doby je to moje nejsilnější indicie, která potvrzuje vyšší pravděpodobnost mých možných keltských předků, protože máma pocházela právě z valašské oblasti severní Moravy (ze Vsetína).
Fig.11: Last information on the main panels.

Chtěl jsem se o Keltech dozvědět víc, čím více, tím lépe. Od syna jsem dostal dvě e-knihy v anglině s tímto tématem.Ty knihy jsou vysoce odborné, první pojednává o všeobecné historii Keltů a druhá popisuje genetický výzkum podílu keltských genů v populacích Velké Británie, Irska, Skotska, Walesu, Hebrid a Orknejí.

Knihy mi poskytly spoustu nových informací. Ke svému překvapení jsem se dozvěděl, že Keltové vytvářeli rozmanité kmeny rozšířené po celé Evropě. Nezanechali žádné písemné materiály, všechny jejich znalosti se předávaly ústně. Jejich vědění bylo záležitostí druidů, jejich náboženské a intelektuální elity. Byli to velice odvážní válečníci. Označení "Kelt" používali Římané a znamenalo něco jako barbar z evropského severu. Pro Římany to jméno zahrnovalo všechny keltské kmeny. Nejvíce informací o Keltech pochází od římských historiků. Jejich zprávy o nich bývají zkreslené, není z nich pokaždé snadné získat o nich nějaké pravdivé informace. Některé keltské kmeny pronikaly ze střední Evropy do jejích vzdálených severních, východních, jižních a západních částí. Je zajímavé, že keltské kmeny se nikdy nedokázaly sjednotit a založit si vlastní stát. Archeologové nacházejí jen jejich opida, hroby, nástroje, zbraně, šperky a menší sošky. Byli to pohané s rozmanitými bohy a bohyněmi, měli své náboženské a sociální zvyky spojené s přírodou. Některé z nich stále přežívají, i když jsou všemožně upravené.
Fig.12: The terrain was overwhelmed when the excavations were over.

Má představa o všech těch informacích je následující:
Dneska  čistokrevného Kelta v celé Evropě najít nemůžete. Můžete najít pouze jedince s vyšším či menším podílem keltských genů v krvi. Opravdoví Keltové navždy zmizeli. Nešlo o žádnou genocidu, která by vedla k jejich zániku. Kam se tedy poděli? Splynuli s jinými národy včetně germánských a slovanských kmenů. Stále žijí v našich genomech, stali se jakýmsi kořením genofondu naší současné evropské populace.
Rád bych zdůraznil, že netrpím žádnou keltománií a že nejsem členem žádné z oněch pseudokeltských skupin, které můžete najít na Netu.

Před dvěma roky mi syn koupil DNA test. Možná, že nemohl vystát mou i svou nejistou, zda v mém jakož i v jeho genomu jsou či nejsou stopy našeho keltského původu. Udělal jsem stěry z úst a vzorky jsem odeslal do laboratoře. Výsledky jsem dostal po několika týdnech. Bohužel, analýza mé DNA neukázala žádný náznak mých keltských předků, po otci ani po matce. Podle této analýzy mé DNA patřím k průměrně namixované slovanské populaci. Naděje však umírá poslední. V tom genetickém verdiktu je jedna nadějná poznámka: Nějací matčini předci mohli pocházet z jižní Francie.
Nehodlám kritizovat serióznost laboratoře a kvality jejích postupů, ale nemohu si pomoci, abych nevyjádřil pochybnost nad rozborem mé DNA. Laboratorní servis tohoto typu je v mé zemi dosti nový. Výzkumné laboratoře potřebují peníze. Tohle je snadný způsob, jak toho úspěšně dosáhnout. Z mého pohledu se to jeví stejné, jako když navštívíte vědmu s jejími kartami či křišťálovou koulí. Věřte či ne. Pokud v tomto ohledu v něco věřím, tak je to víra ve vlastní myšlenky a pocity. A tak pořád věřím ve svého malého Kelta zakódovaného kdesi v mé DNA. Dělám to se střízlivým nadhledem.

K snímkům:
Já a můj syn jsme uskutečnili pouť na tohle známé keltské místo na vrcholu pahorku Závist poblíž Zbraslavi před dvěma či třemi lety. Po ukončení vykopávek je archeologové zasypali. Teď na tom vrchu není nic kromě informačních tabulí a panelů. Celou pouť jsme ušli po svých z Dolních Chaber v Praze až po vrchol Závisti nedaleko Zbraslavi. Mno, řekl bych, že solidní výkon!

pátek 15. srpna 2014

The English Version

The Game of Thrones

You needn´t think that I can read the serious and scientific literature only, that I can watch the classical movies exclusively.
Now, for example, I´ve been watching the Game of Thrones and at the same time I´ve been reading it in the form of books. I´ve had all the movie parts in my comp and every evening (if the time allows me to do it) I´ve taken one of them. The literary form has been loaded in my reading invention, The Kindle. My reading has been leaving behind the movie version a bit. Well, I can compare both the versions of the same work.

videoWhere have I been exactly? This evening (8.11.2014) I could see the third part of the second series in the movie version. The previous second part has showed Arya on her continuous difficult journey to the Winterland and the Tyrion´s first activities in his new role as the King Joffrey´s aide among many other things.
As for the literary form I´ve ended the chapter up in which Tyrion visited to the Wall.
In short, to me Eddard Stark has still been living in the literary form while he has already been dead in the movie form.

This great fantasy fiction has been very amusing to me. I must admire the inexhaustible invention of its author as well as I must unhat before all the team ensuring the fast transformation of the literary form to the movie version.

First I started watching the movie version. A time later I started reading the literary form. When I started to read the book I saw almost all the first movie series already.
Of course, the literary version has been much more detailed than the movie one. But I think the authors of the movie version have been doing an excellent job too. I can´t say that the movie is better than the book and vice versa.

In this time my most favourite figure in the movie version has been Tyrion Lannister, the dwarf. This small actor has played his role with an extraordinary esprit. But also other actors and actresses have played their roles naturally. They´ve seemed to like their roles, they´ve enjoyed them. I can´t omit the children´s  roles too wether the small ones or the big ones. The children have played their roles very well in the same way as their grown-up counterparts have done.

The Game of Thrones has been a very cruel, bloody and ruthless theme. Many of its scenes in the movie form have been getting on a looker´s nerves, some of the scenes have made his or her flesh creep and it has been rather unusal if you´ve gotten an
impression that some of the figures have been constant elements to the very end but, despite of your feelings, they´ve been removed as the next story has continued on with no mercy, suddenly and surprisingly. A looker has still been forced to be ready to do with his or her disappointments. No hero has been sure of his or her life to the very end of this story, their abilities to survive have been unclear and uncertain in an every moment.
One has still been forced to revalue his or her attitudes to the individual figures of this story not only because of the fact that some of them have gotten out of the action forever but also because they´ve still been changing their decisions and plans themselves.

Both the interiors and the exteriors in the movie form have been more or lesser mediaval. All the props have resembled the mediaval Europe: knights and their tilts, castles with their towers and battlements, lords and their undermen, superstitiousness, believers in gods wether the old or the new, the mediaval arms and armours.......from time to time a bit of the common sense........ The mediaval coulisses have seemed to confirm its universal services to the fantasy fiction. Why it has been so? I don´t know, as usually I can speculate only. Maybe this has been given by the cumbersomeness of the Mediaval Age, by the slowleness of murdering, slaughtering.... We can watch all the slaughters in detail like in a decelerated movie. We can enjoy similar episodes to our full satisfaction. You see, the today´s wars have been too fast.
The mediaval coulisses could have yet one good reason: it was the time of the darkness, the Mediaval world stood on believes and superstitiosness. A good chance to add any supernatural elements to the theme. I must stress that unlike similar movies this serial hasn´t been overdosed by them. In the meantime I´ve recorded no miracles, all acts have been in hands of the man.

An interesting group has been represented by the oldest men. They´ve fulfilled a role of wise men or advisors around their lords. They´ve been no mages though they´ve often told about their studies of the higher knowledge. They´ve usually lived in comfort and they´ve been honoured and untouched, some of them have showed themselves as week old men in public but they´ve been able to be surprising lechers in private.

One needn´t watch the real political scene both at home and in the world. Indeed, I´ve done it very marginally only. It has been quite enaugh to watch The Game of Thrones. The serial has been a perfect reflection of our Postmodern times. Nothing has been changing ´cause we´ve kept playing The Game of Thrones. We´ve employed our mind with it so intensively that we´ve forgotten the Different and the approaching long Winter with its White Walkmen or rather, in our case, the approaching long Summer in relation to the global warming with.....with....its Red Walkmen or so.

This Game has seemed to be our natural way how to keep trying to gain more money, power and influence. This Game has been going at all social levels continuously. I´ve been able to see it at the level of interpersonal relationships at my work and I´ve been able to see it also at the level of the
highest foreign or world politics. The Game has had only one fault: It hasn´t been played fair, the goal has always celebrated the means.

To the associate illustrations:
My pictures of the interior of the St. Barbara Temple in Kutná Hora, Czech republic.
To the associate music:
My own interpretation of a fragment of the song: Veni Domine.


The Czech Version

Hra o trůny

Nesmíte si myslet, že čtu jen vážnou a vědeckou literaturu, že se dívám výlučně na klasické filmy.
Teď například sleduji Hru o trůny a současně to čtu v knižní podobě. Všechny filmové díly mám v kompu a každý večer (když mi čas dovolí) si jeden z nich dám. Literární formu mám staženou ve čtečce Kindle. Ve čtení trochu za filmovou verzí zaostávám. Inu, mohu obě verze téhož díla porovnávat.

Kde jsem přesně? Tento večer (11.8. 2014) bych mohl vidět třetí díl druhé série ve filmové podobě. Předešlý druhý díl předvedl mezi mnoha jinými věcmi Aryu na její pokračující nesnadné cestě do Zimozemí a první Tyrionovy aktivity v jeho nové roli pobočníka Krále Joffreye. Pokud jde o literární formu, skončil jsem kapitolou, v níž Tyrion navštívil Zeď.
Zkrátka, pro mě je Eddard Stark pořád živý v literární verzi, zatímco ve filmové verzi je už mrtev.

Tahle báječná fantasy fiction je pro mě velice zábavná. Musím obdivovat nevyčerpatelnou invenci jejího autora a také musím smeknout před celým týmem zajišťujícím rychlou transformaci literárního díla do filmové verze.

Nejdřív jsem začal sledovat filmovou verzi. O něco později jsem začal číst literární verzi. Když jsem začal číst knihu, viděl jsem už skoro celou první filmovou řadu. Samozřejmě, že literární verze je mnohem podrobnější než filmová. Myslím ale, že autoři filmové verze dělají skvělou práci též. Nemohu prohlásit, že film je lepší než kniha a naopak.

V této době je mou nejoblíbenější postavou ve filmové verzi trpaslík Tyrion Lannister. Tenhle malý herec hraje svou roli s mimořádným důvtipem. Ale také další herci a herečky hrají své role přirozeně. Zdá se, že se jim jejich role líbí, že si je užívají. Nemohu také pominout dětské role, ať malé či velké. Děti je hrají velmi dobře, stejně jako jejich dospělé protějšky.

Hra o trůny je velmi kruté, krvavé a nemilosrdné téma. Mnohé z jeho scén ve filmové verzi diváka znervózňují, některé mu vyvolávají husí kůži a je spíš neobvyklé, když získáte dojem, že některé postavy jsou stálými prvky do samého konce, avšak, vzdor vašim pocitům, jsou s pokračováním
příběhu odstraněny bez milosti, náhle a překvapivě. Divák je pořád nucen být v pohotovosti vypořádat se se svými zklamáními. Do samého konce tohoto příběhu si žádný hrdina není jistý svým životem, jejich schopnost přežít je nejasná a nejistá v každém okamžiku.
Člověk je stále nucen přehodnocovat své postoje k jednotlivým postavám příběhu nejen proto, že některé z nich vypadávají z děje navždy, ale také proto, že samy postavy stále mění svá rozhodnutí a plány.

Jak interiéry tak exteriéry ve filmové podobě jsou více méně středověké. Veškeré rekvizity připomínají středověkou Evropu: rytíři se svými turnaji, hrady s věžemi a cimbuřími, páni a jejich poddaní, pověrčivost, víry v bohy, ať staré či nové, středověké zbraně a brnění.......čas od času špetka zdravého rozumu. Zdá se, že středověké kulisy potvrzují univerzální služby pro fantasy fiction. Proč to tak je? Nevím, jako obvykle mohu jen spekulovat. Možná je to dáno nemotorností Středověku, pomalostí mordování a vraždění. Můžeme všechna ta jatka sledovat detailně jako ve zpomaleném filmu. Podobné epizody si můžeme užívat k naší plné spokojenosti. Dnešní války jsou příliš rychlé.
Středověké kulisy by mohly mít ještě jeden důvod: Byla to doba temna, středověký svět stál na vírách a pověrčivosti. Dobrá příležitost přidat do tématu jakékoliv nadpřirozené prvky.
Musím zdůraznit, že na rozdíl od podobných filmů tento seriál jimi předávkován není. Prozatím jsem nezaregistroval žádné zázraky, veškeré činy jsou v rukách člověka.

Zajímavá skupina je reprezentována nejstaršími. Plní jakousi úlohu mudrců či poradců kolem svých pánů. Nejsou to mágové, i když často mluví o svých studiích vyššího poznání. Obvykle žijí v pohodlí a jsou vážení a nedotknutelní, někteří z nich se veřejně předvádějí jako slabí starci, avšak v soukromí dovedou být překvapiví chlípníci.

Člověk nemusí sledovat politickou scénu doma a ve světě. Ostatně, já to dělám jen okrajově. Úplně stačí sledovat Hru o Trůny. Seriál je dokonalým odrazem naší Postmoderny. Nic se nemění, protože ve Hře o Trůny nepřestáváme pokračovat. Zaměstnáváme si tím rozum tak intenzivně, že zapomínáme na Jiné a blížící se dlouhou zimu s jejími Bílými Chodci či v našem případě spíše na blížící se dlouhé léto vzhledem ke globálnímu oteplování s....s jeho Rudými Chodci či tak nějak podobně.

Zdá se, že tato Hra je naším přirozeným způsobem, jak se naustále pokoušet získat více peněz, moci a vlivu. Tahle hra nepřetržitě běží na všech sociálních úrovních. Mohu ji pozorovat na úrovni interpersonálních vztahů v práci a mohu ji také pozorovat na úrovni nejvyšší zahraniční nebo světové politiky. Ta Hra má jen jedinou chybu: Nehraje se fér, účel vždycky světí prostředky.

K průvodním ilustaracím:
Mé snímky interiéru Chrámu Svaté Barbory v Kutné Hoře, Česká republika.
K průvodní muzice:
Má vlastní interpretace fragmentu písně: Veni Domine.